ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.1112.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 1112/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. H. , zastoupené Mgr. Blankou Severovou, advokátkou se sídlem v Pelhřimově, Karlovo náměstí 167, proti žalované M. R. , zastoupené JUDr. Jiřím Bratršovským (obecným zmocněncem), bytem v Jihlavě, Březinova 3995/110, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 209/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. 9. 2009, č.j. 15 Co 515/2009-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. 4. 2009, č.j. 5 C 209/2008-94, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. napadá závěr odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalované (obdarované) vůči ní nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného lze hodnotit jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně, a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska použití §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též obecně i k aplikovatelnosti uvedeného ustanovení tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Odvolací soud, který stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jednání žalované nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák., rozhodl v intencích uvedeného výkladu; opodstatněnou proto není výtka žalobkyně, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (žalované, která by měla právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu