ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.384.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 384/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Česká pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, proti žalované WOMBAT, s. r. o. , se sídlem v Brně, Březinova 759/23, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 47912553, zastoupené JUDr. Irenou Schejbalovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 3, o zaplacení částky 323.126,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 137/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2009, č. j. 7 Cmo 261/2008-105, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2009, č. j. 7 Cmo 261/2008-105, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. ledna 2008, č. j. 25 Cm 137/2004-64, zamítl žalobu o zaplacení částky 323.126,50 Kč s úrokem z prodlení a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že na základě žádostí žalované vystavila Hospodářská komora České republiky (dále jen Hospodářská komora ČR) ve dnech 23. dubna 2001, 10. října 2001 a 25. října 2001 tři karnety A. T. A., platné na dobu jednoho roku a týkající se dočasného vývozu zboží určeného pro „výkon povolání“ žalované do Polska, a že zboží bylo na základě těchto karnetů vyvezeno a dne 2. března 2002 došlo k jeho zpětnému dovozu. V souvislosti s vývozem zboží na základě těchto karnetů polské celní orgány rozhodly dne 22. dubna 2003 o doměření cla, daní a poplatků v částkách 43.222,19 PLN, 1.769,24 PLN a 399,74 PLN. Polská hospodářská komora jako ručící organizace v Polsku požádala dopisy doručenými 20. května 2003 o zaplacení těchto částek Hospodářskou komoru ČR. Ta pak 28. května 2003 vyzvala žalovanou k jejich úhradě na účet Polské hospodářské komory, zaplacení upomínala a dopisem doručeným 2. října 2003 uplatnila na základě pojistné smlouvy č. 805-80002-16 požadavek na zaplacení těchto částek u žalobkyně. Žalobkyně uhradila Polské hospodářské komoře dne 15. října 2003 částky 43.222,19 PLN a 1.769,24 PLN a dne 30. října 2003 částku 399,74 PLN. Pojistná smlouva, jejímž předmětem bylo pojištění závazků uložených Hospodářské komoře ČR zahraničními orgány celní správy z titulu jejího postavení ručitele ze karnety A. T. A. (dále též jen „karnety“) v řízení před orgány zahraničních celních správ prostřednictvím záručních organizací v zahraničí a jíž byly pojištěny též předmětné karnety, byla uzavřena 19. prosince 1997 s účinností od 1. ledna 1998 na dobu pojištění jednoho roku a byla dodatky prodlužována vždy na další rok, naposledy do 31. prosince 2001. Podle jejího článku 8.2. pojistné období pro každý karnet začíná dnem jeho vystavení a končí nejpozději uplynutím lhůt v souladu s Celní úmluvou o karnetu A. T. A. a s Úmluvou o záznamním oběhu (Istanbulskou dohodou). Z článku 1 bodu 1 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění zahraničních dokumentových obchodů (dokumentárního inkasa), jež byly součástí pojistné smlouvy (dále též jen „VPP“), vyplýval závazek pojistitele poskytnout náhradu škody, kterou pojištěný utrpí tím, že držitel jím vystaveného karnetu A. T. A. v době trvání pojištění přes výzvu nezaplatil pohledávku. Podle článku 1 bod 2 VPP se za den vzniku pojistné události pokládá den, kdy pojištěný prokáže, že držitel karnetu, ač byl povinen pohledávku zaplatit, tak neučinil a již neučiní, popř. den, kdy pojištěný prokáže skutečnosti, pro které by držitel karnetu pohledávku přes výzvu nezaplatil. Pojistná smlouva v bodě 4.4. doplnila článek 2 VPP upravující výluky z pojištění tak, že pojištění se mimo jiné nevztahuje na ztráty způsobené pojištěným vystavením vadného karnetu. Podle článku 3 bod 1 VPP pojištění začíná a končí dnem sjednaným v pojistné smlouvě. Nová pojistná smlouva, účinná od 1. ledna 2002 a prodloužená do 31. prosince 2003, přechodná ustanovení řešící návaznost na zánik dřívější pojistné smlouvy neobsahovala.
Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že pojištění předmětných karnetů trvalo po dobu jejich platnosti a uplynutím této doby - ve dnech 22. dubna 2002, 9. října 2002 a 24. října 2002 - tedy skončilo. Dnem vzniku pojistné události byl den, kdy žalovaná převzala výzvu Hospodářské komory ČR k zaplacení doměřených celních dávek a daní, přesto tak neučinila, pojistná událost tedy nastala v době od 29. května 2003 do 18. srpna 2003 (kdy byla žalované zaslána upomínka). Dne 29. května 2003, kdy nejdříve mohlo dojít k pojistné události, již karnety pojištěny nebyly, neboť uplynula doba jejich platnosti a účinnosti pozbyla též pojistná smlouva, kterou byly pojištěny. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni tudíž nevznikla povinnost plnit podle pojistné smlouvy č. 805-80002-16, přičemž tato povinnost jí nevznikla ani podle pojistné smlouvy uzavřené s účinností od 1. ledna 2002, neboť podle této smlouvy karnety pojištěny nebyly. Pokud pak žalobkyně plnila za Hospodářskou komoru ČR, přestože k tomu nebyla povinna, nemohlo na ni přejít právo na náhradu škody z titulu plnění poskytnutého za pojištěného ve smyslu ustanovení §827 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. července 2009, č. j. 7 Cmo 261/2008-105, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 323.126,50 Kč s 2% úrokem z prodlení od 29. listopadu 2003 do zaplacení a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež po zopakování části listinných důkazů doplnil. Se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nebyla povinna plnit podle pojistné smlouvy č. 805-80002-16, se neztotožnil. Argumentoval, že článek 8.2. pojistné smlouvy stanoví tzv. pojistné období pro jednotlivé karnety, a protože pojistné období je obecně definováno jako časové období dohodnuté v pojistné smlouvě, po které se platí pojistné, ohraničuje dobu placení pojistného, jehož výše byla pro jednotlivé karnety stanovena v článku 9, a nikoliv dobu trvání pojištění jednotlivého karnetu. Podstatné tedy podle jeho názoru je, že karnety byly vystaveny v době platnosti pojistné smlouvy a přijaty k pojištění a že došlo k pojistné události definované v pojistné smlouvě. V otázce, kdy se tak stalo, odmítl argumentaci žalované a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně.
Z žádostí o vystavení předmětných karnetů odvolací soud zjistil, že žalovaná se v nich zavázala uhradit ve prospěch zahraniční ručební organizace neprodleně závazky, které se staly splatnými v případě nedodržení celních úmluv, předpisů a zvláštních podmínek, a to na základě oznámení Hospodářské komory ČR o předpisu dovozních dávek ze zahraničí. Odvolací soud dovodil, že žalovaná nerespektovala oznámení Hospodářské komory ČR o předpisu dovozních dávek, jež jí bylo doručeno 29. května 2003, poté co polské celní orgány vydaly konečné rozhodnutí, a v rozporu s převzatým závazkem tyto dávky Polské hospodářské komoře neuhradila. Tím porušila svou povinnost ve vztahu k Hospodářské komoře ČR, která má nárok na náhradu škody, jež jí porušením této povinnosti vznikla, přičemž toto právo přešlo v souladu s článkem 6.3. pojistné smlouvy na žalobkyni; pokud žalobkyně poskytla pojistné plnění a uhradila předmětné částky, učinila tak v souladu s pojistnou smlouvou č. 805-80002-16. Skutkové okolnosti, na jejichž základě byla vydána rozhodnutí polských celních orgánů, měly podle názoru odvolacího soudu význam pouze v celním řízení.
Rozsudek odvolacího soudu, a to sice výslovně v obou jeho výrocích, podle obsahu dovolacích námitek však jen ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka argumentovala, že pojištění karnetů vzhledem k článku 8.2. pojistné smlouvy skončilo uplynutím doby jejich platnosti, tedy 23. dubna, 8. října a 25. října 2002, a platnost pojistné smlouvy skončila uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tj. 31. prosince 2001. Podrobila kritice způsob, jakým odvolací soud vyložil pojem pojistné období, zdůraznila ustanovení článků 1 odst. 1 a 3 VPP, vyslovila názor, že pojištění skončilo uplynutím platnosti pojistné smlouvy, a zdůraznila, že dnem vzniku pojistné události je den 24. září 2003, kdy byla vyzvána k zaplacení doměřeného cla a daní a kdy karnety již nebyly pojištěny. Závěru odvolacího soudu o pojištění karnetů i po uplynutí doby jejich platnosti a po uplynutí platnosti pojistné smlouvy vytkla absenci logického zdůvodnění.
Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud se nevypořádal s „prokázáním zákonných znaků“ pro vznik její odpovědnosti za škodu; tím, že akceptoval jako důkaz o porušení její povinnosti rozhodnutí polských celních orgánů, ačkoliv dovolatelka nebyla účastníkem příslušného řízení, nezabýval se uznatelností a vázaností těchto rozhodnutí z hlediska předběžné otázky, těmito rozhodnutími a jejich úředním překladem neprovedl důkaz a nezabýval se otázkou, zda žalobkyni vůbec vznikla škoda a v jaké výši, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka je přesvědčena, že neporušila žádné z ustanovení příslušných úmluv. Má ostatně za to, že bylo na odborném posouzení Hospodářské komory ČR, zda požadované karnety vydá či zda žadateli jako laikovi doporučí jinou formu celního odbavení; ta však nejenže karnety na podkladě údajů obsažených v objednávkách vystavila, ale nesprávně přeložila do angličtiny účel vývozu, resp. použití zboží.
Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť je jím napaden měnící rozsudek odvolacího soudu.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, byť nikoliv všem dovolacím námitkám lze přisvědčit.
Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu o obsahu výrazu „pojistné období“ užitého v článku 8 odst. 2 VPP nelze posoudit jako správný již z toho důvodu, že odvolací soud k němu nedospěl předepsaným postupem.
Podle ustanovení §796 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2004 (dále též jen „obč. zák.“), ten, kdo s pojistitelem uzavřel pojistnou smlouvu, je povinen platit pojistné, a to za dohodnutá pojistná období (běžné pojistné); lze též dohodnout, že pojistné bude zaplaceno najednou za celou dobu, na kterou bylo pojištění sjednáno (jednorázové pojistné) [odstavec 1]. Nebylo-li dohodnuto jinak, je běžné pojistné splatné prvního dne pojistného období a jednorázové pojistné dnem počátku pojištění (odstavec 2).
Podle ustanovení §803 obč. zák. pojistitel má právo na pojistné za dobu do zániku pojištění (odstavec 1). Zanikne-li pojištění před uplynutím doby, za kterou bylo běžné pojistné zaplaceno, je pojistitel povinen zbývající část pojistného vrátit (odstavec 2). Nastala-li pojistná událost a důvod dalšího pojištění tím odpadl, náleží pojistiteli pojistné do konce pojistného období, v němž pojistná událost nastala; jednorázové pojistné náleží pojistiteli i v těchto případech vždy celé (odstavec 3).
Odvolací soud správně postřehl, že pojem „pojistné období“ byl za účinnosti aplikovaných ustanovení hlavy patnácté občanského zákoníku (§788 a násl.) pojmem zákonným, užitým (především) v souvislosti s úpravou placení pojistného. Nejen že se však přitom nevypořádal s ustanovením §803 odst. 3, částí věty před středníkem, obč. zák. vycházejícím z vazby pojistného období též na pojistnou událost (srov. slovní spojení „do konce pojistného období, v němž pojistná událost nastala“), nýbrž především přehlédl (či nedocenil), že zákon pojil tento pojem toliko s placením tzv. běžného pojistného, při němž se platí pojistné za dohodnutá pojistná období, vždy v jeho první den, nebyla-li splatnost sjednána jinak (srov. §796 odst. 1, část věty před středníkem, odst. 2 obč. zák.), tedy s pojištěním jiným než jednorázovým, při němž se pojistné platí najednou za celou dobu, na kterou bylo pojištění sjednáno, a to (nebyla-li splatnost sjednána jinak) dnem počátku pojištění (srov. §796 odst. 1, část věty za středníkem, odst. 2 obč. zák.). Znění článků 8.2., 9 a 11 pojistné smlouvy přitom nasvědčuje tomu (soudy nižších stupňů v této otázce právní názor nezaujaly), že karnety byly pojištěny pojištěním jednorázovým (pojistné za jeden karnet činilo 25,- USD „pro celou dobu platnosti karnetu“ a bylo splatné do 14 dnů po doručení účtu pojistného). Nelze přitom přehlédnout, že v souvislosti s jednorázovým pojištěním zákon (§796 odst. 1 obč. zák.) užívá namísto pojmu „pojistné období“ slovní spojení „doba, na kterou bylo pojištění sjednáno“ (srov. dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, že pojistné období sjednané v článku 8 odst. 2 VPP neohraničuje dobu trvání pojištění). Již z těchto skutečností je zřejmé, že při zjištění obsahu výrazu „pojistné období“ užitého v pojistné smlouvě úvaha založená na významu, jenž tomuto pojmu přiznává zákon, nepostačí. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli) je třeba odstraňovat výkladem za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v §266 obch. zák. (srov. zejména rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1999, číslo 7, strana 386). V rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002, pod číslem 215, pak Nejvyšší soud vyložil, že projev vůle je třeba vykládat podle pravidel určených v ustanovení §266 odst. 1 obch. zák. i v případě, že obsahuje zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona; taková skutečnost nemůže být důvodem pro to, aby soud při výkladu tohoto právního úkonu vyšel pouze z významu jeho jazykového vyjádření vyplývajícího z odkazované právní normy a nepřihlédl též k úmyslu jednajících osob, resp. k dalším okolnostem rozhodným pro výklad projevu vůle účastníků ve smyslu ustanovení §266 obch. zák. Tento závěr, od něhož Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit, se beze zbytku uplatní též v posuzované věci. Jestliže odvolací soud pojistnou smlouvu řádně nevyložil, je právní posouzení, na němž spočívá jeho rozhodnutí, neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn.
Dovolatelce je třeba přisvědčit též v tom, že odvolací soud se náležitě nevypořádal se skutečností, že k pojistné události došlo až poté, co příslušná pojistná smlouva pozbyla účinnosti. Závěr o tom, že je podstatné, že karnety byly vystaveny a přijaty k pojištění v době platnosti pojistné smlouvy a že došlo k pojistné události sjednané v této smlouvě, z předcházejícího posouzení obsahu výrazu „pojistné období“ (jako pouhého ohraničení doby placení pojistného) nevyplývá; naznačená souvislost není patrna bez dalšího a myšlenkový postup, jímž odvolací soud k uvedenému závěru dospěl, není v odůvodnění jeho rozhodnutí blíže osvětlen. Není též zřejmé, zda a jak se odvolací soud vypořádal s dikcí článku 1 bod 1 VPP, podle něhož pojistitel poskytuje náhradu za škodu, kterou poškozený utrpí tím, že v pojistné smlouvě jmenovaný kupující (zde držitel vystaveného karnetu) v době trvání pojištění neproplatil dokumenty (srov. v té souvislosti rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 323/1999, in www.nsoud.cz , podle jehož závěrů základním rysem pojištění je, že k pojistné události musí dojít během trvání pojištění, tj. v době trvání smluvního vztahu). Též z toho důvodu nelze právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, posoudit jako správné [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Zbývající dovolací námitky důvodné nejsou.
Dovolatelka zřejmě přehlédla, že podle právního posouzení odvolacího soudu nebyla povinností, jejímž porušením vznikla Hospodářské komoře ČR škoda, povinnost vyplývající z citovaných celních úmluv, nýbrž byl jí závazek dovolatelky, převzatý v žádostech o vystavení karnetů, uhradit na základě oznámení Hospodářské komory ČR o předpisu dovozních dávek polskými celními orgány tyto dávky ve prospěch Polské hospodářské komory jako příslušné zahraniční ručební organizace. Správnost tohoto právního posouzení dovolatelka nenapadla, dovolacímu přezkumu tedy nepodléhá, a dovolací námitky zpochybňující správnost skutkových a právních závěrů, na jejichž základě polské celní orgány rozhodly o doměření cel a daní, a vytýkající odvolacímu soudu, že při řešení prejudiciélní otázky vycházel ze závaznosti rozhodnutí správního orgánu cizího státu, směřují proti závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
Dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu o vzniku škody a její výši odpovídají ujednání v článku 1 bod 1 a článku 6 VPP ve znění článku 4.9. pojistné smlouvy. Nejvyšší soud v tomto místě zdůrazňuje, že otázka, zda posuzovaný nárok Hospodářské komory ČR vůči dovolatelce byl skutečně nárokem na náhradu škody či zda se (přes jeho označení, z povahy věci) jednalo o regresní nárok ručitele, jenž plnil za dlužníka, nebyla dovoláním otevřena, dovolacímu přezkumu tedy nepodléhá.
Z protokolu o odvolacím jednání konaném dne 30. června 2009 vyplývá, že důkaz příslušnými rozhodnutími polského celního orgánu proveden byl a že dovolatelka se k nim přes výzvu soudu odmítla vyjádřit. Podle obsahu spisu jsou tato rozhodnutí opatřena překladem do českého jazyka, který není ověřen ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže však dovolatelka, ač jí byla dána příležitost, správnost překladu nezpochybnila, odvolací soud nepochybil, jestliže tyto neověřené překlady při dokazování využil.
Karnety vystavené dovolatelce odpovídají jejím žádostem, včetně označení účelu vývozu, a argumentace dovolatelky o nesprávném překladu do angličtiny postrádá podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci. Důvodem doměření cel a daní polskými orgány ostatně nebyl chybně vystavený karnet.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Bude-li i další rozhodnutí odvolacího soudu měnící, pak odvolací soud tentokrát nepřehlédne ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. srpna 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu