ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.446.2011.2
sp. zn. 32 Cdo 446/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně PM Credit, s.r.o., se sídlem v Ostravě, Olbrachtova 1334/27, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby 26875331, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti žalovanému V. E. zastoupenému JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185, o zaplacení 10 960 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 204/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2010, č. j. 28 Co 364/2010-122, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Městský soud v Praze zrušil rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. února 2010, č. j. 26 C 204/2009-108, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 10 960 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
I když v obecné rovině platí, že rozhodnutí, jímž odvolací soud zrušil rozsudek pro zmeškání na základě závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny, je rozhodnutím obsahově měnícím a dovolání je tak proti němu přípustné (srov. shodně právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 38/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v předmětném sporu jde o věc, u níž dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné není. Je tomu tak proto, že dovoláním dotčeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodováno ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 10 960 Kč s příslušenstvím, a podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Je třeba uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. srpna 201
JUDr. Miroslav Gallus,
předseda senátu