ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1507.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1507/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 45797072, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované OSEVA AGRO Brno, spol. s r.o. se sídlem v Brně, Přízova 8-10, PSČ 657 92, identifikační číslo osoby 60707925, o 17 896 020 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35/36 Cm 24/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2009, č. j. 8 Cmo 334/2009-109, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2009, č. j. 8 Cmo 334/2009-109, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2009, č. j. 35/36 Cm 24/2005-93, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 3. srpna 2009, č. j. 35/36 Cm 24/2005-93, jímž Krajský soud v Brně odmítl žalobu ze dne 23. února 2005 o zaplacení 17 896 020 Kč s příslušenstvím podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce, přes řádnou výzvu k odstranění vad žaloby s upozorněním na následky jejího nesplnění, žalobní návrh nedoplnil, přičemž tak neučinil ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o jeho odmítnutí. V žalobě a jejím doplnění sice popsal, že žalovaná převzala věci v účetní hodnotě o 17 896 020 Kč vyšší, uvedl však též, že šlo o majetek ve větším rozsahu než bylo stanoveno privatizačním projektem, a v odvolání žalobu doplnil tvrzením, že žalovaná převzala více věcí a více majetkových hodnot, než kolik si jich smlouvou o prodeji části podniku koupila. Jestliže žalobce tvrdí, že si žalovaná měla převzít více věcí a majetkových hodnot, než bylo součástí převáděné části podniku jako věci hromadné, musí podle odvolacího soudu zcela konkrétně uvést, které věci a které majetkové hodnoty to byly. Pokud tak neučiní, jde o neprojednatelnou žalobu, neboť z ní nelze dovodit, za které konkrétní věci a konkrétní majetkové hodnoty, jež nebyly součástí prodávané části podniku jako věci hromadné, se žalobce domáhá zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení a nelze ani posoudit, jak správně dovodil soud prvního stupně, zda řízení nebrání překážka litispendence (řízení o zaplacení kupní ceny za prodanou část podniku u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 60/99). Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. dovolatel spatřuje v posouzení dvou otázek, které nebyly dle jeho mínění dovolacím soudem dosud řešeny. V prvé řadě jde o zodpovězení otázky, zda v případě podniku a jeho části jako věci hromadné je nutné v žalobě o vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalované převzetím majetku bývalého státního podniku nad rámec privatizačního projektu a smlouvy o prodeji části podniku, věci a majetkové hodnoty představující bezdůvodné obohacení konkrétně specifikovat. Jako druhou formuluje otázku, zda je soud oprávněn odmítnout žalobu podle §43 o. s. ř. v situaci, kdy je předmět žaloby dostatečně vymezen jako hodnoty části věci hromadné bez konkretizace jejich jednotlivých složek.
Dovolatel zastává a obhajuje názor, že k překážce litispendence nemohlo dojít; obě řízení sice vycházejí ze souvisejících privatizačních vztahů, fakticky ale mají zcela rozdílný právní základ i předmět. V řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 60/99 jde o zaplacení kupní ceny za majetek, který žalovaná nabyla po právu v souladu s privatizačním projektem a smlouvou o prodeji podniku č. 574/95, podle jejíhož článku III. odst. 2 je tato kupní cena pevně odvozena z účetní hodnoty převáděného majetku. Tím je dle názoru dovolatele jasně skutkově vymezen i rozsah tohoto předmětu řízení.
Dovolatel zdůrazňuje, že o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši na straně žalované se dozvěděl až v roce 2004 v souvislosti se šetřením okolností privatizace Policií ČR. Za tohoto stavu nemohl řešit situaci jinak než podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, které vyčíslil jako rozdíl mezi účetní hodnotou předávaného majetku a účetní hodnotou majetku, který žalovaná z privatizace státního podniku Oseva Brno skutečně získala.
Dovolatel se závěrem odvolacího soudu o neprojednatelnosti žaloby nesouhlasí. Vychází z definice podniku podle §5 obchodního zákoníku a poukazuje na to, že všechny složky podniku tvoří jediný předmět právního vztahu, který je v daném případě vymezen účetní hodnotou s tím, že není možné jednotlivé složky dostatečně konkretizovat tak, jak to po něm požadovaly soudy obou stupňů. Tvrdí, že odmítnutím žaloby mu soudy odňaly právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zatížily řízení procesní vadou, přičemž podle §43 o. s. ř. postupovaly „v důsledku nesprávného právního posouzení předmětu žaloby, když neaplikovaly předpisy práva hmotného“.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání za bezdůvodné a s rozhodnutími soudů obou stupňů se zcela ztotožňuje. Žalobu pokládá za nekonkrétní, neboť z ní není zřejmé, o jaký předaný majetek nad rámec smlouvy č. 574/95 se jedná.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), a je i důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady dovolací soud neshledal, i když dovolatel tvrdil, že odvolací soud řízení vadou zatížil.
Dovolací argumenty žalobce jsou kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky (otázky náležitostí žaloby) co do vylíčení rozhodujících skutečností.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení §79 odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř. tak, že návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), t. j. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu ustanovení §83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, t. j. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V předmětné věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je neprojednatelná, neboť z ní nelze seznat, za které konkrétní věci a konkrétní majetkové hodnoty, jež nebyly součástí prodávaného podniku (jeho části) jako věci hromadné, se žalobce žalobou domáhá zaplacení žalované částky jako vydání bezdůvodného obohacení, přičemž nelze posoudit ani překážku litispendence. S tímto právním posouzením odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.
Ze žaloby na č. l. 1 a násl. spisu se podává, že se jí žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 17 896 020 Kč s příslušenstvím ve vazbě na tvrzení, že dne 28. února 1995 uzavřel se žalovanou v rámci privatizace smlouvu č. 574/75 (správné číslo smlouvy je 574/95) o prodeji části podniku, jejímž předmětem byly závody státního podniku Oseva Brno ve Stránecké Zhoři a v Židlochovicích. Soupis nemovitého majetku tvoří nedílnou součást smlouvy. Rozsah majetku privatizované jednotky 3008 byl dán závazně aktualizovaným privatizačním projektem č. 15160, který byl schválen vládou ČR. Ve smlouvě byla dohodnuta předběžná kupní cena s tím, že konečná kupní cena, na níž žalovaná uhradila před podpisem smlouvy první splátku ve výši 5 820 069 Kč, bude stanovena v dodatku smlouvy jako hodnota majetku podle výsledku účetní závěrky zpracované ke dni předcházejícímu datu účinnosti smlouvy a bude snížena na 58,904 % v souladu s příslušným usnesením vlády. Tímto způsobem žalobce stanovil konečnou kupní cenu ve výši 81 046 060 Kč, žalovaná však odmítla dodatek smlouvy podepsat a již žádnou další částku na kupní cenu neuhradila; spor o zaplacení kupní ceny je veden u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 60/99. Ze znaleckého posudku doc. Ing. Josefa Luňáka žalobce dovozuje, že žalovaná, která měla uvedenou smlouvou nabýt privatizovaný majetek v účetní hodnotě 137 590 079 Kč, fakticky v rozporu s privatizačním projektem nabyla a zahrnula do své počáteční účetní rozvahy majetek v hodnotě 155 486 099 Kč. Rozdíl těchto částek činí částku 17 896 020 Kč, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá z titulu bezdůvodného obohacení.
Usnesením ze dne 25. února 2009 (č. l. 84 spisu) soud prvního stupně žalobce vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení opravil nebo doplnil žalobu a své podání ze dne 18. února 2009 (č. l. 78 spisu) tak, že výslovně a přehledně popíše a specifikuje majetek, jehož zaplacení se v řízení domáhá. Současně ho upozornil, že pokud tak neučiní, nebude moci pro tento nedostatek v řízení pokračovat a žalobu odmítne.
V podání datovaném dne 4. března 2009 (č. l. 85 spisu), kterým žalobce reagoval na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, provedl rekapitulaci žalobních tvrzení a uvedl, že žalovaná převzala majetek jednak v hodnotě určené podle smlouvy (maximálně ve výši 137 590 079 Kč) a navíc ještě v hodnotě žalované částky, o níž se tak bezdůvodně obohatila. Akcentoval, že v případě prodávaného podniku (jeho části) šlo o věc hromadnou, takže smlouva o prodeji podniku (jeho části) nevyžaduje konkrétní specifikaci jednotlivých věcí tvořících podnik; postačující je i podle judikatury pouze identifikace samotného podniku (případně jeho části v případě převodu části podniku). Identifikaci jednotlivých složek majetku (věcí, práv, závazků) označil za zbytečnou a v některých případech (například při převodu rozsáhlého výrobního podniku) dokonce i za nemyslitelnou. Podle žalobce nelze vymezit jmenovitě věci, které náležely k prodané části podniku. Rozdíl v ceně věcí, jež žalovaná skutečně převzala, je podle vyjádření žalobce zřejmý z dokladů samotné žalované.
V odvolání ze dne 12. srpna 2009 (č. l. 95 spisu) proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby žalobce vyjádřil přesvědčení, že jeho žalobní návrh všechny náležitosti vyžadované ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř. obsahuje. Opětovně zopakoval žalobní tvrzení a uvedl, že se žalobou domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalované převzetím věcí nad rámec uzavřené smlouvy, v níž byl předmět převodu (část podniku) vymezen souhrnnou hodnotou převáděných věcí a jiných majetkových hodnot. Za této situace nelze určit, které konkrétní věci žalovaná koupila a nezaplatila a které získala bez právního důvodu.
Je skutečností, že žalobce neuvedl v žalobě a ani v dalším průběhu řízení, kdy reagoval na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, jakož i v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně skutečnosti, jejichž doplnění bylo soudem požadováno. Odvolací soud však pochybil, pokud spojoval s jejich nedoplněním právní účinky podle §43 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich absence projednatelnosti žaloby nebránila.
Soudům obou stupňů je třeba vytknout, že pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna úplná skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout.
Z obsahu spisu se podává, že žalobce vymezil předmět sporu dostatečným způsobem. Z textu samotné žaloby bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Bylo jasné, že částku 17 896 020 Kč, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá z titulu bezdůvodného obohacení, tvoří rozdíl mezi částkou 155 486 099 Kč, představující podle znaleckého posudku vyžádaného Policií ČR hodnotu části státního podniku Oseva Brno, kterou žalovaná v rámci privatizace ve skutečnosti převzala, a částkou 137 590 079 Kč, vyjadřující hodnotu privatizované části podniku, za níž žalobce postupem podle smlouvy o prodeji části podniku č. 574/95 ze dne 28. února 1995 určil kupní cenu ve výši 81 046 060 Kč, jejíž zaplacení je předmětem jiného sporu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 60/99. Uvedeným způsobem žalobce vylíčil rozhodné skutečnosti, z nichž je zřejmé, že vedle částky 81 046 060 Kč, představující kupní cenu prodané části podniku a uplatněné jinou žalobou (42 Cm 60/99), se další žalobou v této věci domáhá zaplacení bezdůvodného obohacení v částce 17 896 020 Kč z důvodů výše uvedených. Z toho vyplývá, že předměty obou řízení se nepřekrývají a to bez ohledu na to, jakého majetku privatizovaného podniku se vymáhaná částka 17 896 020 Kč týká. Za této situace nejsou případné obavy z překážky litispendence na místě. Žalobní tvrzení žalobce dostatečně vymezují předmět sporu, a proto žaloba nevykazuje žádné nedostatky, pro které by soud nemohl v řízení pokračovat. Otázka, zda-li a v jakém rozsahu získala žalovaná na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, je otázkou unesení důkazního břemene žalobce, nikoli překážkou projednatelnosti věci.
Lze tak uzavřít, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. března 2011
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu