ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1970.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1970/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70 09 96 18, zastoupené Mgr. Veronikou Nedbalovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 9-11, proti žalovanému R. R. , zastoupenému Narcisem Tomáškem, advokátem, se sídlem v Děčíně I., Masarykovo nám. 193/20, o žalobě na obnovu řízení podané žalovaným, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 548/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 14 Co 573/2010-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.460,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 14. dubna 2010, č. j. 15 C 548/2009-36, kterým Okresní soud v Děčíně zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 15 C 168/2004.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že podmínky pro obnovu původního řízení určené ustanovením §228 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nebyly v dané věci splněny, neboť důkaz výpovědí žalovaným navrhovaného svědka Ř. shledaly soudy obou stupňů v původním řízení nadbytečným, proto nebylo po místě pobytu tohoto svědka pátráno, a bylo rozhodnuto na základě skutkového stavu zjištěného z dalších provedených důkazů. Ačkoli měl soud prvního stupně v původním řízení nejprve potřebu k návrhu žalovaného provést důkaz výslechem svědka Ř., nezatížil řízení vadou, jestliže s ohledem na již provedené důkazy shledal posléze tento důkaz nadbytečným; uvedený postup byl v souladu s ustanovením §170 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že navržený svědek Ř. byl v době původního řízení ve výkonu trestu odnětí svobody, bylo možno tuto skutečnost zjistit dotazem na Centrální evidenci vězňů, považoval-li by soud nadále tento důkaz za rozhodný pro zjištění skutkového stavu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soud vytýká, že zcela pominul žalovaným navrhovaný rozhodující důvod obnovy řízení, který spočíval ve skutečnosti, že svědek Ř. se stal oproti původnímu řízení dosažitelným. Odvolací soud se s touto jeho námitkou nevypořádal, když pouze uvedl, že soud v původním řízení neprovedl důkazy, které pokládal za nadbytečné. Odvolací soud tak nerespektoval skutečně navržené důvody obnovy řízení. Soud prvního stupně v původním řízení sice označil dovolatelem navržené důkazy za účelové a nadbytečné, ale v tomto směru je pak nejasné, proč soud prvního stupně nejprve vyvíjel aktivitu k zajištění výpovědi svědka Ř., když následně uvedl, že tento důkaz považuje za nadbytečný.
Dovolatel zdůrazňuje, že soudem nemůže být postupováno svévolně tak, že určité důkazy označí za nadbytečné, čímž vyloučí možnost jakékoli obrany žalovaného proti takovému postupu. V souladu se zásadou obsaženou v ustanovení §6 o. s. ř. musí soudy postupovat tak, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §238 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení §237 o. s. ř. platí obdobně (odstavec 2). Ustanovení §238 o. s. ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za shodných podmínek, jak jsou uvedeny v §237 o. s. ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř.). Z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s dikcí §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze uveřejněné pod číslem 19/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, na něž správně odkázal odvolací soud, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 1381/2008, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), nejsou za důkazy, které bez své viny účastník nemohl použít v původním řízení, považovány ty důkazy, které byly účastníkem v původním řízení navrženy, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich provádění nebylo přikročeno. Z uvedeného plyne, že důkaz výslechem uvedeného svědka není novým důkazem, neboť jeho provedení žalovaný navrhoval již v původním řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem. Neprovedení navržených důkazů přitom může být důvodem odvolání [§205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.], nikoli důvodem pro obnovu řízení. Závěr odvolacího soudu, podle něhož provedení výslechu svědka Ř. není důvodem obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť výslech tohoto svědka byl v původním řízení navrhován a soudem nebyl proveden proto, že byl shledán nadbytečným, je tak v souladu s ustálenou judikaturou. Přitom je nerozhodné, zda v původním řízení bylo místo pobytu svědka známo či nikoliv.
Jelikož dovolání žalovaného podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že soudy nižších stupňů v řízení o žalobě na obnovu řízení nesprávně označily účastníky řízení, když jejich procesní postavení zaměnily. V řízení o žalobě na obnovu řízení je třeba označovat účastníky podle jejich procesního postavení v původním řízení. Tomu odpovídá označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí. Odvolací soud sice na tuto nesprávnost v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal, nicméně ji nepromítl do označení účastníků ve svém rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce 1.750,- Kč podle ustanovení §10 odst. 1, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 410,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. srpna 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu