ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2240.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2240/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Prof. B. Š. , zastoupeného JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalovaným 1) ŠKODA AUTO a.s. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Tř. Václava Klementa 869, PSČ 293 60, identifikační číslo osoby 00177041, zastoupené JUDr. Janem Živným, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 29 a 2) MAKUM, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 1147/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 64573532, zastoupené Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, o 72 232,76 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 431/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2009, č. j. 1 Cmo 400/2008-329, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2009, č. j. 1 Cmo 400/2008-329, ve výrocích I. a III. se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2008, č. j. 23 Cm 431/2001-289, uložil žalované 1) zaplatit žalobci 72 232,76 EUR s 10% úrokem z prodlení
od 1. července 2000 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu vůči žalované 2)
(bod II. výroku), rozhodl o nákladech řízení mezi žalovanou 1) a žalobcem (bod III. výroku)
a o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou 2) (bod IV. výroku). Soud prvního stupně
tak rozhodl poté, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. srpna 2006,
č. j. 2 Cmo 279/2005-222, zrušil v pořadí jeho první rozsudek ve věci ze dne 15. února 2005, č. j. 23 Cm 431/2001-152, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy ani s jednou z obou žalovaných na zhotovení díla, jehož zaplacení se v řízení domáhá, když z řízení před soudem prvního stupně vyplynulo, že žalobce dílo, které je součástí stálé expozice
žalované 1) ve Wolfsburgu ve Spolkové republice Německo pod názvem „Kouzelný les“ (Zauberwald), zhotovil, nebylo mu za ně poskytnuto finanční plnění ani jednou z obou žalovaných a žalovaná 1) uhradila předmětnou částku žalované 2). Odvolací soud však soudu prvního stupně vytkl, že nerozhodl o návrhu žalobce na změnu žaloby v závěrečném návrhu, aby pro případ neprokázání smluvního vztahu soud posoudil jeho nárok z titulu bezdůvodného obohacení.
Soud prvního stupně nejprve v souladu s právním názorem odvolacího soudu připustil změnu žaloby z nároku na zaplacení ceny díla na nárok z titulu bezdůvodného obohacení, byť s odkazem na konkrétní odbornou literaturu, soudní judikaturu a zákonnou úpravu obsaženou v §118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) konstatoval možnost jiného právního posouzení věci i bez rozhodnutí o změně žaloby. Jako reakci na námitky obou žalovaných o promlčení žalobního nároku z titulu bezdůvodného obohacení uvedl,
že jeho rozhodnutí o změně žaloby nemůže mít dopad na běh promlčecí doby.
Soud prvního stupně vzal na základě doplněného dokazování za prokázané, že žalobce udělil žalované 1) svolení k trvalému užití jeho díla, a to za autorskou odměnu ve výši odpovídající platbě provedené žalovanou 1) ve prospěch žalované 2), přičemž dílo instalované žalobcem ve stálé expozici výstavy žalované 1) ve Spolkové republice Německo není dílem novým, odlišným od díla vystaveného v Praze. Za této situace dospěl k závěru, že žalobci jako autoru díla vzniklo právo na vyplacení autorské odměny ve výši žalované částky za trvalé užití díla žalovanou 1). Soud prvního stupně proto vyhověl žalobě vůči žalované 1) a zamítl žalobu vůči žalované 2).
K odvolání žalované 1) Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že ve vztahu k ní zamítl žalobu
o zaplacení 72 236,76 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci nahradit jí náklady
za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). V bodech II. a IV. výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v tomto rozsahu nebyl odvoláním žalované 1) napaden (výrok II).
Odvolací soud nepřisvědčil opakované námitce žalované 1) o promlčení žalobního nároku, která ji založila na argumentaci, že povolená změna žalobního návrhu neznamená
jen změnu právního titulu, na jehož základě se žalobce svého nároku domáhá, nýbrž i zásadní změnu skutkových tvrzení. Toto své posouzení zdůvodnil tím, že podle ustálené soudní judikatury nešlo v předmětné věci o změnu žaloby, neboť žalobce změnil pouze právní kvalifikaci uplatněného nároku při nezměněném vylíčení rozhodujících skutečností.
Za stavu, kdy již v předchozím řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy mezi žalobcem na straně jedné a žalovanou 1) či žalovanou 2) na straně druhé a kdy vůči žalované 2) bylo řízení již pravomocně skončeno, se odvolací soud dále zabýval otázkou případného obohacení žalované 1) na úkor žalobce. Při jejím řešení vyšel z nabídky
ze dne 3. listopadu 1998 podepsané Dr. J. Š. (jednatelem žalované 2) a adresované žalované 1), z objednávky žalované 1) ze dne 21. prosince 1998 a z předávacího protokolu
ze dne 21. prosince 1999 podepsaného pracovnicemi obou žalovaných. Uvedenými listinami vzal za prokázané, že mezi žalovanými 1) a 2) byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo dílo zhotovené žalobcem v rozsahu 35 mosazných větví a 1 000 skleněných listů, za které žalovaná 1) uhradila žalované 2) dohodnutou cenu 212 000 DEM + daň z přidané hodnoty. Jestliže žalovaná 1) za toto dílo zaplatila dohodnutou cenu na základě řádně uzavřené smlouvy, nemohla se podle posouzení odvolacího soudu jeho užíváním
na úkor žalobce bezdůvodně obohatit. Odvolací soud proto postupoval podle §220
odst. 1 o. s. ř. a změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vůči
žalované 1) zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho měnící části napadl žalobce dovoláním,
jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že se žalovaná 1) užíváním jím zhotoveného díla nemohla na jeho úkor bezdůvodně obohatit v situaci, kdy došlo mezi žalovanými k uzavření smlouvy
o dílo, jejímž předmětem je jím vytvořené dílo, a žalovaná 1) zaplatila cenu díla žalované 2).
Dovolatel zastává a obhajuje názor, že mezi ním a žalovanou 1) došlo k uzavření smlouvy o dílo, jehož zaplacení se v řízení domáhá, neboť jeho úkony za přispění zprostředkovatele Dr. J. Š. došlo k dohodě o předmětu díla i jeho ceně. Proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o uzavření smlouvy o dílo mezi oběma žalovanými, jehož předmětem by bylo jím zhotovené dílo. Poukazuje na to, že jeho umělecké dílo může být předmětem pouze takové smlouvy, v níž má postavení zhotovitele. Tvrdí,
že žalovaná 2) žádné umělecké dílo, o jehož zaplacení ve sporu jde, nevytvořila, že žádnou smlouvu s ní neuzavřel a že v řízení bylo prokázáno, že ani o existenci žalované 2) nevěděl. Fyzickou osobu Dr. J. Š., s nímž jednal, považoval vždy za zprostředkovatele pro uzavření smlouvy mezi sebou jako zhotovitelem a žalovanou 1) jako objednatelem. Jestliže sám jmenovaný přiznává svou roli zprostředkovatele a žalobce tvrdí a dokazuje totéž, nemůže podle dovolatele obstát právní závěr odvolacího soudu, že k uzavření takto zprostředkované smlouvy o dílo nedošlo.
Podle dovolatele bylo v řízení prokázáno, že zhotovil umělecké dílo, které předal žalované 1), která dílo drží a užívá, přičemž jeho sjednanou cenu zaplatila jinému subjektu. K předání díla však nedošlo listinou ze dne 21. prosince 1999, z níž vyšel odvolací soud. Nejde totiž o předávací protokol díla žalobce a kromě toho je třeba tuto listinu, byť formálně označenou jako předávací protokol, hodnotit podle jejího obsahu, z něhož vyplývá,
že jde o doklad o převezení některých komponentů díla do sídla žalované 1).
Závěr odvolacího soudu o uzavření smlouvy o dílo mezi žalovanými nemůže podle dovolatele obstát již z toho důvodu, že v případě nabídky ze dne 3. listopadu 1998 se jednalo ve skutečnosti o nabídku fyzické osoby Dr. J. Š., jemuž také žalovaná 1) adresovala svou objednávku ze dne 21. prosince 1998. Dovodil-li proto odvolací soud, že šlo o nabídku žalované 2), na niž žalovaná 1) směrovala svou objednávku, právně pochybil. I kdyby však k uzavření smlouvy mezi žalovanými došlo, nevznikly by z tohoto vztahu dovolateli žádná práva a povinnosti a tedy ani právní důvod pro jeho plnění ve vztahu k žalované 1). Dovolatel dále uvádí, že v případě neexistence ústní smlouvy o dílo mezi ním a žalovanou 1) by bylo třeba plnění, které jí poskytl, posoudit jako plnění bez právního důvodu, v jehož důsledku
se žalovaná 1) na jeho úkor bezdůvodně obohatila.
Podle dovolatele není možné připustit stav, že by dovolatel, který dílo vytvořil a předal žalované 1), která ho užívá a zaplatila ho jinému, neměl dílo ani odměnu za něj, ani přijmout závěr, že se na jeho úkor nikdo neobohatil. Rovněž tak poukazuje na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaná 1) platbou 212 500 DEM nehradila žalované 2) dílo vytvořené žalobcem, nýbrž dílo sochaře D. Č., který také dodával svá díla do W.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že při přezkoumání napadeného rozsudku ponechal zcela bez povšimnutí právní závěr soudu prvního stupně, že žalobci jako autoru díla vznikl nárok na vyplacení autorské odměny za trvalé užití díla žalovanou 1), k němuž dal svolení.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v akcesorickém výroku o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal,
zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 2. května 2008, č. j. 23 Cm 431/2001-289, přiznal žalobci vůči žalované 1) nárok na zaplacení 72 232,76 EUR s příslušenstvím jako nárok na autorskou odměnu za užití díla
žalovanou 1) dle §13 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb. o dílech literárních, vědeckých
a uměleckých (autorský zákon). Naproti tomu odvolací soud postavil své měnící rozhodnutí na závěru, že se žalovaná 1) nemohla bezdůvodně obohatit na úkor žalobce, když
za předmětné dílo zaplatila žalované 2) cenu sjednanou ve smlouvě o dílo uzavřené mezi oběma žalovanými. Odvolací soud, který žalobní nárok poměřoval pouze z titulu bezdůvodného obohacení, v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí zcela ignoroval právní posouzení věci soudem prvního stupně a tudíž se vůbec nezabýval správností právních závěrů, na nichž soud prvního stupně založil vznik nároku žalobce jako autora díla
na vyplacení autorské odměny za trvalé užití jeho díla žalovanou 1). V důsledku tohoto pochybení tak odvolací soud rozhodl o změně rozhodnutí soudu prvního stupně,
aniž by jej přezkoumal [srov. §212a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009]
a aniž by v rámci odvolacího přezkumu zdůvodnil, v čem a proč rozhodl soud prvního stupně nesprávně [srov. §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009]. Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací soud k ní ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl. Vytýká-li tudíž dovolatel odvolacímu soudu, že otázku jeho nároku na vyplacení odměny podle autorského zákona vůbec neřešil, je tato jeho námitka opodstatněná a lze uzavřít,
že v posuzované věci došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Shora popsaný nesprávný postup odvolacího soudu byl dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, aniž se Nejvyšší soud musel zabývat dalšími uplatněnými dovolacími důvody.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu