ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.74.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 74/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Glocal Consulting, a.s., se sídlem v Praze 6, Nad Závěrkou 2365/4, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 25775189, zastoupené JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 13, proti žalovanému T. P. , zastoupenému Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, o zaplacení 2 636 968,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 207/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2010, č. j. 12 Cmo 132/2009-621, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 61 Cm 207/2003-566, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2010, č. j. 12 Cmo 132/2009-621, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 61 Cm 207/2003-566, zastavil řízení ohledně 6,5% úroku z prodlení z částky 6 655,10 Kč od 23. března 2002 do zaplacení, z částky 21 696,60 Kč od 30. března 2002 do zaplacení, z částky 4 456 Kč od 30. března 2002 do zaplacení, z částky 24 842 Kč od 31. března 2002 do zaplacení a z částky 20 800,30 Kč od 1. dubna 2002 do zaplacení (bod I. výroku). Dále uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 2 636 968,50 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozhodnutí (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (bod III. výroku).
Doplňujícím rozsudkem ze dne 4. května 2010, č. j. 61 Cm 207/2003-611, Krajský soud v Ústí nad Labem uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 8,5% úrok z prodlení z částky 5 217,10 Kč od 18. prosince 2001 do zaplacení. Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. září 2010, č. j. 12 Cmo 132/2009-621, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku, vyjma 1% úroku z prodlení specifikovaného ve výroku rozhodnutí, ohledně něhož změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Dále ho potvrdil v bodu III. výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku a rozsudek odvolacího soudu v rozsahu té části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku, napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvádí postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], přičemž rovněž nesouhlasí se skutkovými zjištěními a závěry odvolacího soudu [dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.]. Dále namítá, že závazek ve smyslu §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) neuznal a že nedošlo k naplnění k hmotněprávní stránky závazkového právního vztahu podle §488 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Dovolatel snesl ze svého pohledu argumenty na podporu uplatněných dovolacích důvodů a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 61 Cm 207/2003-566, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného však není přípustné ani proti ve výroku označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, který žalovaný napadl v rozsahu jeho potvrzující části ve věci samé.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, právní úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. O tento případ však v posuzované věci nešlo (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je ve druhém případě [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, dojde-li dovolací soud (za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že napadený rozsudek má v potvrzujícím výroku ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že neprovedl navržené důkazy a že nesprávně zjistil skutkový stav, nemohly tyto jeho námitky přípustnost dovolání založit, neboť podle §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. V této souvislosti je však třeba uvést, že dovolatel ani prostřednictvím takto uplatněných dovolacích důvodů žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil.
Napadené rozhodnutí nemohly učinit zásadně právně významným ani dovolatelem formulované otázky v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., vztahující se k ustanovením §407 odst. 3 obch. zák. a §488 obč. zák., neboť – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – na výkladu a aplikaci uvedených ustanovení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, postavil-li ho na závěru, že ze strany žalovaného nebyl proveden úkon započtení, resp. že se jednalo o úkony neplatné pro neurčitost.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vzhledem k tomu, že dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu