ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.210.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 210/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 11, 604 47 Brno, proti žalovaným 1) Ing. V. S. a 2) B. S. , zastoupeným JUDr. Jaroslavem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 20, o 157.460,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 137/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 12. srpna 2009, č. j. 54 Co 366/2009-66, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 12. srpna 2009, č. j. 54 Co 366/2009-66, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 125.000,- Kč z titulu vrácení státního příspěvku poskytnutého na individuální bytovou výstavbu. Uváděla, že žalovaní nedodrželi smluvní podmínku nepřevést dům, na jehož výstavbu byl tento příspěvek poskytnut, po stanovenou dobu na třetí osobu.
Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. února 2009, č. j. 8 C 137/2007-47, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobu rovněž zamítající) rozsudek ze dne 15. 11. 2007, č. j. 8 C 137/2007-24, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 11. 2008, č. j. 12 Co 87/2008-37, zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 12. srpna 2009, č. j. 54 Co 366/2009-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 157.460,- Kč a úroky z prodlení za dobu od 13. 8. 2009 do zaplacení z částky 125.000,- Kč v procentní výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů, to vše do 31. 12. 2009; v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení ve výši 10% ročně z částky 125.000,- Kč od 22. 9. 2000 do 27. 12. 2006, tento rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku.
Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaní a tehdejší Okresní národní výbor v Třebíči, jehož příslušnost pro hospodaření s majetkem státu převzala ve smyslu zákona č. 320/2002 Sb. žalobkyně, uzavřeli dne 18. 9. 1989 smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům – stavebníkům a o omezení převodu nemovitosti, podle níž byl žalovaným poskytnut příspěvek ve výši 125.000,- Kč na novostavbu rodinného domu v katastrálním území Š. Ve smlouvě se žalovaní mimo jiné zavázali, že rodinný dům, na jehož výstavbu byl příspěvek poskytnut, po dobu deseti let od uzavření smlouvy, nejméně však osm let od kolaudace, nepřevedou na jiného bez souhlasu národního výboru a do uplynutí této doby jej budou užívat k trvalému bydlení. Případně nedodržení stanovených podmínek se zavázali neprodleně národnímu výboru oznámit a ve lhůtě třiceti dnů poskytnutý příspěvek vrátit. Rozhodnutí o kolaudaci domu čp. 136 stojícího na pozemku parcelní číslo 51/3 v katastrálním území Š. nabylo právní moci 15. 9. 1999. V roce 2000 se žalovaní obrátili na Okresní úřad v Třebíči s dotazem na možný prodej domu a byli ubezpečeni, že podmínka zákazu prodeje nemovitosti již neplatí. Okresní úřad v Třebíči podal dne 2. 8. 2000 žádost o výmaz omezení převodu předmětných nemovitostí z důvodu splnění všech podmínek smlouvy o poskytnutí státního příspěvku. Katastrálním úřadem byl výmaz proveden. Kupní smlouvou ze dne 22. 8. 2000 žalovaní převedli tyto nemovitosti na P. S. Přestože byli k vrácení příspěvku opakovaně vyzváni, neučinili tak. Přípisem z 5. 12. 2006 vyzvala žalobkyně žalované k vrácení příspěvku ve výši 125.000,- Kč společně se zákonným úrokem z prodlení do 27. 12. 2006.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaní porušili podmínky smlouvy uzavřené dne 18. 9. 1989, neboť v rozporu s jejím článkem 4 a s §17 odst. 3 písm. c/ vyhlášky číslo 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, kterou je třeba aplikovat v posuzované věci (dále jen „vyhláška“), převedli před uplynutím stanovené lhůty (tj. necelý rok od kolaudace) kupní smlouvou (s účinky vkladu do katastru nemovitostí k 22. 8. 2000) vlastnické právo k domu, na jehož výstavbu byl příspěvek státem poskytnut, na třetí osobu. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který posoudil výkon práva žalobkyně jako příčící se dobrým mravům, odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 693/2002, dovodil, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. není možné na daný případ aplikovat; konstatoval, že nejen vyhláška č. 1/1982 Sb., nýbrž i vyhláška č. 136/1985 Sb. upravují podmínky vrácení příspěvku komplexně, a proto v tomto rozsahu vylučují použití obecných předpisů, včetně ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Jestliže žalobkyně vyzvala žalované, aby příspěvek vrátili do 27. 12. 2006, mohla po nich po právu požadovat úroky z prodlení z částky 125.000,- Kč teprve od 29. 12. 2006. Odvolací soud připočetl k částce 125.000,- Kč kapitalizované úroky (od 28. 12. 2006 do okamžiku svého rozhodnutí) ve výši 32.459,73 Kč a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni celkem 157.460,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že požadavek na vrácení státního příspěvku poskytovaného občanům na individuální bytovou výstavbu nelze vůbec poměřovat ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Namítají, že závěry, které dovodil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2003 ve věci sp. zn. 33 Odo 693/2002, nejsou pro posuzovaný případ závazné. Nadále jsou přesvědčeni, že výkon práva žalobkyně se příčí dobrým mravům. Připomínají, že byli žalobkyní prostřednictvím příslušného správního orgánu ujištěni, že mohou nemovitosti bez sankce prodat, protože podmínky smlouvy splnili, a zdůrazňují, že by nemovitosti nezcizili, pokud by jim to nebylo výslovně dovoleno. Dále odvolacímu soudu vytýkají, že v dovoláním napadeném rozhodnutí „nerespektoval princip již jednou vysloveného závazného právního názoru“, resp. že rozhodl v rozporu s právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 12 Co 87/2008, jímž zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaných dovolací soud odmítl, případně zamítl. Zdůraznila, že z dopisu, který dne 2. 8. 2000 zaslal okresní úřad katastrálnímu úřadu, odvolací soud správně vyvodil pouze zánik zajišťovacího institutu, nikoli však - jak prosazují žalovaní - zánik jejich závazku nepřevádět nemovitosti. Námitka žalovaných, že odvolací soud nerespektoval svůj vlastní právní názor, jímž zavázal soud prvního stupně ve zrušovacím rozhodnutí, je podle názoru žalobkyně nepřípadná, neboť odvolací soud nařídil soudu prvního stupně, aby se vypořádal s obranou žalovaných založenou na tvrzení o porušení dobrých mravů, aniž instruoval, jakým způsobem má být tato obrana posouzena.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) za splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř. a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, zpochybnili dovolatelé závěr odvolacího soudu, že na posuzovanou věc nelze aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Otázku, zda je možné na právní vztah založený smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů , aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., Nejvyšší soud vyřešil již v rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007. Dospěl v něm k závěru, že vyhláška č. 136/1985 Sb., coby speciální předpis - na rozdíl od podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v §34 odst. 10 - neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho §3 odst. 1, coby obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. K těmto závěrům se pak přihlásil v dalších svých rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5245/2008, popř. ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3547/2009) a nemá důvod se od nich odchylovat ani v posuzované věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalovanými uplatněn důvodně. Dovolací soud – aniž nařizoval jednání - rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Nepovažoval přitom za hospodárné zabývat se dalšími námitkami, které žalovaní v dovolání uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu