ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2125.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2125/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce R. S. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Jurášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín I/674, proti žalovanému P. B., zastoupenému Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, o 446 009,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 51/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2009, č. j. 4 Cmo 159/2007-212, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2009, č. j. 4 Cmo 159/2007-212, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil k odvolání žalovaného vyhovující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. února 2007, č. j. 18 Cm 51/2005-124, tak, že žalobu o zaplacení 446 009,74 Kč zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech mezi účastníky navzájem za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení České republice (výrok III.). Odvolací soud tak rozhodl stejně jako svým předchozím rozsudkem ve věci ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 4 Cmo 159/2007-158, který Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č. j. 32 Cdo 1503/2008-189, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že při posuzování uplatněného nároku na náhradu škody opomenul aplikovat ustanovení §380 obchodního zákoníku, podle něhož za škodu se považuje též újma, která poškozené straně vznikla tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinností druhé strany, a že nedostál své poučovací povinnosti ve smyslu §213b občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Za této situace nemůže proto obstát jak jeho posouzení, že žalobci nevznikla skutečná škoda a že by mohlo jít spíše o ušlý zisk, tak ani jeho závěr o nenaplnění druhého hmotněprávního předpokladu odpovědnosti za škodu – příčinné souvislosti mezi porušením závazku a vznikem škody.
Odvolací soud při novém projednání věci vyzval žalobce podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a důkazů ohledně příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením závazku a vzniklou škodou. Žalobce doplnil svá tvrzení tak, že se žalovaný jako zhotovitel ve smlouvě o dílo uzavřené se žalobcem zavázal provést malířské a natěračské práce v rámci rekonstrukce „Baťova mrakodrapu“ ve Zlíně v celkovém rozsahu 69 812 m2, z čehož však provedl pouze 15 395 m2. S nesplněnou částí díla v rozsahu 54 417 m2 se žalobce vypořádal tak, že 44 976,76 m2 zajistil prostřednictvím dalších zhotovitelů, které, stejně jako objem a cenu za 1 m2 jimi provedených prací, konkretizoval, přičemž zbývající malby v rozsahu 9 440,23 m2 provedl svépomocí. Podle názoru žalobce bylo v řízení prokázáno, že žalovaný odstoupil od smlouvy o dílo uzavřené se žalobcem neoprávněně, nedokončil započaté práce, čímž porušil svůj závazek, a žalobce si musel sjednat náhradní subdodavatele, aby dodržel termín sjednaný se společností Zlínstav, a.s., od níž mu hrozila vysoká smluvní pokuta za případné prodlení s dodávkou. Žalovaná částka 446 009,74 Kč představuje podle vyjádření žalobce škodu, kterou vyčísluje jako rozdíl mezi celkovou cenou díla, kterou by zaplatil žalovanému, a celkovými náklady, které musel v důsledku porušení povinnosti žalovaného vynaložit na dokončení díla jinými zhotoviteli.
Odvolací soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, že v žalobě uplatněná částka představuje skutečnou škodu na straně žalobce, se zabýval otázkou, zda došlo k naplnění dalšího předpokladu odpovědnosti žalovaného za škodu, t. j. příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením závazku žalovaného. Při jejím posouzení vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce nechal dílo, které měl zhotovit žalovaný, dokončit v nedokončeném rozsahu jinými subjekty, ve smlouvě o dílo byl mezi účastníky řízení sjednán termín dokončení díla na 15. říjen 2004, k písemné dohodě o zániku závazků z této smlouvy mezi účastníky nedošlo a žalobce od uzavřené smlouvy neodstoupil. Podle tvrzení žalobce bylo již v květnu 2004 zřejmé, že žalovaný nemíní dokončit dohodnuté dílo, z jehož celkového rozsahu do té doby provedl 15 395 m2. Proto již 1. května 2004 žalobce objednal u jednoho ze zhotovitelů práce v objemu 40 000 m2, který je provedl v období od 15. května 2004 do 5. prosince 2004. Dále se ze zjištěného skutkového stavu podává, že žalovaný zaslal dne 14. června 2004 žalobci dopis označený jako „odstoupení od smlouvy“, v němž poukazuje na ústní dohodu o ukončení smlouvy mezi účastníky z května 2004 a jehož obsah je podle odvolacího soudu jakýmsi potvrzením o tom, že došlo k ukončení smlouvy dohodou. Žalobce na tento dopis reagoval až dopisem ze dne 8. září 2004, v němž žalovanému mimo jiné sděluje, že si není vědom svého souhlasu s ukončením smluvního vztahu, který podle jeho mínění trvá, a určuje mu náhradní termín dokončení díla na 20. září 2007 (zřejmě má být správně uvedeno 20. září 2004). Přestože podle žalobce k ukončení smluvního vztahu se žalovaným dohodou nedošlo, sjednal si již v červenci a srpnu 2004 na stejné práce další dodavatele, kteří jejich provedení také v těchto měsících vyfakturovali. Skutečnost, že v okamžiku oznámení žalovanému o setrvání na dokončení prací byla jejich převážná část nasmlouvána žalobcem s jinými dodavateli, případně i jimi provedena, svědčí podle názoru odvolacího soudu ve prospěch tvrzení žalovaného, že žalobce byl již v květnu 2004 s ukončením smluvního vztahu se žalovaným srozuměn. Odvolací soud akcentoval, že žalobce mohl a měl požadovat reálné splnění smlouvy o dílo již v květnu 2004, kdy dle jeho tvrzení žalovaný plnění svého závazku přerušil, popřípadě měl možnost od smlouvy odstoupit. Jestliže tak nepostupoval a namísto toho v době trvání závazku mezi účastníky uzavřel smlouvu s jinými subjekty na dokončení díla, které měl provádět žalovaný, nemohl zvýšené náklady vzniklé sjednáním vyšší ceny za dokončení díla prováděné těmito subjekty oprávněně požadovat z titulu náhrady škody po žalovaném, který měl jako zhotovitel dílo dokončit sám.
Odvolací soud, odvolávaje se i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2679/2008, uzavřel, že v posuzované věci nedošlo k naplnění druhého předpokladu odpovědnosti za škodu, t. j. příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného, které by bylo možné kvalifikovat jako porušení smluvní povinnosti dokončit dílo ve sjednaném termínu, a žalobcem tvrzenou majetkovou újmou, která mu vznikla zaplacením vyšší ceny za dokončení díla tzv. náhradním dodavatelům. Vyhověl-li tedy soud prvního stupně žalobě na základě závěru, že žalobci vznikla ve výši rozdílu mezi celkovou cenou díla sjednanou mezi účastníky a celkovou cenou, kterou žalobce zaplatil za dokončení předmětného díla náhradním dodavatelům, škoda, která je v příčinné povinnosti s nesplněním závazku žalovaného vůči žalobci, právně pochybil. Odvolací soud proto změnil napadený vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a pro postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel brojí proti právnímu posouzení odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti žalovaného a vzniklou majetkovou újmou na straně žalobce, jakož i proti jeho rozporuplným zjištěním včetně úvahy o ukončení smluvního vztahu mezi účastníky dohodou, která dovodil z dopisu žalovaného žalobci ze dne 14. června 2004. Podle mínění dovolatele jsou jeho závěry v tomto směru nejasné a jejich odůvodnění pokládá za nedostatečné.
Podle přesvědčení dovolatele byly v posuzované věci naplněny všechny tři zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, t. j. porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Odkaz odvolacího soudu na podporu závěru o absenci posledně uvedeného předpokladu odpovědnosti za škodu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2679/2008 pokládá za nepřípadný, neboť toto rozhodnutí bylo Ústavním soudem před vynesením dovoláním napadeného rozsudku zrušeno.
Porušení právní povinnosti žalovaného spatřuje dovolatel v tom, že žalovaný dílo dle smlouvy uzavřené se žalobcem nedokončil, neboť na počátku května 2004 nedokončené dílo opustil a již nikdy v něm nepokračoval. Vzniklou škodu žalobce vyčísluje jako částku, o níž došlo k navýšení původní ceny díla sjednané se žalovaným a kterou uhradil náhradním dodavatelům. Příčinnou souvislost mezi porušením smluvní povinnosti žalovaného dílo dokončit a vzniklou skutečnou škodou spatřuje dovolatel ve skutečnosti, že žalovaný a ani jeho pracovníci od 1. května 2004 nekonali žádné práce a na předmětnou stavbu se již nikdy nedostavili. Aby za této situace žalobce plnil termíny průběžného dokončování prací a odvrátil škodu, která mu (ve formě možného odstoupení od smlouvy či vysoké smluvní pokuty) hrozila v souvislosti s neplněním termínů průběžného dokončování díla či nedodržením termínu předání díla svému objednateli, byl nucen zajistit náhradní dodavatele. K tomuto kroku musel přistoupit i proto, že na průběžné dokončování jeho díla byly navázány práce ostatních dodavatelů. Dovolatel dále vysvětluje příčiny navýšení ceny díla, přičemž poukazuje na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že se jednalo o ceny v čase a místě obvyklé. Zaujal-li odvolací soud na tuto otázku jiný názor, měl ji učinit předmětem opětovného dokazování.
Dovolatel oponuje i kritice ze strany odvolacího soudu, že v okamžiku, kdy žalovanému sdělil dopisem ze dne 8. září 2004, že trvá na dokončení prací, byla již jejich převážná část nasmlouvána, případně i provedena jinými dodavateli. V této souvislosti akcentuje, že v okamžiku výzvy byl neustále v prodlení s postupem prací, neměl celý rozsah prací pokryt jinými dodavateli a provedením zbývajících prací ze strany žalovaného mohlo dojít ke snížení skutečné škody, která žalobci následně vznikla. Nemožnost získání dalšího smluvního dodavatele na dokončení prací prokazuje podle dovolatele i skutečnost, že z důvodu vázání termínem odevzdání díla svému objednateli provedl zbývající práce svépomocí. Dovolatel dále zdůrazňuje, že ze zákonné úpravy a ani ze smlouvy pro něj nevyplývala žádná povinnost vyzývat zhotovitele (žalovaného) při jeho prodlení k dokončení prací, či s ním uzavírat dohody o ukončení smlouvy nebo od smlouvy odstupovat.
Dovolatel rovněž poukazuje na to, že při hodnocení dopisu žalovaného žalobci ze dne 14. června 2004 dospěl odvolací soud ve věci ukončení smlouvy a porušení povinnosti žalovaného dokončit dílo k opačnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, aniž by zopakoval provedené důkazy (výslech svědků), přičemž písemná dohoda o ukončení smlouvy o dílo nebyla předložena. Za této situace se domnívá, že došlo k zatížení odvolacího řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného a vznikem škody. Dovolací soud souhlasí s dovolatelem, že odvolací soud řešil tuto otázku nejasně a nedostatečně. Především je třeba odvolacímu soudu vytknout, že z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, zda dospěl k jednoznačnému závěru o tom, zda a jakou povinnost žalovaný porušil. Uvažoval-li odvolací soud při zdůvodnění nedostatku příčinné souvislosti pouze o případném porušení povinnosti žalovaného dokončit dílo ve sjednaném termínu, pak přehlédl, že porušení takové povinnosti žalobce netvrdil, uváděl-li naplnění tohoto předpokladu v tom, že žalovaný v rozporu se smlouvou nedokončené dílo opustil a v jeho provádění nepokračoval. Rovněž argument, že „pokud v době trvání závazku mezi žalobcem a žalovaným žalobce uzavřel smlouvu na dokončení díla, které měl provádět žalovaný, s jinými subjekty, nemohl zvýšené náklady vzniklé sjednáním vyšší ceny za dokončení díla prováděné těmito subjekty oprávněně požadovat z titulu náhrady škody po žalovaném, který měl povinnost jako zhotovitel dílo dokončit sám“, je zcela nedostatečný pro závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného a škodou vzniklou žalobci. Navíc (jak ostatně správně podotýká i dovolatel) – pokud tento svůj závěr odvolací soud opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 2679/2008, pak je oprávněná námitka dovolatele, že tento rozsudek zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 343/09.
Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud dále zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Vady, jež by činily řízení zmatečným, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají. Nejinak tomu je i s jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť dovolatel tvrdil, že odvolací soud řízení vadou zatížil, dospěl-li k odlišnému právnímu posouzení než soud prvního stupně, aniž by zopakoval provedené důkazy. Dovolací soud tento názor dovolatele nesdílí, neboť z napadeného rozhodnutí se nijak nepodává, že by odvolací soud věc jinak právně posoudil na základě odlišných skutkových zjištění. Nejednoznačné úvahy odvolacího soudu o ukončení smlouvy o dílo dohodou (včetně jeho konstatování o tom, že již v květnu 2004 byl žalobce s ukončením smlouvy srozuměn) jsou pouze jiným právním náhledem na tentýž skutkový základ, z něhož vycházel soud prvního stupně. Aplikace ustanovení §213 odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř., podle něhož odvolací soud dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, proto nebyla na místě. Odvolací soud se tudíž tvrzené vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nedopustil, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl v posuzované věci naplněn.
S ohledem na pochybení, jehož se odvolací soud dopustil při posuzování jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu – příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného a vzniklou škodou – Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v obou závislých výrocích o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu