ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2894.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 2894/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovanému M. D. , zastoupenému Mgr. Lukášem Kouřilem, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova 2, o 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 142/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 3. 2010, č.j. 69 Co 506/2009-65, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.736,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Pavla Švestáka, advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví citovanému rozsudku, jímž krajský soud potvrdil rozsudek (pro uznání) Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. 8. 2009, č.j. 16 C 142/2009-31, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že jej připravil o možnost před soudem jednat a ve věci se bránit, pokud jej po pozdním příchodu k jednání nepoučil a nevyzval k doplnění tvrzení a předložení důkazů, jde o námitky, které vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), k nimž nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) dovolatel namítá, že v souzené věci nebyly splněny předpoklady pro vydání výzvy podle §114b odst. 1 o.s.ř., neboť neměl k dispozici žalobu, která ostatně nebyla projednatelná, a že vyjádření nemohl „podat dříve“ ze zdravotních důvodů.
Otázkou splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval. V usnesení ze 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004, vyložil, že k přípravě jednání – a v jejím rámci též k vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. – soud přistoupí až tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě. Soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o.s.ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§104 odst. 1 o.s.ř.), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2003 sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 153/2003).
V souzené věci netrpěla žaloba žádnou vadou, která by bránila tomu, aby o ní mohlo být pokračováno v řízení, a ostatně ani žalovaný žádnou takovou vadu nekonkretizuje. V žalobě bylo přesně a určitě uvedeno, čeho se žalobce domáhá, žaloba obsahovala v potřebném rozsahu vylíčení rozhodujících skutečností (zejména tvrzení, že žalobce za žalovaného uhradil jeho dluh ve výši 180.000,- Kč) a z obsahu spisu nevyplývá, že by tu byl nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení o žalobě zastaveno. Stejně tak je zřejmé, že se nejedná o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o.s.ř.), nebo o věc uvedenou v §120 odst. 2 o.s.ř.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, pak Nejvyšší soud uzavřel, že s marným uplynutím lhůty, kterou soud stanovil žalovanému v usnesení vydaném podle §114b o.s.ř. pro písemné vyjádření ve věci, spojuje ustanovení §114b odst.5 o.s.ř. fikci, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o.s.ř.), neboť její účinky – jestliže opravdu nastala – za řízení nelze vyvrátit (a to ani důkazem opaku) a nezanikají ani uplynutím času; na tom, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou, proto nic nemohou změnit okolnosti, že se žalovaný opožděně ve věci písemně vyjádřil, že nárok žalobce v tomto vyjádření zcela (v plném rozsahu) neuznal a že v opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve včasném vyjádření bránil vážný důvod, a, současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat včas písemné vyjádření; pak ovšem nenastává – jak vyplývá z ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. – fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004).
Tento závěr je na místě respektovat i v posuzovaném případě. Žalovaný na výzvu soudu podle §114b o.s.ř. reagoval až po uplynutí soudem určené třicetidenní lhůty, a to nejdříve žádostí o prodloužení lhůty k vyjádření do 13. 8. 2009 a posléze vyjádřením ve věci samé, v nichž ani netvrdil, že mu ve včasném podání vyjádření bránil vážný důvod. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pak pouze uvedl, že vyjádření „bylo zpracováno a soudu předáno 19. 8. 2009, ihned v ranních hodinách ... a to z důvodu nemocních potíží“ ; existenci tak vážného důvodu, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat včas písemné vyjádření, žalovaný ani v odvolání netvrdil.
Námitka žalovaného, že neměl k dispozici žalobu, nemá oporu v obsahu spisu, z něhož se podává, že žaloba mu byla doručena do vlastních rukou dne 25. 5. 2009. Ostatně žalovaný ve svém odvolání nenamítal, že mu nebyla doručena žaloba, nýbrž že mu nebyla doručena žaloba ze dne 25. 5. 2009, přičemž přehlédl, že soud prvního stupně jej v usnesení podle §114b odst. 1 o.s.ř. vyzval k podání vyjádření ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena dne 25. 5. 2009, nikoli k žalobě ze dne 25. 5. 2009.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 9.480,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.956,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu