ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2733.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2733/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Raiffeisen stavební spořitelny a. s. , se sídlem v Praze 3, Koněvova 2747/99, identifikační číslo osoby 49 24 12 57, proti žalovaným 1) I. M. , zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, PSČ 280 02, 2) A. Ž. , a 3) M. V. , zastoupené JUDr. Pavlem Švandrlíkem, advokátem, se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách 778, PSČ 517 41, o zaplacení částky 211.614,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 81/2004, o dovolání první žalované a třetí žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č. j. 29 Co 586/2008-276, ve znění opravného usnesení ze dne 18. května 2009, č. j. 29 Co 586/2008-292, takto:
I. Dovolání první žalované se zamítá.
II. Dovolání třetí žalované proti výrokům rozsudku ze dne 4. února 2009, č. j. 29 Co 586/2008-276, ve znění opravného usnesení ze dne 18. května 2009, č. j. 29 Co 586/2008-292, jimiž Krajský soud v Praze rozhodl o nákladech řízení, se odmítá .
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání třetí žalované zamítá .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 1. července 2008, č. j. 8 C 81/2004-234, zamítl žalobu o zaplacení částky 211.614,31 Kč s 14,9% úrokem z prodlení z částky 208.902,31 Kč od 18. prosince 2001 do zaplacení proti první žalované a třetí žalované (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Proti druhému žalovanému bylo řízení o zaplacení žalované částky zastaveno ke zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 27. září 2005, č. j. 8 C 81/2004-106.
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že mezi žalobkyní a první žalovanou byla uzavřena 12. září 2000 smlouva o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 6413/2000/01 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“) na částku 250.000,- Kč. Tato částka byla žalobkyní zaslána na základě předchozí dohody mezi obchodní zástupkyní žalobkyně M. U. a první žalovanou na účet M. U.. Šlo o účet určený první žalovanou jako účet, na který měl být úvěr převeden. Závazek ze smlouvy o úvěru byl zajištěn ručitelským prohlášením třetí žalované z 27. září 2000 (dále jen „ručitelské prohlášení“). Z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11. října 2006, č. j. 2 T 46/2006-1263, zjistil, že M. U. spáchala trestný čin úvěrového podvodu tím, že 27. září 2000 sepsala s první žalovanou žádost o poskytnutí úvěru v úmyslu získat finanční prospěch, do této žádosti a jejich příloh uvedla nepravdivé údaje. Žádost poté předložila žalobkyni, která na jejím základě poskytla první žalované překlenovací úvěr v dohodnuté výši převodem na účet určený první žalovanou, jenž byl účtem M. U., a ta finanční prostředky použila pro svoji potřebu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k uzavření smlouvy o úvěru podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) mezi žalobkyní a první žalovanou nedošlo, neboť projev vůle první žalované nesměřoval k uzavření smlouvy, její vůle nebyla vážná, sepis smlouvy byl učiněn „na oko“. Smlouva o úvěru je neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Je-li neplatný hlavní závazek, nemůže být platný ani ručitelský závazek třetí žalované, který je závazkem akcesorickým.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že první žalované a třetí žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 211.614,31 Kč s 14,9% úrokem z prodlení 208.902,31 Kč od 18. prosince 2001 do zaplacení s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované (první výrok), rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud po částečném opakování důkazů považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, nikoli však jeho právní závěr o neplatnosti smlouvy. Zdůraznil, že vznikne-li pochybnost o obsahu smlouvy, je třeba výkladem za pomocí výkladových pravidel obsažených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. objasnit skutečný záměr účastníků. V daném případě nejde o uzavření smlouvy tzv. na oko, protože projev vůle směřující k uzavření smlouvy byl jednoznačný, jak ze strany žalobkyně, tak ze strany první žalované, přičemž jméno M.U. na smlouvě „nefiguruje“. Z tvrzení samotné první žalované vyplynulo, že smlouvu podepsala, její vůle směřovala k uzavření smlouvy a získání finančních prostředků od žalobkyně. Znaleckým posudkem bylo postaveno najisto, že podepsala i pokyn k čerpání úvěru, na němž je uvedeno číslo účtu u Expandia banky, na jehož základě žalobkyně na tento účet částku 250.000,- Kč převedla. Nelze přičítat k tíži žalobkyně, že první žalovaná si dokumenty, které podepisovala, řádně nepřečetla.
Třetí žalovaná má povinnost zaplatit žalovanou částku z titulu svého ručitelského závazku podle ustanovení §303 a násl. obch. zák. V prohlášení ručitele ze dne 27. září 2000 třetí žalovaná prohlásila, že žalobkyni uspokojí, pokud tak neučiní dlužník ze smlouvy o úvěru. První žalovaná byla k plnění opakovaně vyzývána, což prokazují upomínky o zaplacení.Odvolací soud neakceptoval námitku třetí žalované, že v dané věci je třeba aplikovat zásady poctivého obchodního styku ve prospěch žalované, neboť nejde o právní úkony, které by neodpovídaly mravním zásadám (§39 obč. zák.), popř. kulturním a společenským normám. Zdůraznil, že neplatnost „smluvních dokumentů“ nezpůsobuje skutečnost, že podklady, které sloužily k posouzení bonity dlužníka, byly nepravdivé. Tato okolnost by měla za následek pouze porušení smlouvy o úvěru a možnost žalobkyně požadovat okamžité vrácení poskytnutých finančních prostředků.
Odvolací soud uzavřel, že nezjistil žádnou vadu právního úkonu, která by činila smlouvu neplatnou pro nedostatek některé z náležitostí právního úkonu. Smlouva je platná a podle smlouvy byl úvěr první žalované poskytnut na jí určený účet. V souladu se zákonnými a smluvními podmínkami pro poskytnutí a vrácení úvěru je povinností první žalované jako dlužnice z úvěrového vztahu a třetí žalované jako ručitelky zaplatit dlužnou jistinu a sjednané úroky z úvěru, přičemž výše pohledávky nebyla mezi účastníky sporná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o platnosti smlouvy a poukazuje na to, že M. U. jednala jako obchodní zástupkyně žalobkyně. Svým podvodným jednáním „zmařila“ řádné plnění závazku žalobkyně ze smlouvy o úvěru, když ta první žalované neposkytla finanční prostředky v dohodnuté výši, a první žalované tak ani nevznikla povinnost je vrátit. Zdůrazňuje, že žalobkyně odpovídá za osoby, jejichž prostřednictvím plní své úkoly. Proto má též za to, že uplatňování nároku žalobkyní je v rozporu s pravidly morálky a zásadami poctivého obchodního styku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala dovolání třetí žalovaná, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Třetí žalovaná odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Uvádí, že i ona se stala obětí úvěrového podvodu Moniky Urbanové. Vůle první žalované nebyla vážná, smlouva byla sepsána jen „na oko“ a již z toho důvodu nemůže být platná. Vedle toho zdůrazňuje, že finanční prostředky byly žalobkyní poskytnuty na účet Moniky Urbanové a první žalovaná je nikdy neobdržela. I kdyby však závazek vznikl platně, je jeho uplatňování žalobkyní v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Poněvadž existence ručitelského závazku je závislá na závazku hlavním, nevznikl platně ani její závazek.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k článku II bodu 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání třetí žalované směřující proti výrokům o nákladech řízení rozsudku odvolacího soudu není přípustné bez dalšího, když přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání obou žalovaných proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti právního posouzení věci, tedy co do správnosti právního závěru odvolacího soudu o platnosti smlouvy o úvěru a splnění povinnosti poskytnout úvěr žalobkyní. Dovoláním vytýkané vady právního posouzení však neshledal.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Z ustanovení §39 obč. zák. vyplývá, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §55, …, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (věta první a druhá).
Podle ustanovení §49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Dovolatelky zpochybňují správnost závěru odvolacího soudu o platnosti smlouvy, namítajíce, že jde o právní úkon uzavřený „na oko“, když vůle první žalované nesměřovala k uzavření smlouvy, a proto neplatný podle ustanovení §37 obč. zák. Odvolací soud se podrobně zabýval výkladem právních úkonů učiněných žalobkyní i první žalovanou v souvislosti s uzavřením smlouvy a čerpáním prostředků poskytnutých na základě této smlouvy za použití výkladových pravidel obsažených v §35 odst. 2 obč. zák. a v §266 obch. zák. a jeho závěry považuje dovolací soud za správné.
I v případě, kdyby první žalovaná neměla vůli uzavřít smlouvu o úvěru, uplatní se závěry, jež Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněném pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 36/2008“). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud sjednotil právní praxi v posouzení otázky, zda smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, je neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. (pro nedostatek vážné vůle) nebo podle ustanovení §39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem či pro jeho obcházení), a dovodil, že takové jednání nečiní smlouvu neplatnou podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. nebo podle ustanovení §39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné). Tamtéž dovodil, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). K závěrům obsaženým v R 36/2008 se dále (a to právě ve vazbě na trestněprávní rovinu věci) výslovně přihlásil i Ústavní soud v usnesení ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu), v němž mimo jiné uzavřel (výslovně na R 36/2008 odkazuje), že naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a obč. zák. V projednávané věci se žalobkyně neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu omylu nedovolala. Závěr odvolacího soudu, podle něhož jde o platnou smlouvu, je proto správný.
Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu první žalované, podle níž žalobkyně nesplnila povinnost úvěr poskytnout. V řízení první žalovaná tvrdila, že pokyn k čerpání úvěru ze 4. října 2010 (dále jen „pokyn“), na jehož základě žalobkyně peněžní prostředky převedla, nikdy nepodepsala. Toto její tvrzení však bylo vyvráceno znaleckým posudkem. Přitom podpis první žalované je na listině až pod jejím textem, s nímž se bez jakýchkoliv překážek mohla - a měla - seznámit, aby věděla, co podepisuje. Žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na nevážnost vůle při určení, na který účet mají být peněžní prostředky poskytnuty, zjištěny nebyly. K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, že jednající nečiní úkon vážně, muselo by se jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující vážnost vůle, tzn., že nevážnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo možno namítat vždy, že úkon nebyl učiněn vážně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek vážnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protože k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží. Žalobkyně byla vázána pokynem první žalované, a nebyl-li účet, na který podle pokynu peněžní prostředky převedla, účtem první žalované a ta z něj (podle svého tvrzení) prostředky nečerpala, nemůže být tato okolnost k tíži věřitele, jak správně uvedl odvolací soud.
Za důvodnou nelze považovat ani námitku, že výkon práva na vrácení úvěru je v rozporu s poctivým obchodním stykem ve smyslu ustanovení §265 obch. zák. Za určitých okolností by jistě i výkon práva na vrácení úvěru mohl být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, tak jako výkon každého práva. Samotný argument, že jde o výkon práva, však není postačující, nejsou-li tu skutečnosti svědčící o zneužití práva. Nejvyšší soud ve zjištěných okolnostech případu neshledal zneužití práva žalobkyně na vrácení úvěru. Úvěr byl žalobkyní poskytnut na účet určený první žalovanou ve prospěch této žalované a nebyl, v rozporu se smlouvou, vrácen. Přitom první žalovaná při určení účtu jednala po dohodě s obchodní zástupkyní, která byla mimo rámec práv a povinností obchodního zástupce. Výkon práva na vrácení úvěru tak není v rozporu s poctivým obchodním stykem.
Námitkou nesprávných skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, první žalovaná zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, netvrdí však, že by odvolací soud některé skutečnosti vyplývající z provedených důkazů pominul nebo že by vycházel ze skutečností, které neměly oporu v provedeném dokazování. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145).
Jelikož se dovolatelkám uplatněnými dovolacími důvody správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání první žalované bylo zamítnuto, dovolání třetí žalované částečně odmítnuto a částečně zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu