ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.5090.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 5090/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ŠKODA TRADING s. r. o. , se sídlem v Plzni, Tylova 1/57, identifikační číslo osoby 40 52 79 81, zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti žalované J. B. Plus, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 7/86, identifikační číslo osoby 25 05 87 11, zastoupené JUDr. Jarmilou Kondelíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Baranova 1518/26, o zaplacení částky 14,724.336,44 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 517.031,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 54/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2009, č. j. 8 Cmo 461/2008-221, takto:
I. Dovolání proti výroku I. bodu 2. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2009, č. j. 8 Cmo 461/2008-221, se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2009, č. j. 8 Cmo 461/2008-221, se ve výroku I. bodu 1. a ve výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 15. srpna 2008, č. j. 25 Cm 54/2005-175, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 14,724.336,44 Kč s příslušenstvím (výrok I.), vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 517.031,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žaloby z toho, že žalobkyně jako prodávající uzavřela se žalovanou jako kupující kupní smlouvu č. TRA/606/2246/03 (dále též jen „smlouva“nebo „kupní smlouva“) bez data podle ustanovení §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v níž se zavázala dodat žalované 1775,04 tun za tepla válcovaného plechu a kupující se zavázala za zboží uhradit kupní cenu 15,220.618,56 Kč. Na základě smlouvy žalobkyně vyúčtovala žalované dne 24. července 2003 fakturou č. 20300151 za dodané zboží částku 15,241.367,44 Kč s datem splatnosti 22. října 2003.
V bodu 2. smlouvy se účastníci dohodli, že „zboží bude dodáno na podmínkách FCA přístav, Mariupol, Ukrajina, podle Incoterms 2000 do 20. července 2003. Za termín dodání bude považován den, kdy prodávající informuje kupujícího, že je mu zboží k dispozici na skladě prodávajícího. Kupující se zavazuje odebrat zboží do pěti dnů od termínu dodání a do tří dnů podat prodávajícímu faxem zprávu o převzetí zboží.“ Faxem z 21. července 2003 žalobkyně oznámila žalované, že zboží podle smlouvy je k dispozici ve skladu firmy International Trading Club Holding Company (dále jen „ITCHC“) v Mariupolu.
Z dalších kupních smluv a faktur soud prvního stupně zjistil, že účastnice od roku 2002 do roku 2003 uzavřely minimálně šest kupních smluv, na jejichž základě žalobkyně zajišťovala dodávky plechů podle objednávek žalované. Plechy žalobkyně objednávala u výrobce, společnosti ITCHC, ta zboží dodala do svého skladu v Mariupolu, kde si je vyzvedávala žalovaná, která pak dále zboží dodávala svým odběratelům. Po dodání zboží uzavřela žalovaná jako postupník s ITCHC jako postupitelem smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byla pohledávka ITCHC vůči žalobkyni z titulu kupní ceny za dodané plechy. Žalovaná tak nebyla na základě této praxe dlužnicí žalobkyně, ale ITCHC. K zaplacení ceny dodávky zboží od žalobkyně pak došlo vzájemným zápočtem pohledávek mezi účastnicemi.
Dne 31. října 2005 před zahájením jednání ve věci samé z důvodu procesní ekonomie (mimořádný pobyt cizince v ČR a poskytnutí lhůty pro možné narovnání) soud prvního stupně vyslechl do protokolu jednatele žalované. Následně po zahájení jednání provedl důkaz přečtením protokolu jako důkaz listinou. Z protokolu o výslechu vzal soud prvního stupně za prokázané, že mezi účastnicemi bylo uzavřeno minimálně šest obchodů na dodávku plechů. Žalovaná na základě smlouvy o postoupení pohledávky zaplatila plechy přímo dodavateli ITCHC a pohledávku žalobkyně na zaplacení kupní ceny vyrovnala zápočtem vzájemných pohledávek. Rozdíl mezi částkou, kterou zaplatila dodavateli, a částkou, kterou měla zaplatit žalobkyni za dodané zboží - faktický zisk žalobkyně - poukazovala žalovaná přímo na účet žalobkyně.
Výše popsaným způsobem bylo postupováno i u smlouvy č. TRA/606/2246/03. Žalobkyně pro žalovanou dodávku od výrobce zajistila, oznámila jí, že zboží je dodáno ve sjednané době na místo určení - jako v předchozích dodávkách do přístavu v Mariupolu. Na základě toho vystavila žalované fakturu. Dopisem z 30. října 2003 oznámila žalovaná žalobkyni, že uzavřela s ITCHC (jako v předchozích případech) smlouvu o postoupení pohledávky, na jejímž základě se stala věřitelkou pohledávky ve výši 14,724.336,- Kč (z faktury č. ST 064/03 vystavené společností ITCHC dne 21. října 2003 za dodávku plechů žalobkyni). Účastnice 31. října 2003 uzavřely dohodu o zápočtu vzájemných pohledávek, přičemž rozdíl mezi započtenou částkou a fakturovanou cenou ve výši 517.031,- Kč žalovaná žalobkyni zaplatila 21. května 2004. Poté, co další plnění na základě kupní smlouvy č. TRA/606/4508/03 uzavřené mezi účastnicemi bylo vadné a ITCHC žalobkyni náhradní (nové) plnění nedodala, žalobkyně od svého „zahraničního kontraktu“ odstoupila a společnosti ITCHC vrátila fakturu č. ST 064/03. Následně oznámila žalované, že došlo ke stornování zahraničního kontraktu z důvodů vzniklých na straně ITCHC, a informovala ji, že vzhledem k tomu zůstala neuhrazena částka za zboží dodané podle smlouvy č. TRA/606/2246/03, po odečtení již zaplacených 517.031,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně jako prodávající splnila podle ustanovení §412 odst. 3 obch. zák. svou povinnost dodat zboží tím, že žalované umožnila disponovat se zbožím na sjednaném místě dodání. Tímto místem byl podle smlouvy sklad žalobkyně v přístavu Mariupol na Ukrajině, za nějž byl podle předchozích vztahů mezi účastnicemi považován sklad společnosti ITCHC. K zániku pohledávky na zaplacení kupní ceny za dodané zboží zápočtem vzájemných pohledávek nedošlo, protože pohledávka za žalobkyní nebyla na žalovanou platně postoupena. Podle ustanovení §525 odst. 2 občanského zákoníku nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. V článku 8.2. smlouvy č. TRA/606/4509/03 uzavřené mezi žalobkyní jako kupující a společností ITCHC jako prodávající se smluvní strany dohodly, že žádná z nich nemá právo převádět svá práva a závazky z této smlouvy na třetí osoby bez písemného souhlasu druhé strany. Tento souhlas nebyl dán. Žalovaná proto za zboží odebrané na základě smlouvy č. TRA/606/2246/03 doposud uhradila pouze částku 517.031,- Kč.
S odkazem na „judikaturu SR 7/2000, str. 211“ (jde o rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. března 2000, sp. zn. 18 C 61/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000) soud prvního stupně uzavřel, že za situace, kdy kupující na cenu prodávajícím dodaného zboží částečně plnil a nevznesl přitom námitky ohledně nedodání zboží či kvality, množství či ceny dodaného zboží, došlo částečným plněním k uznání zbytku dluhu ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 obch. zák., jehož důsledkem je vznik vyvratitelné právní domněnky o tom, že v době uznání závazek trval. Tuto domněnku nelze vyvracet pouze negativním tvrzením žalované o neexistenci závazku.
Vzhledem k tomu, že kupní cenu za dodané zboží ve výši 14,724.336,44 Kč žalovaná dosud neuhradila, je nárok žalobkyně důvodný. Částku 517.031,- Kč žalovaná zaplatila v souladu se smlouvou, žalobkyně se přijetím této částky bezdůvodně neobohatila, vzájemný návrh žalované proto není důvodný.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví výrokem pod bodem 1.a) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 14,724.336,44 Kč s příslušenstvím a o zaplacení částky 5.977,72 Kč zamítl a pod bodem 1.b) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované částku 517.031,- Kč, pod bodem 2. rozsudek soudu prvního stupně co do 2% úroku z prodlení z částky 517.031,- Kč od 22. května 2004 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud rekapituloval, že soud prvního stupně četl jako důkaz protokol o jednání ze dne 31. října 2005, v němž je zachycena výpověď jednatele žalované, který byl vyslechnut mimo jednání. Uvedl, že v daném případě nejde o žádnou z výjimek ze zásady přímosti provádění důkazů, jak jsou upraveny v ustanovení §122 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a proto nelze z této listiny jako důkazu vycházet.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vyjma zjištění z protokolu o výslechu jednatele žalované, neztotožnil se však s jeho závěrem, že byl prokázán vznik práva žalobkyně na zaplacení ceny zboží. S odkazem na ustanovení §450 obch. zák. uvedl, že vznik práva na zaplacení kupní ceny byl v dané věci vázán na odeslání zprávy žalobkyní žalované, že zboží je ve skladu prodávající - žalobkyně. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně takovou zprávu žalované odeslala. Naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že dohoda o okamžiku dodání zboží, obsažená v kupní smlouvě, nebyla naplněna. V řízení nebylo ani prokázáno, že byly splněny podmínky aplikace ustanovení §407 odst. 3 obch. zák., neboť v daném případě nelze usuzovat, že by žalovaná částečnou platbou uznala i zbytek dluhu. Za této situace se odvolací soud již nezabýval posouzením, zda dohodou došlo k započtení pohledávek uvedených v dohodě, když započíst lze pouze existující pohledávky. Vzhledem k závěru o nedodání zboží ze strany žalobkyně dospěl odvolací soud k závěru, že vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 517.031,- Kč je oprávněný, neboť žalobkyně se na úkor žalované o tuto částku bezdůvodně obohatila. Co do úroku z prodlení z částky 517.031,- Kč vzala žalovaná vzájemný návrh zpět, v tomto rozsahu bylo proto řízení zastaveno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť v podstatě neobsahuje odůvodnění. V sedmistránkovém rozhodnutí je důvodům, z nichž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, věnován jeden odstavec, který vůbec nevystihuje podstatu sporu. Dovolatelka setrvává na tvrzení, že zboží bylo dodáno v souladu s ujednáním ve smlouvě, což prokazuje zejména fax žalobkyně žalované z 21. července 2003, jímž provedl mimo jiné důkaz soud prvního stupně. Zdůrazňuje, že řádné dodání zboží podle smlouvy učinila žalovaná nesporným prostřednictvím svého jednatele prohlášením do protokolu dne 31. října 2005.
Vycházejíc z ústního odůvodnění rozsudku odvolacího soudu při jeho vyhlášení, dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že zboží nemohlo být řádně dodáno, protože žádný sklad v Mariupolu nevlastní. Formulaci ve smlouvě „jsoucí k dispozici ve skladu prodávajícího“ nelze vykládat jen doslovně tak, že jde o sklad ve vlastnictví dovolatelky. Vzhledem k předchozí obchodní praxi mezi stranami, k tomu, že dovolatelka nikdy žádný sklad v Mariupolu nevlastnila a že mezi účastnicemi nikdy nebylo sporu o místě dodání zboží, je nepochybné, že skladem dodání byl ve všech smluvních případech (tedy i v případě smlouvy č. TRA/606/2246/03) sklad společnosti ITCHC v Mariupolu na Ukrajině, který dovolatelka užívala. Odvolací soud ignoroval v řízení před soudem prvního stupně předložené důkazy, a to i ty, které předložila žalovaná. Z odst. 2.5. smlouvy č. TRA/606/4509/03, kterou předložila soudu právě žalovaná, vyplývá, že dovolatelka byla oprávněna sklad společnosti ITCHC pro dodání zboží užívat, a při předchozích obchodech mezi účastnicemi bylo zboží dodáno vždy tímto způsobem na tomto místě.
Dovolatelka nesouhlasí rovněž se závěrem, že částečné plnění žalované nemělo účinky uznání zbytku dluhu, majíc tento závěr především za neodůvodněný. Žalovaná započtením projevila vůli zaplatit celou kupní cenu, nikoli jen její část. Pouze s ohledem na relativní neplatnost tohoto úkonu se tak nestalo. Zdůrazňuje, že žalovaná nikdy nesporovala řádné splnění jednotlivých dodávek plechů, až v odvolacím řízení změnila svá tvrzení ohledně poslední dodávky. Podotýká, že při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 26. ledna 2006 žalovaná učinila dodání poslední dodávky plechů nesporným.
K posouzení otázky provedení důkazu přečtením výpovědi jednatele žalované dovolatelka uvádí, že považuje za absurdní, nebylo-li přihlédnuto ke skutečnostem, které jednatel žalované uvedl před čtyřmi svědky včetně soudce soudu prvního stupně, přestože následně sám jednatel „zmařil“ svůj účastnický výslech odmítnutím.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje zamítnutí dovolání.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“. Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval přípustností dovolání proti prvnímu výroku bodu 2. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalobkyně zaplatit 2% úrok z prodlení z částky 517.031,- Kč zrušen a řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí vzájemného návrhu v této části žalovanou. V tomto rozsahu bylo dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto, když k podání dovolání proti uvedenému výroku není dovolatelka subjektivně oprávněna. Uvedeným rozhodnutím jí nebyla způsobena žádná újma odstranitelná tím, že by dovolací soud toto rozhodnutí zrušil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138).
Dovolání proti prvnímu výroku bodu 1. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal, zjistil však, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadou řízení ve smyslu uvedeného ustanovení je mimo jiné i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jež brání dovolacímu soudu posoudit jeho správnost.
Podle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková tvrzení) významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto závěru dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, strana 725).
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem uvedeným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a následujících ustanovení Listiny základních práv a svobod. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. To platí i pro napadené rozhodnutí.
Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že odvolací soud „vyšel z dokazování a zjištění z něj provedeného soudem prvního stupně, jak je v rozsudku soud prvního stupně popsal.“ Neztotožnil se však se závěrem, že zboží bylo podle kupní smlouvy dodáno - tedy, že žalobkyně odeslala žalované faxovou zprávu, že zboží je ve skladu, neboť „důkaz o tom, že by žalobce žalovanému takovou zprávu odeslal, nebyl v řízení podán.“ Soud prvního stupně však provedl důkaz faxovou zprávou žalobkyně žalované z 21. července 2003, přičemž považoval tuto zprávu za dostatečně prokazující dodání zboží. Z jakého důvodu odvolací soud dospěl k opačnému závěru, se z odůvodnění rozsudku nepodává. Stejně tak jakékoli odůvodnění postrádá jeho závěr, odlišný od závěru soudu prvního stupně, že „nebyly splněny podmínky aplikace §407 odst. 3 obch. zák., neboť v daném případě nelze usuzovat, že by žalovaný částečnou platbou ve výši 517.031,- Kč uznal i zbytek dluhu.“ Odvolací soud neozřejmil, jakými úvahami se řídil, dospěl-li na základě téhož skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, k opačnému závěru. Odvolací soud pouze konstatuje, že žádné důkazy neprokazují důvodnost žalovaného nároku. Není tak možné zjistit, k jakým rozhodným skutkovým závěrům dospěl a přezkoumat jejich správnost. Argumentuje-li odvolací soud k otázce (ne)dodání zboží pouze tak, že „z provedeného dokazování vyplynulo, že dohoda o okamžiku dodání zboží, obsažená v kupní smlouvě, nebyla naplněna“, jde o nepřípustné souhrnné skutkové zjištění [k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2002“)], protože neuvádí, jaká skutková zjištění z jednotlivých provedených důkazů učinil. Podle R 40/2002, od jehož závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci, je nepřezkoumatelný rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi.
Odvolací soud neuvedl, jaký byl jeho skutkový závěr určující pro právní posouzení věci. Nastala tak situace, kdy odvolací soud sám neprovedl žádné nové důkazy, ale vycházel pouze z těch, které provedl soud prvního stupně, přesto na základě týchž důkazů považoval skutkový stav za zjištěný pro závěr, že splnění povinnosti dodat zboží nebylo prokázáno a závěr, že nebyly splněny podmínky aplikace ustanovení §407 odst. 3 obch. zák., tedy závěry opačné, než které učinil soud prvního stupně.
Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) ve zbývajícím rozsahu, tj. v prvním výroku a v závislém druhém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, jelikož ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu