ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.461.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 461/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně CASPER CONSULTING a.s. , se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené JUDr. Josefem Cupkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, proti žalovanému K. R. , zastoupenému JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod věží 3, o zaplacení 57 807 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 48 656,60 Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 1425/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2009, č. j. 28 Co 167/2005-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek (v pořadí druhý ve věci) Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. listopadu 2004, č. j. 5 C 1425/98-121, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 57 807 Kč s příslušenstvím (výrok I.), změnil ho ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení smluvní pokuty ve výši 48 656,60 Kč s příslušenstvím tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 24 328,30 Kč (výrok III.), a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. a V.), není přípustné.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Podle jeho odstavce 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli o úhradu nezaplacených leasingových splátek ve výši 57 807 Kč a smluvní pokuty ve výši 48 656,60 Kč dle leasingové smlouvy uzavřené podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku), v níž bylo třetím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 24 328,30 Kč. Směřovalo-li proto dovolání žalovaného i proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu, jedná se v tomto rozsahu ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Dovolání žalovaného však není přípustné ani proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnuto o částce 57 807 Kč s příslušenstvím.
Jde-li o rozsudek, jímž bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny, neboť soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky – v pořadí prvním rozsudkem ze dne 22. května 2000, č. j. 5 C 1425/98-29, který odvolací soud usnesením ze dne 30. května 2001, č. j. 28 Co 638/2000-62, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jakož i shora označeným druhým rozsudkem v rozsahu částky 57 807 Kč s příslušenstvím stejně – žalobě vyhověl), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud – za použití hledisek příkladmo vymezených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. – učiní závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud však nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť neshledal, že by odvolací soud posoudil otázku nahrazení podpisu smlouvy mechanickými prostředky, ani otázku všeobecných smluvních podmínek jako součásti leasingové smlouvy, v jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel spatřoval napadené rozhodnutí zásadně právně významným, v rozporu s hmotným právem.
Uzavřel-li odvolací soud, že nahrazení podpisu leasingové smlouvy mechanickým prostředkem je přípustné, neboť je naplněna podmínka obvyklosti tohoto způsobu podepisování, pak dovolací soud z hlediska výkladu a aplikace hmotného práva (srov. §40 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni 4. května 1994, kdy byla leasingová smlouva mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným podle shodného zjištění soudů obou stupňů uzavřena) nespatřil v tomto jeho závěru žádné právní pochybení.
Nejvyšší soud neshledal rozporný s hmotným právem ani závěr odvolacího soudu o tom, že všeobecné smluvní podmínky byly součástí leasingové smlouvy. Namítal-li dovolatel, že podmínkou pro možnost učinit takový závěr je podepsání všeobecných smluvních podmínek oběma stranami leasingové smlouvy, je tato jeho výhrada zjevně nedůvodná. K tomu, aby se obsah určité listiny, na niž smlouva nepochybně odkazuje, stal její součástí (tedy smluvním ujednáním účastníků smlouvy), postačí podpisy účastníků na smlouvě, samozřejmě za předpokladu, že je taková listina ve smlouvě určitě a nezaměnitelně identifikována. Tímto dalším posouzením se však dovolací soud již nezabýval, neboť v tomto směru dovolatel žádnou námitku nevznesl.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné.
Vzhledem k tomu, že přípustné není dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu