ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1945.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1945/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Stavební Obchodní Servis s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Kunčicích, Štěpaňákova 723/6, PSČ 719 00, identifikační číslo osoby 27762645, zastoupené Mgr. Michalem Machkem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Dlouhá 53/6, proti žalované HSF System a. s., se sídlem ve Vratimově, Mourova 1131, PSČ 739 32, identifikační číslo osoby 25903101, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Preslova 9, o zaplacení částky 3.979.822,36 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 21/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. ledna 2011, č. j. 5 Cmo 442/2010-24, takto:
I. Dovolání se v části, v níž směřuje proti té části usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. ledna 2011, č. j. 5 Cmo 442/2010-24, jíž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2010, č. j. 28 Cm 21/2010-10, o odmítnutí žaloby v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení cen plnění poskytnutých žalované v roce 2010 v souhrnné výši 163.895,60 Kč, odmítá .
II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. ledna 2011, č. j. 5 Cmo 442/2010-24, v části, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby v té její části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení v souhrnné výši 3.815.929,76 Kč, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2010, č. j. 28 Cm 21/2010-10, pokud jím byla odmítnuta žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení v souhrnné výši 3.815.929,76 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 9. listopadu 2010, č. j. 28 Cm 21/2010-10, jímž Krajský soud v Ostravě odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) žalobu o zaplacení částky 3.979.822,36 Kč a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba obsahuje pouze obecné tvrzení, že žalobkyně během vzájemného obchodního styku v letech 2006 – 2010 poskytovala žalované na základě obchodních dohod různá plnění, žalovaná plnila své peněžité závazky po uplynutí příslušných lhůt splatnosti, dostávala se tak do prodlení a žalobkyni vzniklo právo požadovat zákonné úroky z prodlení, které uplatňuje v souhrnné výši 3.815.929,70 Kč; poukazuje přitom na přehled prodlení k jednotlivým fakturám, specifikaci délky prodlení, výši úroku z prodlení a způsobu jeho výpočtu v přiloženém přehledu vydaných faktur. Dále žalobkyně uvedla, že v roce 2010 poskytovala žalované různá plnění, jejichž sjednané ceny v souhrnné výši 163.895,60 Kč žalovaná nehradila a jež byly vyúčtovány fakturami, jejichž přehled včetně data splatnosti a výše dílčích dlužných částek je rovněž uveden v příloze. Odvolací soud konstatoval, že k žalobě, která je konkrétní pouze co do žalované částky a označení účastníků, žalobkyně přiložila v jednom vyhotovení svazek přehledů na 179 stranách, na které odkazuje, tyto však neučinila součástí žaloby tak, aby mohly být zaslány spolu s žalobou žalované. Tyto přehledy odvolací soud ostatně neshledal dostatečně určitými, neboť z nich nelze bez dalšího dovodit důvod vzniku pohledávky a přezkoumat její výši a dobu a důvod prodlení. Na základě toho odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žaloba vymezená toliko souhrnnou částkou a žádnými konkrétními údaji mimo přehledu vydaných faktur není projednatelná, neboť skutek, jenž má být předmětem řízení, není vymezen dostatečně přesně a určitě. V situaci, kdy žalobkyně neodstranila vady žaloby ani poté, co ji k tomu soud prvního stupně vyzval usnesením ze dne 17. září 2010, sp. zn. 28 Cm 21/2010-7, s poučením o možných následcích, shledal odvolací soud usnesení soudu prvního stupně správným.
Usnesení odvolacího soudu, a to sice výslovně ve všech jeho výrocích, podle obsahu dovolacích námitek však jen v potvrzujícím výroku, napadla žalobkyně dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., ač zastoupena advokátem, výslovně neformulovala.
Dovolatelka především vytkla odvolacímu soudu, že se nevyjádřil k její odvolací argumentaci, což činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Namítla, že dne 11. prosince 2010 doručila soudu prvního stupně doplnění žaloby, ten však rozhodl, aniž se vypořádal s jejími argumenty, a odvolací soud tuto skutečnost přes její námitky pominul.
Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu o nedostatečném vymezení předmětu řízení; argumentovala, že „v řízení dostatečně prokázala jako důvod vzniku pohledávky nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z důvodu prodlení úhrad částek vyúčtovaných předmětnými fakturami, které byly vystaveny na základě kupních a nájemních smluv uzavřených mezi žalobkyní a žalovanou ústní formou a podle mezi účastníky ustálených obchodních zvyklostí“. Počátek a konec prodlení a dílčí úroky z prodlení podle jejího mínění jasně vyplývají z přehledu vydaných faktur. Dovolatelka je přesvědčena, že žaloba naplňuje podmínku „individualizace kauzy“, neboť vyplývá z tvrzení uvedených přímo v žalobě či prostřednictvím přiložené listiny, na niž bylo výslovně co do skutkových tvrzení odkázáno, na základě jaké právní skutečnosti se svých nároků domáhá.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Ztotožnila se se závěrem odvolacího soudu, že způsob, jakým žalobkyně provedla v žalobě odkaz na listinné důkazy, je zcela nedostačující. Poukázala na to, že z žaloby nelze zjistit ani rámcový obsah právního vztahu mezi účastníky či přehled plnění, ze kterých má právo žalobkyně na úrok z prodlení vyplývat.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu o odmítnutí žaloby, je podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, ovšem (oproti poučení obsaženému v napadeném rozhodnutí) toliko za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (srov. druhou větu citovaného ustanovení, podle něhož §237 odst. 1 a 3 platí obdobně).
Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud shledal usnesení odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným a tudíž dovolání přípustným toliko potud, pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby v té její části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení v souhrnné výši 3.815.929,76 Kč, neboť ve vztahu k této části žaloby řeší odvolací soud otázku předpokladů, za nichž lze žalobu podle ustanovení §43 o. s. ř. odmítnout, odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože Nejvyšší soud se nehodlá od svých dosavadních judikatorních závěrů odklonit, pojí se se závěrem o přípustnosti dovolání v této části též závěr o jeho důvodnosti, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v této části na nesprávném právním posouzení v otázkách procesního práva [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Ve vztahu k té části usnesení odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby v té její části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení cen sjednaných v blíže neurčených „vzájemných obchodních dohodách“ a vyúčtovaných fakturami označenými v přiloženém soupisu datem vystavení, číslem, výší fakturovaných částek a jejich splatností, dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, jež by měla zásadní význam pro rozhodovací praxi soudů vůbec, a dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu je v této části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. musí být z žaloby patrno, čeho se žalobce domáhá, a žaloba musí (mimo jiné) obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností. Jimi se podle judikatury Nejvyššího soudu rozumějí údaje nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce proto musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci, a vymezit tak předmět řízení po skutkové stránce způsobem vylučujícím možnost jeho záměny s jiným skutkem (srov. usnesení ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4, či též např. usnesení ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209). Jednoznačné vymezení předmětu řízení má zásadní význam nejen vzhledem k vázanosti soudu žalobou ve sporném řízení (srov. §153 odst. 2 o. s. ř.)., nýbrž je nezbytné též pro posouzení, zda tu není nedostatek podmínek řízení (srov. §103 o. s. ř.) spočívající v překážce litispendence (věci zahájené, srov. §83 o. s. ř.) a v překážce rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté, srov. §159 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ovšem též vysvětlil, že neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná (podle hmotného práva významná) tvrzení, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. např. již citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 370/2002); splnit povinnost tvrzení uloženou mu v ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tím, že vylíčí všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, může žalobce i dodatečně v rámci přípravy jednání, při jednání nebo i při dalším jednání, a to až do doby, než nastane tzv. koncentrace řízení (§§114a, 114c, 118b a 119) [srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck. 2009, 505 s.].
Vylíčení rozhodujících skutečností může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Odvolací soud v předmětné věci při posouzení části žaloby požadující zaplacení úroků z prodlení opomněl, že není podmínkou projednatelnosti žaloby, aby obsahovala veškerá skutková tvrzení odpovídající znakům skutkové podstaty obsaženým v hypotéze hmotně právní normy, jejíž aplikace přichází v úvahu. Nejvyšší soud shledal ve své rozhodovací praxi v souvislosti s posouzením projednatelnosti žalob na zaplacení smluvní pokuty postačujícím vymezení předmětu řízení údaji o tom, že žalobce se domáhá zaplacení smluvní pokuty za pozdní úhradu konkrétně uvedených faktur za zboží dodané žalovanému, kterou si účastníci sjednali ve smlouvě o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách a kterou žalovanému vyúčtoval přiloženou penalizační fakturou. Nejvyšší soud zdůraznil, že žalobce časovými údaji vymezil dobu prodlení, jakož i počet dnů prodlení se zaplacením jednotlivých faktur a vyčíslil výši smluvní pokuty vztahující se k prodlení s jejich pozdní úhradou a že další odvolacím soudem postrádaná žalobní tvrzení nebrání v projednání žaloby, jejich absence může být tudíž právně významná až při rozhodování o věci samé (srov. např. usnesení ze dne 28. února 2005, sp. zn. 32 Odo 90/2005, a usnesení ze dne 24. května 2005, sp. zn. 32 Odo 547/2005). Tyto závěry lze – mutatis mutandis – uplatnit též v souzené věci, ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Označila-li žalobkyně – v listině přiložené k žalobě, na niž v žalobě výslovně odkazuje – faktury, za jejichž opožděné zaplacení se domáhá úroku z prodlení, jejich číslem, výší fakturované částky a datem v nich stanovené splatnosti, a uvedla-li u každé z nich počet dní prodlení s úhradou a výši příslušného úroku z prodlení, pak je právní důvod vzniku nároku na úroky z prodlení dostatečně individualizován, předmět řízení je tudíž vymezen způsobem postačujícím k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným, a dalších údajů požadovaných odvolacím soudem (z nichž by vyplýval též právní důvod vzniku závazku k zaplacení jistiny a jeho výše) nebylo k projednatelnosti žaloby třeba.
Na skutečnosti, že mimořádně objemnou přílohu, na niž žaloba odkazuje, žalobkyně předložila pouze v jednom vyhotovení, závěr o neprojednatelnosti žaloby založit nelze. Jde o ryze technický problém, který rozhodně není neřešitelný (lze zejména vyzvat žalobkyni, aby předložila další vyhotovení, a to pak spolu se stejnopisem žaloby doručit žalované).
Jinak je tomu však s tou částí žaloby, jíž se dovolatelka domáhala zaplacení pohledávek z obchodního styku z titulu cen za „různá plnění“ poskytnutá žalované na základě „vzájemných obchodních dohod“ v roce 2010. Ani z žaloby samotné, ani z přehledu vystavených faktur, na který žaloba odkazuje, nevyplývají konkrétní údaje o skutečnostech, jež mají být právním důvodem vzniku uplatněných pohledávek. Podání dovolatelky ze dne 2. listopadu 2010, doručené soudu prvního stupně až dne 11. listopadu 2010, tedy po vydání jeho rozhodnutí, oproti tomu, jak je označeno, žalobu nikterak nedoplnilo. Skutek, jenž má být předmětem žaloby, tak v potřebném rozsahu vylíčen není. Jsou-li žalobou uplatněny požadavky na peněžitá plnění ze smluv, pak odkaz na samotný přehled faktur, jimiž byla tato plnění vyúčtována, k potřebné individualizaci příslušných skutkových dějů a tedy k vymezení předmětu řízení nepostačí; vlastní faktury, z nichž by mohly vyplývat konkrétní údaje (zejména o konkrétních smlouvách a jejich obsahu, o poskytnutí sjednaného plnění dovolatelkou, o vzniku nároku na zaplacení ceny a o její splatnosti), k žalobě připojeny nebyly (srov. v té souvislosti např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 32 Odo 35/2006, a ze dne 9. července 2006, sp. zn. 32 Odo 1496/2005, obě in www.nsoud.cz ). Za takových okolností Nejvyšší soud shledává ve své rozhodovací praxi žaloby neprojednatelnými (srov. např. usnesení ze dne 4. května 2005, sp. zn. 32 Odo 1173/2004, a z poslední doby rozsudek ze dne 28. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 1609/2011, oba in www.nsoud.cz ). Dovolatelkou zpochybněné závěry odvolacího soudu jsou tedy ve shodě s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, pak nehledě na to, že tak činí nedůvodně (neboť odvolací soud není povinen předložit detailní odpověď na každý argument, který účastník v řízení uvedl, srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz ), patrně přehlédla, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), pod který je možno její výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu v této části zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání v části směřující proti té části usnesení odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, pokud se jí žalobkyně domáhala zaplacení cen plnění poskytnutých žalované na základě obchodních smluv v roce 2010 souhrnné výši 163.895,60 Kč, podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V části, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby v té části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení v souhrnné výši 3.815.929,76 Kč, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně v příslušné části, Nejvyšší soud zrušil v této části i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu