ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3564.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3564/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce A. V., zastoupeného JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti žalované P.S. KLIMEK, s.r.o. , se sídlem v Kyjově, Komenského 603, PSČ 697 01, identifikační číslo osoby 60728744, zastoupené JUDr. Jiřím Ronkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 214, o zaplacení 464 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 121/2009 (dříve 19 Cm 18/2004), o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2011, č. j. 8 Cmo 28/2011-149, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. září 2010, č. j. 19 Cm 121/2009-104, uložil žalované zaplatit žalobci 464 900 Kč oproti vydání osobního motorového vozidla specifikovaného ve výroku rozhodnutí (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (bod II. výroku) a o vrácení přeplatku žalované ze zaplacené zálohy na vypracování znaleckého posudku (bod III. výroku). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. srpna 2009, č. j. 32 Cdo 2403/2009-249, zrušil jeho rozsudek ze dne 27. dubna 2004, č. j. 19 Cm 18/2004-139, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení [a rovněž (v pořadí druhý) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 331/2007-215], a věc mu v tomto rozsahu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odvolacímu soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) vytkl, že svým závěrem o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce k vymáhání práv vzniklých odstoupením od kupní smlouvy postupoval v rozporu s ustanovením §351 odst. 1 věty druhé obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), založil-li své rozhodnutí na nesprávné úvaze, že s ohledem na vzájemnou závislost kupní smlouvy a leasingové smlouvy by i v případě platného odstoupení žalobce od kupní smlouvy došlo v důsledku tohoto jeho úkonu k zániku všech práv a povinností z leasingové smlouvy, tedy i k zániku ujednání o postoupení práv z odpovědnosti za vady prodané věci. Proto je třeba se zabývat otázkou, zda nastaly účinky žalobcem tvrzeného odstoupení od kupní smlouvy, kterou soudy obou stupňů neřešily na základě chybného právního názoru, že i v případě řádného odstoupení od kupní smlouvy by žalobce nemohl být nositelem práva vyplývajícího z §351 odst. 2 obch. zák. a tedy ani oprávněným z tvrzeného žalobního nároku.
Při novém projednání věci soud prvního stupně zopakoval dokazování listinnými důkazy specifikovanými v odůvodnění jeho rozhodnutí, jakož i výslechem znalce a uvedených svědků, přičemž s ohledem na závěry v rozsudcích ze dne 11. září 2007, č. j. 32 Odo 459/2006-200, a ze dne 18. srpna 2009, č. j. 32 Cdo 2403/2009-249, jimiž Nejvyšší soud ve věci rozhodoval o předchozích dvou dovoláních žalobce, se v řízení zabýval i případnými účinky odstoupení žalobce od kupní smlouvy.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné motorové vozidlo vykazovalo tvrzené vady, přičemž v případě vady motoru vyskytnuvší se v listopadu roku 1998 šlo o vadu podstatnou. Za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že tuto podstatnou skrytou vadu zboží žalobce oznámil žalované včas, je podle posouzení soudu odstoupení od smlouvy ze dne 23. listopadu 1998 platným a účinným právním úkonem. Vycházeje z právního názoru Nejvyššího soudu, že výměnou motoru nedojde ke změně stavu vozidla, který neumožňuje vznik účinků odstoupení od smlouvy, soud prvního stupně uzavřel, že žalobce má vůči žalované nárok na zaplacení dlužné částky oproti své povinnosti vrátit předmětné vozidlo ve smyslu ustanovení §351 odst. 1 a 2 obch. zák., které upravuje vzájemné povinnosti účastníků v důsledku odstoupení od smlouvy. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na účincích odstoupení od smlouvy ze dne 23. listopadu 1998, nezabýval se již případnými účinky odstoupení žalobce ze dne 4. února 1999.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených bodech I. a II. výroku tak, že zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III).
Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu posuzoval, zda žalobce splnil podmínky vyžadované právními předpisy k platnému odstoupení od smlouvy a k uplatnění z něho vyplývajícího nároku. Za tím účelem zopakoval dokazování předmětnou kupní smlouvou a smlouvou o finančním leasingu včetně Všeobecných podmínek pronajímatele pro finanční leasing automobilů a motocyklů (dále též jen „všeobecné podmínky“). Zjistil z ní, že žalobce jakožto nájemce si od pronajímatelky (CAC leasing, a.s., která byla současně kupující) pronajal formou leasingu předmětné vozidlo, které kupující prodala žalovaná. Ze všeobecných podmínek zjistil, že v jejich bodě 5. písm. g) postupuje pronajímatelka na nájemce práva, která jí příslušejí na základě kupní smlouvy a ze zákona a která se týkají nároků z odpovědnosti za vady, ze záruk a servisu a nájemce tímto toto postoupení přijímá.
Odvolací soud se zabýval otázkou, zda žalobce od smlouvy řádně odstoupil. Při jejím řešení – s ohledem na skutečnost, že kupní smlouva a ani všeobecné podmínky odstoupení od smlouvy pro vady vozidla či způsob reklamace neupravují – vyšel z právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku. Aby šlo o řádné odstoupení od smlouvy, musel by žalobce podle odvolacího soudu tvrdit a prokazovat, že vady vozidla včas oznámil prodávající, jak mu ukládá §428 obch. zák., jelikož žalovaná namítla, že žalobce tuto svou povinnost nesplnil. Odvolací soud uvedl, že podle všeobecných podmínek měl žalobce povinnost zadávat opravy a servisní práce autorizovanému servisu. Ze žádné právní normy ani kupní smlouvy včetně všeobecných podmínek však nevyplývá, že by žalobce svěřením vozidla autorizovanému servisu k opravě mohl splnit svou povinnost oznámit vadu zboží prodávající, která je od autorizovaného servisu osobou odlišnou. Podle vyjádření žalobce se třetí vada vozidla vyskytla dne 2. listopadu 1998. Oznámil-li žalobce tuto vadu žalované prostřednictvím dopisu ze dne 23. listopadu 1998, v němž projevil vůli odstoupit od uzavřené kupní smlouvy, povinnost oznámit vadu zboží bez zbytečného odkladu ve smyslu §428 odst. 1 obch. zák. podle názoru odvolacího soudu nesplnil, neboť dobu 21 dnů hodnotí jako příliš dlouhou pro možnost závěru, že tak bylo učiněno bez zbytečného odkladu. I kdyby však žalobce v řízení tvrdil a prokazoval (což však neučinil), že vadu oznámil žalované dříve, musel by podle odvolacího soudu tvrdit a prokazovat, že tak učinil bez zbytečného odkladu poté, kdy vadu vozidla zjistil; v takovém případě by však musel současně tvrdit, že od tohoto oznámení vad zaslal žalované jakožto prodávající odstoupení od smlouvy, tedy že bez zbytečného odkladu po oznámení vady učinil ve smyslu §436 odst. 1 a 2 obch. zák. volbu mezi nároky z vad zboží. Odvolací soud vzal za prokázané, že tuto volbu mezi nároky z vad zboží žalobce učinil ještě předtím, než vyhotovil a zaslal odstoupení od smlouvy ze dne 23. listopadu 1998, požadoval-li odstranění vad vozidla u autorizovaného servisu. Odvolací soud uzavřel, že dopisem ze dne 23. listopadu 1998 žalobce od kupní smlouvy platně neodstoupil, jelikož při odstoupení postupoval v rozporu s ustanoveními §428, §436 a §441 obch. zák.
Podle posouzení odvolacího soudu však žalobce od kupní smlouvy neodstoupil ani dopisem ze dne 4. února 1999. Také v tomto případě žalobce totiž neoznámil žalované vadu řídící jednotky vozidla včas, jestliže v průběhu řízení netvrdil, že by žalovanou informoval o této vadě jinak než odstoupením ze dne 4. února 1999, a v řízení nebylo prokázáno, že by přistavením vozidla autorizovanému servisu k opravě byla současně splněna povinnost kupujícího oznámit vady vozidla prodávajícímu. Také v tomto případě platí, že nechal-li si žalobce opravit i tuto závadu v autorizovaném servisu a až poté zaslal žalované dopis ze dne 4. února 1999 obsahující jeho projev vůle odstoupit od kupní smlouvy, učinil tak až poté, co ve smyslu §436 odst. 2 obch. zák. provedl volbu mezi nároky kupujícího podle odstavce 1 téhož ustanovení, tedy až poté, co požadoval odstranění vady opravou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel v obsáhlém dovolání rozporuje závěr odvolacího soudu, že od předmětné smlouvy platně neodstoupil, namítaje, že žalované oznámil vady bez zbytečného odkladu. Tvrdí, že jeho oznámení vad bylo v souladu s bodem 5 písm. f) všeobecných podmínek [dovolatel zřejmě míní jejich bod 5 písm. g)], jímž na něho společnost CAC Leasing, a.s. postoupila práva, která jí příslušejí na základě kupní smlouvy a ze zákona a která se týkají nároku z odpovědnosti za vady, ze záruk a servisu. Poukazuje na to, že vady předmětného vozu a následné odstoupení od smlouvy oznámil žalované nejprve ústně a poté písemně, když zákon neupravuje obligatorní písemnou formu pro volbu mezi nároky z vad zboží. To, že vady oznámil bez zbytečného odkladu, vyplývá podle jeho názoru jak z reakce žalované ze dne 25. listopadu 1998 na jeho odstoupení ze dne 23. listopadu 1998, v níž žalovaná zcela zjevně reaguje na skutečnosti, které ze zaslaného odstoupení nejsou zřejmé, tak i z účastnické výpovědi jednatele žalované M. K. Odvolací soud však tento posléze uvedený důkaz pominul, aniž odůvodnil, proč ho neprovedl, a dospěl k nesprávnému závěru, že žalobce nedodržel ustanovení §436 obch. zák. V tomto nesprávném postupu odvolacího soudu při provádění dokazování spatřuje dovolatel vadu řízení.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že ustanovení §436 odst. 2 obch. zák. vykládá příliš restriktivně bez zohlednění jeho teleologického výkladu, čímž v konečném důsledku popírá primární účel této normy. Namítá, že nelze na něm spravedlivě požadovat, aby volbu mezi nároky z vad zboží provedl ihned, neboť není odborníkem na vozidla, takže nemůže rozpoznat charakter či závažnost vady. Poukazuje na to, že uvedené ustanovení neukládá učinit volbu nároků z vad zboží okamžitě, nýbrž pouze stanoví, že k ní má docházet bez zbytečného odkladu. Argumentace odvolacího soudu o tom, že servis po odtažení vozidla neprodleně započal s opravou auta, resp. jeho motoru, není podle dovolatele případná, jelikož ze svědeckých výpovědí zaměstnanců servisu je zřejmé, že servisní technici další postup nejprve konzultovali s partnerem Renault Praha, tudíž ani servisní technici nevěděli, jaký bude další možný postup ve věci.
Dovolatel uzavírá, že od kupní smlouvy, potažmo smlouvy o finančním leasingu odstoupil platně již dne 23. listopadu 1998, čímž mu vznikl nárok na vrácení kupní ceny za podmínek uvedených v ustanovení §351 obch. zák. Obstát by přitom muselo dle jeho názoru i jeho odstoupení ze dne 4. února 1999, které učinil pro další porušení kupní smlouvy podstatným způsobem, a to v důsledku zásadní vady na předmětném vozidle. S poukazem na účastnickou výpověď M. K. tvrdí, že i v tomto případě oznámil vadu bez zbytečného odkladu žalované a že i bez zbytečného odkladu využil možnosti volby práva z odpovědnosti za vady v souladu s §436 obch. zák.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vzhledem k této vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem lze považovat dovolání za důvodné jen tehdy, jestliže v rámci tímto důvodem vymezeného dovolacího přezkumu nelze dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Není-li správnost závěru odvolacího soudu takto zpochybněna, nelze ani podané dovolání shledat důvodným.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, formuloval a odůvodnil právní závěr, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. Obdobně ve svém rozsudku uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vysvětlil, že spočívá-li rozsudek na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Od tohoto závěru, potvrzeného z pohledu jeho ústavnosti nálezem Ústavního soudu ze dne 13. července 1999, sp. zn. III. ÚS 198/98, nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v této věci.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud svůj závěr o tom, že nebyly naplněny zákonné předpoklady odstoupení žalobce od smlouvy (úkony ze dne 23. listopadu 1998 a ze dne 4. února 1999) pro její porušení (dodání zboží s vadami) podstatným způsobem, založil jednak na tom, že oznámení vad zboží a volbu nároku odstoupit od smlouvy dle §428 a §436 obch. zák. neučinil žalobce vůči žalované (prodávající) včas, a dále na tom, že před odstoupením od smlouvy (v obou případech) již žalobce ve smyslu §436 odst. 2 obch. zák. provedl volbu nároku z odpovědnosti za vady, a to odstranění vad opravou vozidla. Z obsahu (byť obšírného) dovolání však vyplývá, že dovolatel uplatněnými dovolacími důvody dle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. napadá pouze úsudek odvolacího soudu o nevčasném oznámení vad žalované a opožděné volbě práva z odpovědnosti za vady, nikoli však jeho právní posouzení o konzumaci práva volby dřívějším uplatněním práva na odstranění vad opravou vozidla.
Jestliže tedy dovolatel napadl pouze jeden ze dvou závěrů, na nichž odvolací soud své zamítavé rozhodnutí založil, a dovolacímu přezkumu tak neotevřel druhý ze závěrů odvolacího soudu, nelze na základě případného přezkoumání jeho námitek dospět k závěru o nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť je tu druhý z důvodů zamítnutí žaloby (právní posouzení konzumace práva volby dřívějším uplatněním jiného nároku z vad zboží), který dovolací soud nemůže podrobit dovolacímu přezkumu proto, že ho dovolatel nenapadl. V takovém případě tedy nebylo nutné se správností závěru, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu