ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.7.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 7/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SKD Průmstav Ústí nad Labem, společnost s ručením omezeným , se sídlem v Ústí nad Labem, Rooseveltova 1804/2, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 49100246, proti žalovanému Školskému úřadu Ústí nad Labem , naposledy se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 8, identifikační číslo osoby 673757, o 762 525 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 63/96, o dovolání Ústeckého kraje , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, zastoupeného JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. srpna 2010, č. j. 14 Co 588/2010-145, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. srpna 2010, č. j. 14 Co 588/2010-145, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2009, č. j. 14 C 63/96-134, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. června 2009, č. j. 14 C 63/96-134, rozhodl podle §107 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že v řízení namísto žalovaného Školského úřadu Ústí nad Labem bude pokračováno s Ústeckým krajem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. března 2005, č. j. 32 Odo 144/2005-60, zrušil pro procesní nedostatky usnesení ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 12 Co 224/2001-42, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalovaného tak, že namísto něho bude v řízení pokračovat s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a kdy Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. února 2009, č. j. 12 Co 65/2007-87, zrušil rozsudek pro zmeškání Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. prosince 2000, č. j. 14 C 63/96-26, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný, který byl podle hospodářské smlouvy č. 432/89 investorem dodávky stavby průmyslové školy, zaplacení jejíž ceny se žalobkyně v řízení domáhá, pozbyl od 1. ledna 2001 na základě zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, statut právnické osoby. Účastníkem řízení se tak od tohoto data ze zákona stala Česká republika, za niž byl oprávněn jednat okresní úřad jako její organizační složka. Tento stav trval až do 1. dubna 2001, kdy nabytím účinnosti rozhodnutí ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 30. března 2001, vydaného ve smyslu §1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, přešly do působnosti Ústeckého kraje věci, práva a závazky Střední průmyslové školy v Ústí nad Labem, tedy i pohledávky a závazky ze smlouvy o převodu práva hospodaření ze dne 13. září 1994, kterou žalovaný jako předávající převedl právo hospodaření k předmětné stavbě na uvedenou školu jako přejímající. Soud prvního stupně, vycházeje rovněž z ustanovení §2 odst. 1 cit. zákona, podle něhož se dnem nabytí účinnosti rozhodnutí ministerstva stala státní příspěvková organizace příspěvkovou organizací kraje, na niž přešly veškerá práva a závazky státní příspěvkové organizace, uzavřel, že v řízení bude na straně žalovaného nadále pokračovat s Ústeckým krajem.
K odvolání Ústeckého kraje Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně o procesním nástupnictví odvolatele jako věcně správné, byť se neztotožnil s jeho závěrem o přeměně státní příspěvkové organizace na organizační složku státu v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, dovodil-li přechod práv a závazků, vyplývajících ze shora uvedené smlouvy, na střední průmyslovou školu s právem hospodaření k předmětné stavbě. Ze smlouvy lze podle názoru odvolacího soudu pouze zjistit, že žalovaný převedl na Střední průmyslovou školu v Ústí nad Labem právo hospodaření k vyjmenovanému nemovitému národnímu majetku, v žádném případě však z ní nijak nevyplývá, že by s právem hospodaření byly převedeny současně závazky s nemovitostmi spojené. Odvolací soud, vycházeje z kogentního ustanovení §347 odst. 3 písm. d) zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“), které vyžadovalo pro převod práv a závazků souvisejících s převáděným majetkem jejich specifikaci ve smlouvě, na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že Ústecký kraj není procesním nástupcem žalovaného na základě rozhodnutí ministerstva v důsledku uzavřené smlouvy o převodu práva hospodaření ze dne 13. září 1994.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na úvaze, že procesním nástupcem zaniklého školského úřadu je ten subjekt, na něhož přešly práva a povinnosti plynoucí z hospodářské smlouvy, jejímž předmětem byla stavba Střední průmyslové školy v Ústí nad Labem, jejíhož zaplacení se žalobkyně v řízení domáhá.
Podle zjištění soudu školské úřady pozbyly postavení právnické osoby dnem 31. prosince 2000, kdy – nabytím účinnosti zákona č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze – byl mimo jiné novelizován zákon č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, a to rovněž tak, že došlo k přenesení většiny kompetencí školských úřadů na kraje v rámci přenesené působnosti. Akcentoval, že školské úřady zanikly ze zákona a současně ztratily tak způsobilost být účastníkem řízení. V důsledku přijetí zákona č. 132/2000 Sb. začal o finančních prostředcích, určených pro předškolní zařízení, školy a školská zařízení, rozhodovat orgán kraje v přenesené působnosti (do 1. srpna 2001 jím byl krajský úřad), pokud tento zákon nestanoví jinak. Převzal-li orgán kraje v přenesené působnosti podle ustanovení §4 až §11 zákona č. 564/1990 Sb., ve znění zákona č. 132/2000 Sb., také ve vymezených oblastech pravomoci zaniklých školských úřadů v oblasti ekonomického zabezpečení ve školství, včetně povinnosti dodržet finanční vztahy ke státnímu rozpočtu, přešly na něho podle odvolacího soudu také závazky (i práva) z těchto finančních vztahů plynoucí. Měl-li kraj vykonávat na svém území státní správu ve věcech, které stanovil zákon jako tzv. přenesenou působnost, t. j. i státní správu ve školství podle §6 až 11 zákona č. 564/1990 Sb., lze z této skutečnosti podle odvolacího zcela jednoznačně dovodit, že právním nástupcem žalovaného je v posuzované věci Ústecký kraj jako příslušný samosprávný územní celek. O správnosti tohoto posouzení svědčí podle odvolacího soudu i skutečnost, že Ústecký kraj je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník budovy, jejíž stavba je předmětem již shora uvedené hospodářské smlouvy.
Usnesení odvolacího soudu napadl Ústecký kraj dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda lze územní samosprávné celky považovat obecně za právní nástupce školských úřadů, které zanikly ze zákona ke dni 31. prosince 2000 a ztratily tak způsobilost být účastníkem řízení.
Podle dovolatele odvolací soud právně pochybil, dovodil-li s odkazem na §4 až §11 zákona č. 564/1900 Sb., že převzal-li orgán kraje v přenesené působnosti pravomoci zaniklých školských úřadů v oblasti ekonomického zabezpečení ve školství, včetně povinnosti dodržet finanční vztahy ke státní rozpočtu, „přešly na něho rovněž závazky (i práva) z těchto finančních vztahů plynoucí“. Dovolatel s tímto posouzením nesouhlasí. Tvrdí, že uvedená ustanovení s výjimkou §10 na věc nedopadají, a cit. zákon výslovně neuvádí, že na orgán kraje byly převedeny veškeré závazky školských úřadů. Pokud proto na Ústecký kraj přešly některé závazky v oblasti školství, jde pouze o závazky taxativně vyjmenované v zákoně, a nikoli tedy o všechny závazky zaniklého žalovaného.
Podle dovolatele nemůže rovněž obstát úvaha odvolacího soudu, že za procesního nástupce zaniklého školského úřadu je třeba považovat ten subjekt, na něhož přešly práva a povinnosti plynoucí z hospodářské smlouvy ze dne 13. září 1994. Vytýká mu, že tento svůj názor nepodpořil žádnou právní normou a zcela pominul, že touto smlouvou sice došlo k převodu práva hospodaření k předmětným nemovitostem na Střední průmyslovou školu Ústí nad Labem, která již v té době měla právní subjektivitu, avšak převedené nemovitosti zůstaly ve vlastnictví státu.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že závazek zaniklého žalovaného zůstal nadále závazkem České republiky. Usnesení ze dne 11. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 745/2006, jímž Nejvyšší soud v jiné věci určil, že právním nástupcem zaniklých školských úřadů jsou územní samosprávné celky – kraje, podle dovolatele na daný případ nedopadá, neboť ustanovením §10 zákona č. 564/1990 Sb. nelze v posuzované věci argumentovat.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka (žalovaného), a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je usnesení odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že závazek zaniklého žalovaného Školského úřadu Ústí nad Labem, který je předmětem žalobního nároku, přešel na Ústecký kraj.
Podle ustanovení §107 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde (odstavec 3).
Z obsahu spisu se podává, že předmětem řízení je nárok na zaplacení ceny dodávky stavby Střední průmyslové školy v Ústí nad Labem, sjednané v hospodářské smlouvě č. 432/89 ze dne 19. října 1989, jejímž odběratelem byl žalovaný. Uvedl-li proto odvolací soud v napadeném rozhodnutí, že procesním nástupcem zaniklého školského úřadu je ten subjekt, na něhož přešly práva a povinnosti z této smlouvy, nelze této jeho výchozí úvaze nic vytknout.
Odvolací soud správně uvedl, že školské úřady byly zřízeny zákonem č. 564/1990 Sb., který nabyl účinnosti dne 27. prosince 1990, jako správní úřady ve školství a byly rozpočtovými organizacemi přímo řízenými ministerstvem (srov. §5 odst. 1 citovaného zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2000). Byly nejen správními úřady, které vykonávaly státní správu ve školství v jednotlivých okresech, ale jako rozpočtové organizace zřízené zákonem i právnickými osobami (vystupovaly v právních vztazích svým jménem a nesly odpovědnost z těchto vztahů vyplývající).
Přijetím zákona č. 132/2000 Sb. došlo i ke změně zákona č. 564/1990 Sb. Ve všech jeho ustanoveních, s výjimkou přechodných ustanovení v §24, byla slova „školský úřad“ nahrazena slovy „orgán kraje v přenesené působnosti, pokud tento zákon nestanoví jinak“ (srov. část dvacátou šestou, čl. XXVI, bod 37., §22a zákona č. 132/2000 Sb.). Tímto zákonem současně došlo k přenesení většiny kompetencí školských úřadů na kraje v rámci přenesené působnosti [srov. část dvacátou šestou, čl. XXVI, bod 6., §7 písm. a) až m), §8 zákona č. 132/2000 Sb.]. Postavení právnické osoby školské úřady pozbyly dnem 31. prosince 2000, kdy ze zákona zanikly (zákon s jejich existencí nadále nepočítal a všechny jejich kompetence přenesl na jiné subjekty) a zároveň ztratily způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř). Až potud je posouzení věci odvolacím soudem správné.
Dovolací soud se však neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že procesním nástupcem zaniklého školského úřadu je Ústecký kraj, neboť toto jeho posouzení nemá oporu jak v zákoně č. 564/1990 Sb., ve znění jeho novelizace provedené zákonem č. 132/2000 Sb., na jehož ustanoveních §4 až §11 odvolací soud tento svůj názor založil, tak ani v jiném právním předpise.
Zákon č. 132/2000 Sb., s výjimkou práv a povinností z pracovněprávních vztahů (srov. část padesátou šestou, přechodná a závěrečná ustanovení, čl. LVI. odst. 2 zákona č. 132/2000 Sb.), výslovně nijak neřeší, na koho přecházejí práva a povinnosti zaniklých školských úřadů ze závazkových vztahů. Tuto skutečnost nelze dovodit ani z převzetí pravomocí zaniklých školských úřadů v oblasti ekonomického zabezpečení ve školství, resp. z výkonu státní správy ve školství orgány kraje v přenesené působnosti, jak učinil odvolací soud. Je tomu tak proto, že převzetí pravomocí nelze ztotožňovat s převzetím závazků, neboť jde o zcela odlišné pojmy. Zatímco pravomoc spočívá v oprávnění příslušného orgánu vykonávat veřejnou moc v oblasti své působnosti (v posuzované věci v oblasti školství) zákonem stanovenými právními prostředky (například vydáváním právních předpisů, správních rozhodnutí, apod.), závazkem je třeba rozumět konkrétní povinnost vyplývající z určitého závazkového právního vztahu.
Nelze než souhlasit s odvolacím soudem, že k převodu závazku Školského úřadu Ústí nad Labem k zaplacení ceny dodávky předmětné stavby nedošlo ani smlouvou o převodu práva hospodaření ze dne 13. září 1994 uzavřenou se Střední průmyslovou školou v Ústí nad Labem, jelikož ze smlouvy tato skutečnost nevyplývá a tehdy platná právní úprava [srov. §128 a §347 odst. 3 písm. d) hosp. zák. v rozhodném znění] vyžadovala pro převod práv a závazků souvisejících s převáděným majetkem jejich specifikaci ve smlouvě a jejich převod.
Za stavu, kdy v zákoně č. 132/2000 Sb. nelze najít oporu pro přechod závazku Školského úřadu Ústí nad Labem k zaplacení ceny dodávky předmětné stavby, která byla sjednána v hospodářské smlouvě č. 432/89 ze dne 19. října 1989, a kdy nebylo v řízení ani zjištěno, že by došlo k jeho převodu smlouvou na jiný subjekt, lze dovodit, že tento nesplněný (nevypořádaný) závazek se stal dnem 1. ledna 2001 závazkem souvisejícím s majetkem České republiky a sdílí osud majetku uvedeného v §10 zákona č. 219/2000 Sb., s nímž hospodaří příslušný okresní úřad jako organizační složka státu (srov. §10 a §11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2002). Jestliže pak dnem nabytí účinnosti zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, t. j. od 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny, došlo pouze k tomu, že příslušnost hospodařit s předmětným závazkem přešla k uvedenému datu ze zrušeného příslušného okresního úřadu na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. část sto sedmnáctou, společná ustanovení, čl. CXVII, body 1. a 14. zákona č. 320/2002 Sb.).
Dovodil-li tedy odvolací soud, že procesním nástupcem zaniklého Školského úřadu Ústí nad Labem je Ústecký kraj, právně pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř.). V novém řízení soud posoudí, která z organizačních složek státu je po zaniklém okresním úřadu příslušná vystupovat za stát v předmětném sporu.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. dubna 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu