ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3836.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3836/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně RENCAR PRAHA, a. s. , se sídlem v Praze 8, Křižíkova 148/34, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 00 50 63 97, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, PSČ 110 00, proti žalované euroAWK s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Vršovicích, Konopišťská 739/16, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 43 96 57 17, zastoupené Mgr. Jiřím Dienstbierem, advokátem, se sídlem v Praze 2, U Zvonařky 2536/1E, PSČ 110 00, o odstranění reklamních nosičů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 258/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2009, č. j. 11 Cmo 25/2009-399, 11 Cmo 98/2009, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 28. května 2008, č. j. 28 Cm 258/2003-301, ve znění opravného usnesení ze dne 10. prosince 2008, č. j. 28 Cm 258/2003-365, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit ve výroku specifikované reklamní nosiče a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud při posouzení věcné legitimace žalobkyně neaplikoval ustanovení §126 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož obdobné právo na ochranu (jako vlastník) má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe. Na základě komisionářské smlouvy uzavřené 6. listopadu 1992 (dále jen „komisionářská smlouva“ nebo „smlouva“) mezi Dopravním podnikem hl. m. Prahy, akciovou společností (dále jen „DP“) jako komitentem a dovolatelkou jako komisionářkou, je dovolatelka oprávněna zajišťovat vlastním jménem na účet DP pronájem obchodních a reklamních ploch v prostorách pražského metra, včetně zajištění veškerých činností spojených s jeho realizací. Ke splnění účelu smlouvy DP přenechal dovolatelce konkrétní reklamní plochy specifikované v přílohách smlouvy. Postupoval-li by odvolací soud při výkladu smlouvy v souladu s ustanovením §266 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dospěl by k závěru, že úmyslem DP bylo svěřit „exklusivitu na pronajímání“ reklamních a obchodních ploch dovolatelce, když jinak by neurčoval přesně místa, jichž se smlouva týká. Na základě této smlouvy vzniklo dovolatelce právo detence, neboť byla oprávněna s těmito prostorami nakládat jako s věcí cizí, vědoma si toho, že má k věci právo odvozené od jejího vlastníka a jen v míře, kterou jí vlastník určil. Jako oprávněný detentor má ve smyslu ustanovení §126 odst. 2 obč. zák. právo na ochranu v podobě žalob analogických k žalobám vlastnickým. Vzhledem k nesprávnému závěru o nedostatku věcné legitimace se pak odvolací soud nezabýval námitkami vznesenými v odvolání ohledně posouzení (ne)platnosti smlouvy o instalování a provozování reklamy v pražském metru uzavřené 18. května 1999 mezi DP a žalovanou a nájemní smlouvy uzavřené mezi nimi 1. dubna 2001, jejímž předmětem bylo přenechání místa a plochy na nemovitém majetku za účelem umístění a provozování reklamních zařízení, jejichž hodnocením se nezabýval ani soud prvního stupně. Tuto argumentaci shrnuje opětovně v dovolání.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou právních závěrech, z nichž každý samostatně mohl být důvodem k zamítnutí žaloby. Prvním je závěr, podle něhož komisionářská smlouva nezakládala výhradní právo komisionáře na pronajímání ploch a prostor uvedených ve smlouvě a jejich vlastník byl oprávněn uzavřít se žalovanou sám smlouvu o instalování a provozování reklamy a nájemní smlouvu k přenechání místa a plochy na nemovitém majetku za účelem umístění a provozování reklamních zařízení. Žalobkyně tak nemá právo z titulu komisionářské smlouvy domáhat se po žalované odstranění reklamních nosičů. Druhým je závěr o nedostatku věcné legitimace žalobkyně k vlastnické žalobě podané podle ustanovení §126 obč. zák., když subjektem oprávněným k jejímu podání je vlastník věci, žalobkyně však vlastníkem věci není, a právo žalobkyně domáhat se odstranění věci nevyplývá ani z komisionářské smlouvy.
Na prvním místě uvedený právní závěr zpochybněný dovolatelkou žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu, podle něhož jde o komisionářskou smlouvu, v níž se dovolatelka zavázala zajišťovat vlastním jménem na účet DP pronájem obchodních a reklamních ploch v prostorách metra, určených v bodě II smlouvy a DP se zavázal za to zaplatit úplatu, není rozporný s hmotným právem (ustanovením §577 obch. zák.) a výklad z pohledu dovolatelky sporného ujednání v bodě II odkazující i na přílohy ke smlouvě, z něhož dovozuje pro sebe výhradní právo zajišťovat pronájem těchto ploch, jak jej provedly soudy nižších stupňů (především soud prvního stupně a odvolací soud jej považoval za správný), je v souladu se zásadami výkladu právních úkonů určenými ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. (byť na tato výkladová pravidla výslovně neodkázaly) a formulovanými např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Dovolatelka se mýlí,
dovozuje-li z přesného určení ploch a prostor vymezených v bodě II smlouvy výhradní právo zajišťovat jejich pronájem. Toto právo z uvedeného ustanovení ani z jiných ustanovení smlouvy nevyplývá. Pokud by plochy a prostory, k nimž měla zajišťovat pronájem, nebyly přesně určeny, mohlo by to být naopak důvodem neurčitosti předmětu smlouvy.
Tvrzenou nesprávností druhého právního závěru o nedostatku věcné legitimace dovolatelky k podání vlastnické žaloby podle ustanovení §126 obč. zák., se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je nepřípustné jako celek (srov. opět obdobně R 48/2006).
Pro úplnost však Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že dovolatelce je třeba přisvědčit v názoru, že odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 28 Cdo 2368/2002, a rozsudek ze dne 19. prosince 2007,
sp. zn. 28 Cdo 2708/2006, podle kterých nelze přiznat komisionáři na základě komisionářské smlouvy uzavřené podle ustanovení §577 obch. zák. přímé právo na vyklizení nebytového prostoru či bytu ve vlastnictví jiného subjektu, není zcela přiléhavý. Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka nemá věcnou legitimaci k podání vlastnické žaloby na základě komisionářské smlouvy, však dovolací soud shledává správným, protože z této smlouvy dovolatelce nevyplývá právo užívat plochy a prostory určené v bodě II smlouvy, nýbrž jen zajišťovat vlastním jménem na účet jejich vlastníka pronájem. Dovolatelka proto není na základě této smlouvy oprávněným detentorem.
Výhradami o absenci posouzení smluv uzavřených mezi DP a žalovanou dne 18. května 1999 a 1. dubna 2001, se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Jelikož dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu