ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2683.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2683/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 1, Templová 747, PSČ 110 01, identifikační číslo osoby 47116617, proti žalovanému I. T., zastoupenému JUDr. Alešem Gotmanovem, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 845/9, o 577 820 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 13/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 28 Co 356/2008-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. dubna 2008, č. j. 25 C 13/2004-142, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. května 2008, č. j. 25 C 13/2004-147, v části výroku, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 110 968 Kč, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (přiznal-li soud prvního stupně žalobkyni nárok na zaplacení částky 110 968 Kč, nelze dovodit, že by rozhodl jinak než ve svém předchozím mezitímním rozsudku ze dne 24. září 2004, č. j. 25 C 13/2004-45, jímž rozhodl o důvodnosti žaloby co do jejího základu a který odvolací soud usnesením ze dne 31. března 2005, č. j. 28 Co 11/2005-62, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení dvou jím předestřených otázek, které podle jeho mínění nebyly dosud dovolacím soudem řešeny, přičemž má rovněž za to, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §420 odst. 1 občanského zákoníku, dospěly-li k závěru o jeho odpovědnosti za škodu.
Dovolatelem formulovaná otázka, zda v situaci, kdy podle smlouvy o zajištění ostrahy majetku zajišťuje tuto činnost subjekt k tomu oprávněný dle právních předpisů, lze považovat za platné ujednání o odpovědnosti za škodu střeženého majetku, jež je vázána na podmínku chybného výkonu strážní služby, nemohla zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, jelikož otázku platnosti tohoto smluvního ujednání odvolací soud ani nezpochybňoval a na jejím řešení své rozhodnutí nepostavil.
Domáhá-li se dovolatel odpovědi na otázku, zda povinnost zajistit ostrahu objektu, k čemuž se ve smlouvě zavázal, v sobě zahrnuje „bez dalšího povinnost subjektu zajišťujícího ostrahu zajistit (zřejmě bylo míněno zabránit) za jakýchkoliv okolností vzniku škody, která má původ v odcizení věci třetí osobou“, patrně přehlédl, že odvolací soud k takovému závěru nedospěl, nýbrž se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že žalovaný se dopustil porušení smluvní povinnosti, jestliže na místo dvou strážných vykonával službu ostrahy v době odcizení kompresoru pouze jeden strážný. Proto ani v tomto případě nejde o otázku, pro jejíž řešení by bylo možné považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. srpna 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu