ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3867.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3867/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně GALILEO REAL, k. s. , se sídlem v Praze 7, Janovského 438/2, PSČ 170 06, identifikační číslo osoby 26 17 52 91, zastoupené JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, V Luhu 18, proti žalované obci Janov nad Nisou , se sídlem v Janově nad Nisou 520, PSČ 468 11, identifikační číslo osoby 00 26 23 58, zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Tyršův dům - Újezd 450/40, o zaplacení částky 2,999.868,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 76/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2009, č. j. 6 Cmo 117/2009-324, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2009, č. j. 6 Cmo 117/2009-324, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. ledna 2009, č. j. 26 Cm 76/2005-298, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. ledna 2009, č. j. 26 Cm 76/2005-298, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 2,999.868,60 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně Poštovní a Investiční banka, a. s. (dále též jen „banka“) uzavřela s původně první žalovanou, společností TOP - GUM International spol. s r.o. (dále též jen „dlužník“ nebo „společnost“), dne 22. června 1994 smlouvu o úvěru č. 205894006 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), na jejímž základě poskytla banka dlužníkovi částku 3,500.000,- Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna ručitelským prohlášením žalované ze dne 7. června 1994 (dále jen „ručitelské prohlášení“). Dlužník povinnosti ze smlouvy neplnil a banka od smlouvy odstoupila přípisem ze dne 13. února 1996 s požadavkem na vrácení poskytnutých prostředků spolu s úroky a úroky z prodlení. Rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 1996, č. j. K 62/96-50, byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, který byl 18. června 2004 zrušen po splnění rozvrhového usnesení. V konkursu věřitelka obdržela na přihlášenou pohledávku ze smlouvy o úvěru částku 62.631,40 Kč.
Zabývaje se otázkou platnosti ručitelského prohlášení, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že prohlášení je rozporné, odkazuje-li na závazky dlužníka, které dlužník v době podpisu ručitelského prohlášení neměl, což způsobuje nesrozumitelnost, neurčitost a nevěrohodnost ručitelského prohlášení, když z něj nelze dovodit, že se vztahuje ke spornému závazku. K nesrozumitelnosti ručitelského prohlášení přispívá i to, že jeho přílohou měla být v okamžiku podpisu i smlouva o úvěru, na jejímž obsahu se však smluvní strany dohodly až se „značným časovým odstupem“, dne 22. června 1994. Zdůraznil, že je-li přebírán budoucí závazek, mělo by to být v zájmu určitosti a srozumitelnosti z ručitelského prohlášení zřejmé. Odvolací soud uzavřel, že z těchto důvodů nelze považovat právní úkon vyjádřený v prohlášení ručitele za platný závazek ručitele podle ustanovení §303 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Vedle toho nebyly při převzetí ručení žalovanou splněny požadavky kladené na rozhodování obce ve smyslu ustanovení §36a odst. 1 písm. d) zákona č. 410/1992 Sb. (jde o úplné znění zákona o obcích č. 367/1990 Sb.). Soud prvního stupně z provedených důkazů (listin a svědeckých výpovědí bývalých členů obecního zastupitelstva žalované) správně zjistil, že obecní zastupitelstvo svými úkony sice vyjádřilo požadavek rozhodovat o možném převzetí záruky, avšak neprojevilo souhlas s převzetím ručení za konkrétně určený závazek společnosti. Před samotným převzetím ručení měly být nepochybně v souladu s vůlí obecního zastupitelstva splněny další náležitosti - především mělo úspěšně „dopadnout“ jednání tehdejšího starosty žalované J. K. s bankou, na kterém mělo být zjištěno, zda skutečnosti uváděné dlužníkem při zasedání obecního zastupitelstva jsou totožné a pravdivé ve srovnání s údaji banky. Oproti mínění žalobkyně považoval odvolací soud svědecké výpovědi členů zastupitelstva žalované za pravdivé. Svědci byli vyslechnuti v souladu s občanským soudním řádem pod sankcí křivé výpovědi, přičemž z jednotlivých důkazů nevyplývá, že by jejich výpovědi byly nepravdivé.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce, že žalovaná si byla svého závazku vědoma s ohledem na její dopis z 31. ledna 1996, neboť tato listina není uznáním závazku a samotné sdělení věřiteli, že žalovaná nemá prostředky na plnění dalších závazků, nemůže vést k závěru o existenci tohoto závazku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je prohlášení ručitele neplatným právním úkonem pro neurčitost, když při podpisu ručitelského prohlášení smlouva o úvěru ještě nebyla podepsána, a přesto se v ručitelském prohlášení uvádí, že dlužník má vůči bance dluh ve výši 3,500.000,- Kč. Namítá, že z razítek na smlouvě, na ručitelském prohlášení i na výpisu z usnesení jednání obecního zastupitelstva žalované jasně vyplývá, že písemnosti vztahující se k poskytnutí úvěru putovaly mezi pobočkami banky, a to dle vnitřních postupů banky od 2. června 1994, a po jejich kompletizaci byla smlouva o úvěru podepsána. Vyplývá-li z ručitelského prohlášení, že jde o zajištění úvěru poskytnutého Investiční a Poštovní bankou, a. s. společnosti TOP - GUM International spol. s r.o. ve výši 3,500.000,- Kč, a společnosti nebyl bankou poskytnut žádný jiný úvěr, nelze ho s žádným jiným závazkem zaměnit. S odkazem na nález Ústavního soudu „625/03“ (jde o nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03) považuje dovolatelka přístup dovolacího soudu k výkladu právního úkonu za ryze formalistický, dovozuje-li neplatnost prohlášení z toho, že v tiskopise bylo ponecháno slovo „má“ namísto „bude mít“.
Za nesprávný považuje též závěr, že zastupitelstvo žalované nedalo souhlas s převzetím ručení. K ručitelskému prohlášení ze dne 7. června 1994 je připojen výpis z usnesení ze zasedání obecního zastupitelstva z 18. května 1994, číslo 25/1994, v němž se uvádí, že „na základě projednání obecní zastupitelstvo rozhodlo, že poskytne záruku firmě TOP-GUM International, s. r.o. na poskytnutí úvěru ve výši 3,5 mil Kč a úroků, o který tato společnost žádá u IPB“. Výpis podepsal tehdejší starosta obce J. K. Úvahy odvolacího soudu o nutném novém projednávání věci zastupitelstvem žalované považuje za spekulativní, nemající oporu v provedených důkazech. Výpovědi bývalých členů obecního zastupitelstva k průběhu jednání „rady“ dne 18. května 1994 jsou velmi nevěrohodné a vnitřně rozporné a odvolací soud při hodnocení jejich výpovědí porušil ustanovení §132 o. s. ř. Příčinou tendenčních výpovědí svědků je podle názoru dovolatelky jejich osobní angažovanost a hrozba případného postihu v návaznosti na jejich osobní odpovědnost za rozhodnutí učiněné v rozporu s péčí řádného hospodáře.
Proto navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena „soudům“ k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) oproti mínění dovolatelky nejde, neboť odvolací soud ve svém usnesení ze dne 5. března 2008, č. j. 6 Cmo 238/2007-262, kterým zrušil dřívější vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, jej nezavázal právním názorem. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle písmene c) pro nesprávné posouzení otázky určitosti ručitelského prohlášení a otázky, zda byl obecním zastupitelstvem žalované udělen souhlas s převzetím ručení ve smyslu ustanovení §36a odst. 1 písm. d) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“).
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §303 obch. zák. kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.
Ustanovení §304 odst. 2 obch. zák. určuje, že ručením lze zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky.
Sankce neplatnosti právního úkonu se podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí je vůle, vtělená do právního úkonu, svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Posouzení ručitelského prohlášení jako neplatného právního úkonu založil odvolací soud na názoru o jeho neurčitosti, nesrozumitelnosti a nevěrohodnosti, které spatřuje v tom, že ručitelské prohlášení odkazuje na existující závazek, jenž však ve skutečnosti vznikl „až velmi dlouho“ po podpisu ručitelského prohlášení, a též v tom, že jeho přílohou měla být i smlouva o úvěru, na jejímž obsahu se však dlužník s bankou dohodli až později.
V ručitelském prohlášení žalovaná - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu - „prohlásila ve smyslu ustanovení §303 a násl. obchodního zákoníku, že ručí za včasné a úplné vyrovnání pohledávky ve výši 3,500.000,- Kč s příslušenstvím, kterou má Poštovní a Investiční banka, a. s. za dlužníkem TOP - GUM International spol. s r.o. ze smlouvy o úvěru ….. (označení smlouvy není doplněno) uzavřené dne ….. (datum není doplněno) do výše 3,500.000,- Kč s tím, že nebude-li výše uvedená pohledávka dlužníkem včas a úplně zaplacena, ručitel se zavazuje, že uhradí dlužnou částku poskytnutého úvěru s příslušenstvím“.
Především lze uzavřít, že vůle toho, kdo ručitelského prohlášení učinil - zaručit se za závazek dlužníka - byla vyjádřena jasně, takže argument jeho nesrozumitelností neobstojí. Není správný ani názor odvolacího soudu o jeho nevěrohodnosti, protože žádné skutečnosti o tom svědčící nebyly zjištěny.
Z výše citovaných ustanovení je zřejmé, že prohlášení o ručení (§303 obch. zák.) je určité, obsahuje-li označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Výše uvedené pak platí bez ohledu na to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek. Požadavek „určitosti“ zajišťovaného závazku je přitom nezbytné vykládat tak, že jde o jeho identifikaci takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným.
Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že zajišťovaný závazek byl v ručitelském prohlášení identifikován způsobem, který jej činí nezaměnitelným s jiným, přičemž na jeho neplatnost nelze usuzovat ani z toho, že je zajišťován budoucí závazek, když požadavky na další specifikaci v budoucnu vzniknuvšího závazku by byly neadekvátní a zákon na jeho identifikaci žádné jiné požadavky než na závazek již existující neklade. Neměl-li věřitel a dlužník mezi sebou žádný jiný závazek než ten, jehož zaplacení je předmětem sporu, závěr odvolacího soudu o neurčitosti prohlášení ručitele nemůže obstát. Časový úsek, který uplynul od podpisu ručitelského prohlášení do uzavření smlouvy o úvěru, tj. přibližně rozmezí dvou týdnů, považuje dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu, za dobu obvyklou a přiměřenou pro uzavření smlouvy o úvěru po předložení prohlášení ručitele bance. Důvodem neurčitosti ručitelského prohlášení není ani to, že k němu měla být jako příloha připojena smlouva o úvěru, protože ručitelské prohlášení má podobu předtištěného formuláře banky, v němž je tato příloha uvedena.
S odvolacím soudem nelze souhlasit ani v závěru, že k převzetí ručení nebyl dán souhlas žalované jako obce. Ze zápisu z jednání obecního zastupitelstva žalované z 18. května 1994 (č. l. 135 spisu) se z bodu druhého podává, že dlužník přednesl zastupitelstvu „svoji žádost o záruku na poskytnutí úvěru ve výši 3,5 mil. Kč“ a následně, že „hlasováním (7 zastupitelů pro a 1 se zdržel hlasování) 7:1 obecní zastupitelstvo rozhodlo, že obec poskytne garanci uvedené firmě, dne 24. 5. 1994 starosta zjistí podrobnosti na investiční bance v Jablonci n. N., poté právníci sepíší smlouvu.“ Při respektování výkladových pravidel určených ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že zastupitelstvo obce projevilo vůli zaručit se za závazek společnosti z titulu úvěru ve výši 3,500.000,- Kč věřitele Investiční a Poštovní banky, a. s. Z pohledu tohoto závěru je nerozhodné, že tato vůle zastupitelstva obce byla následně s odstupem času bývalými členy obecního zastupitelstva interpretována v jejich svědeckých výpovědích jen jako „morální záruka“ za závazek dlužníka, když zákon žádný takový institut nezná a lze jen stěží přepokládat, že by o „morální“ zajištění svého závazku dlužník žádal, když ani není zřejmé, v čem by ona „morální záruka“ měla spočívat, a že by se banka s takovým způsobem „ručení“ při poskytnutí úvěru ve výši 3,500.000,- Kč spokojila.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu