ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3325.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 3325/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. J. M. , zastoupeného JUDr. Rudolfem Kloudem, advokátem se sídlem v Plzni, Macháčkova 813/54, proti žalovanému Ing. P. B. , zastoupenému opatrovníkem Mgr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova 26, o zaplacení částky 844.000,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 35 C 94/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. června 2010, č. j. 12 Co 124/2010-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.845,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Rudolfa Kloudy, advokáta se sídlem v Plzni, Macháčkova 813/54.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. června 2010, č. j. 12 Co 124/2010-96, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. listopadu 2009, č. j. 35 C 94/2008-75, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž námitky žalovaného, že žalobce v řízení „neunesl svoji důkazní povinnost, ani břemeno důkazní“, i výhrady k pravosti smluv o půjčce a ke zjištění ohledně jejich reálného plnění.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že právo žalobce na vrácení půjček není promlčeno, neboť žalovaný dluhy z půjček platně uznal. Oproti odvolacímu soudu žalovaný prosazuje názor, že listina ze dne 11. 2. 2007 nemá náležitosti uznání dluhu, když v textu absentuje příslib žalovaného dluh zaplatit a nelze z ní ani dovodit důvod uznávaného dluhu. Řešení nastolené právní otázky však nečiní napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce.
Uznání dluhu (§558 obč. zák.) je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a nasl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Má-li mít právní důsledky v podobě přetržení promlčení (§110 odst. 1 věta druhá obč. zák.), je nutné, aby došlo k uznání práva jak co do důvodu, tak co do výše. Pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu výslovně obsažen. Stejně tak uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná. Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§40 odst. 1 obč. zák.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny.
Listina, kterou účastníci podepsali 11. 2. 2007 a nazvali „Uznání dluhu“, obsahuje prohlášení, že dlužník (žalovaný) vůči věřiteli (žalobci) uznal „co do důvodu i výše“ svůj dluh „vzniklý na základě smluv o půjčce ze dne 9. 3. 2004, 29. 3. 2004 a 12. 7. 2004“ v „celkové částce 835.000,- Kč“. Z písemné smlouvy o půjčce ze dne 29. 3. 2004 přitom vyplývá, že žalobce žalovanému půjčil bezúročně 610.000,- Kč, z písemné smlouvy o půjčce ze dne 12. 7. 2004 vyplývá, že žalobce žalovanému půjčil bezúročně částku 125.000,- Kč a z písemné smlouvy o půjčce ze dne 9. 3. 2004 vyplývá, že žalobce žalovanému půjčil bezúročně částku 100.000,- Kč. Součet těchto půjček, na něž je v listě ze dne 11. 2. 2007 výslovně odkázáno, činí 835.000,- Kč. V řízení pak nebylo zjištěno, že by žalobce žalovanému poskytl ještě další půjčky. Lze proto přisvědčit odvolacímu soudu, že důvod sumarizovaného dluhu, který žalovaný dne 11. 2. 2007 písemně uznal, je objektivně zjistitelný odkazem na písemné smlouvy o půjčce a že výše uznaných dluhů je objektivně určitelná, neboť v listině uvedená „celková částka“, kterou žalovaný uznal jako svůj dluh z půjček, jednoznačně koresponduje se součtem částek uvedených v jednotlivých smlouvách o půjčce. Neobstojí námitka žalovaného, že k datu 5. 7. 2004, který je v textu listiny zmíněn, nemohl věřiteli dlužit částku 125.000,- Kč, jestliže smlouvu o půjčce této částky účastníci uzavřeli až 12. 7. 2004. Nelze přehlížet, že text zaznamenaný na listině z 11. 2. 2007 je formulován značně neobratně a pokud jde o článek II. i nelogicky. Přestože z listiny nevyplývá, že účastníci se dohodli na plnění uznaných dluhů (resp. sumarizovaného dluhu) ve splátkách, obsahuje listina prohlášení, že „dlužník bere na vědomí, že v případě nesplnění některé ze splátek je věřitel oprávněn žádat od dlužníka celý zbytek pohledávky najednou“. Z uvedeného je zřejmé, že text byl formulován osobami bez právnického vzdělání a obsahuje věcné i písařské chyby. Přesto je z něho jednoznačně zřejmé, jaké dluhy (co do důvodu a výše) žalovaný vůči žalobci uznal. Vzhledem k tomu, že text listiny neobsahuje rovněž příslib žalovaného, že uznaný dluh žalobci zaplatí, nejde o uznávací prohlášení ve smyslu §558 obč. zák., nýbrž o písemné uznání práva podle §110 obč. zák., které je významné z hlediska přetržení promlčení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004, uveřejněný v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 4759).
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 13.545,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. srpna 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu