ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.308.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 308/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. M. , zastoupeného JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 34, proti žalovanému JUDr. Š. F. , zastoupenému JUDr. Petrem Raschelem, advokátem se sídlem v Praze 3, Čajkovského 4, o 5,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 193/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2009, č. j. 20 Co 118/2009-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce (dále též „dovolatele“) proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen (ve věci v pořadí třetí) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. ledna 2008, č. j. 12 C 193/2001-185, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 5,000.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 4. 7. 2001 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“). První ve věci vydaný rozsudek pro uznání ze 17. června 2002, č. j. 12 C 193/2001-32, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalovanému povinnost zaplatit původnímu žalobci T. A. B. 5,000.000,- Kč, byl z procesních důvodů usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003, č. j. 13 Co 651/2002-44, zrušen a věc byla Obvodnímu soudu pro Prahu 1 vrácena k dalšímu řízení. Další - opět zcela žalobě vyhovující - rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. září 2005, č. j. 12 C 193/2001-91, byl pro nedostatky ve skutkových zjištěních zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2006, č. j. 20 C 31/2006-116, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání je tak nutno posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Hodnocením v dovolání obsažené argumentace však nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Bezcenné jsou tudíž výhrady dovolatele vůči hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť to se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů pak vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.].
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatel prosazuje názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné (a dovolání proti němu je proto přípustné), neboť odporuje hmotnému právu; ujednání mezi žalovaným a původním žalobcem T. B. nelze totiž podřadit pod institut smlouvy o půjčce podle §657 a 658 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Přehlíží, že pro rozhodnutí odvolacího soudu nebylo řešení této právní otázky rozhodující (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, č. j. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že s vrácenou kaucí nakládal žalovaný podle pokynů T. B. Jakkoli spornou může být otázka právního posouzení ujednání mezi žalovaným a T. B., plynoucí ze vztahu složitele peněžité záruky podle §73a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), určující pro souzenou věc bylo, zda existuje (popř. z čeho vyplývá) smluvní nebo zákonná povinnost žalovaného vrátit sporné finanční prostředky právnímu nástupci žalobce. Závěr o existenci smlouvy o půjčce není prejudiciální k závěru o takové povinnosti žalovaného. Dovolatelem vymezená otázka tak nesplňuje kritéria §237 odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za této situace Nejvyššímu soudu nezbylo, než jeho dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. března 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předsedy senátu