ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2891.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 2891/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. U. , zastoupeného Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 7, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kvestorská 5, o 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 142/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 22 Co 368/2008-117, takto:
I. Řízení o dovolání proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. ledna 2008 č. j. 19 C 142/2006-74, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 22 Co 368/2008-117, se odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Michaela Duba, advokáta se sídlem v Praze 1, Náprstkova 7, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud ČR proto podle §104 odst. 1 věty prvé ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. řízení o dovolání žalovaného směřujícímu proti výroku II., III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně zastavil (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Dovolání žalovaného proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl ve vyhovujících výrocích o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. ledna 2008, č. j. 19 C 142/2006-74, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2,000.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb, dále „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť zhodnocením argumentace uvedené v dovolání nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s . ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Bez významu jsou výhrady dovolatele vůči zjištěním, která učinil odvolací soud ze smluv o půjčkách, vůči závěru o nevěrohodnosti jím předloženého prohlášení datovaného dnem 13. 11. 2003, jakož i jeho obsahu, a námitka, že nikdy částku 3,000.000,- Kč nepřevzal. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolacímu soudu nezbylo než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), stanovená podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 10.000,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a 20 % DPH ve výši 2.060,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28.dubna 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu