ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3488.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 3488/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. V. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Přívozská 6, proti žalovanému Z. Š. , zastoupenému JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o zaplacení částky 107.602,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 72/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 19. března 2009, č. j. 12 Co 613/2008-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 19. března 2009, č. j. 12 Co 613/2008-79, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. září 2008, č. j. 11 C 72/2007-51, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. září 2008, č. j. 11 C 72/2007-51, zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval po žalovaném zaplacení částky 107.602,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 13. 2. 2004 uzavřeli písemně smlouvu o půjčce, přičemž žalobce před jejím podpisem předal žalovanému částku 85.568,- Kč, a ten se ji zavázal vrátit včetně 12% ročního úroku do 31. 3. 2004. Jelikož žalovaný žalobci tento dluh ve sjednané lhůtě nevrátil, sepsali účastníci dne 1. 3. 2005 listinu, v níž se uvádí, že žalovaný před jejím podpisem od žalobce převzal částku 96.616,- Kč, kterou se zavázal – včetně 12% úroku (tj. celkem částku 101.511,- Kč) - vrátit do 30. 6. 2005; tento dluh dosud žalobci nevrátil. Na tomto skutkovém základě, při hodnocení obsahu listin ze dne 13. 2. 2004 a ze dne 1. 3. 2005, argumentuje ustanoveními §657, §658, §516, §570, §571 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), uzavřel, že listina ze dne 1. 3. 2005 neobsahuje podle zjištěné vůle smluvních stran smlouvu o další půjčce a nesplňuje náležitosti dohody o nahrazení dosavadního závazku novým (privativní novaci), která musí mít písemnou formu v situaci, kdy původní závazek ze smlouvy o půjčce z 13. 2. 2004 byl v této formě sjednán (zákon pro dohodu o privativní novaci předepisuje písemnou formu jako podmínku platnosti v případě, byl-li původní závazek zřízen v písemné formě nebo jde-li o závazek promlčený). Nevyplývá-li ze smlouvy ze dne 1. 3. 2005, popř. jejího dodatku ze dne 1. 7. 2005, úmysl smluvních stran nahradit dosavadní závazek (vrátit půjčku do 31. 3. 2004) závazkem novým, nelze obsahově tyto listiny považovat za dohodu o privativní novaci nebo za dohodu o novaci kumulativní. Nedošlo-li podle smlouvy ze dne 1. 3. 2005 k předání finančních prostředků, nevznikl žalovanému podle této smlouvy žádný závazek; jeho povinností je tak splnit původní závazek podle smlouvy ze dne 13. 2. 2004, který je ovšem promlčen.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 12 Co 613/2008-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, při akceptaci tvrzení žalovaného, že podpisy na listinách ze dne 1. 3. 2005 a 1. 7. 2005 mohou být jeho vlastními, pravými, podpisy, avšak že nikdy (kromě plnění ze smlouvy ze dne 13. 2. 2004) od žalobce nepřevzal žádné peníze z titulu půjčky, odvolací soud uzavřel, že není rozhodné, zda žalovaný uvedené listiny podepsal, neboť smluvní vztah podle §657 obč. zák. smlouvou ze dne 1. 3. 2005 - nedošlo-li uvedeného dne k předání peněz - mezi účastníky nevznikl. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že obsah listin ze dne 1. 3. 2005 a 1. 7. 2005 nelze mít za dohodu o privativní nebo kumulativní novaci, jestliže (v písemné formě) v nich expressis verbis není obsaženo ujednání, že nahrazují dosavadní závazek ze smlouvy ze dne 13. 2. 2004. Dodal, že „není-li z dohody zřejmé, že úmysl účastníků směřoval k zániku původního závazku, nepokládá se tento závazek za zrušený, ale trvá dál vedle závazku nového, pokud by ovšem tento nový závazek vznikl platně“. Z uvedených důvodů se následně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo na vrácení půjčky plynoucí z nadále existující smlouvy ze dne 13. 2. 2004 je promlčeno.
V dovolání, které považuje žalobce (dále též „dovolatel“) za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí dovolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) odporuje hmotnému právu, oběma soudům vytýká chybný závěr, že jeho právo na vrácení půjčky je promlčeno. Není srozuměn s právním hodnocením předložených listin. Prosazuje názor, že úmyslem účastníků bylo listinou ze dne 1. 3. 2005 (a na ni navazující listinou ze dne 1. 7. 2005) dohodnout pouze změnu termínu splatnosti půjčky tak, že žalovaný měl půjčené peníze nově vrátit do 31. 12. 2005. Nepovažuje za zásadní okolnost, že v textu těchto listin chybí dovětek o tom, že se jimi mění obsah smlouvy o půjčce ze dne 13. 2. 2004. V situaci, kdy splatnost půjčky měla nově nastat 31. 12. 2005 a žaloba na vrácení peněz byla podána dne 11. 5. 2007, nemohlo dojít k promlčení jeho práva. Oběma soudům přitom vytýká formální výklad textu obou listin, neboť nepřihlédly k účelu a smyslu ujednání ze dne 1. 3. 2005. S tímto odůvodněním navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud v rozporu s hmotným právem (§35 odst. 2 obč. zák.) posoudil, jaká práva a povinnosti účastníkům vyplývají z listiny ze dne 1. 3. 2005.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z těchto vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalobcem obsahově vymezen.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro vyřešení otázky promlčení je stěžejní obsah smluvních ujednání účastníků sporu, obsažený v listinách datovaných dnem 1. 3. 2005 a 1. 7. 2005.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, v návaznosti na obsah spisu, vyplývá, že žalobce dne 13. 2. 2004 půjčil žalovanému částku 85.568,- Kč, přičemž žalovaný se zavázal částku včetně smluveného 12% ročního úroku vrátit do 31. 3. 2004 (tj. celkem částku 86.937,- Kč). O existenci půjčky byla pořízena dne 13. 2. 2004 listina označená jako „smlouva o půjčce“, která byla podepsána oběma účastníky. Poněvadž ve lhůtě splatnosti nebyla půjčka vrácena, došlo dne 1. 3. 2005 k vyhotovení listiny, v níž se uvádí, že žalobce jako věřitel „před podpisem této smlouvy půjčuje dlužníkovi v den podpisu této smlouvy peněžitou hotovostní půjčku ve výši 96.616,- Kč s 12% úrokem ročně (…) a dlužník podpisem této smlouvy výslovně prohlašuje a potvrzuje, že shora uvedenou částku ve výši 96.616,- Kč (…) výslovně přijímá a již přijal osobně v hotovosti do svých rukou“. Splatnost byla dohodnuta dnem 30. 6. 2005. V závěru textu byly v označených místech „L. V. – věřitel“ a „Z. Š. – dlužník“ připojeny podpisy. Dodatkem ke smlouvě ze dne 1. 3. 2005 uzavřeným mezi týmiž účastníky dne 1. 7. 2005 došlo k dohodě podle které „výše uvedená půjčka včetně příslušenství ve výši 101.511,- Kč s 12% úrokem se prodlužuje do 31. 12. 2005“. Není sporu o tom, že dne 1. 3. 2005 nedošlo k předání částky 96.616,- Kč.
Projev vůle (jakým bezpochyby je smlouva o půjčce) musí být vykládán podle interpretačních pravidel určených ustanovením §35 odst. 2 občanského zákoníku, a to i tehdy, obsahuje-li zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1999). Podle ustanovení §35 odst.2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem; vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, je třeba pomocí výkladu právního úkonu objasnit skutečný záměr účastníků tímto způsobem vyjádřený. Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno.
Ekonomickým účelem (kauzou) smlouvy ze dne 1. 3. 2005 nebyla další půjčka peněz žalovanému. Jejím smyslem bylo upravit vztahy založené již smlouvou o půjčce ze dne 13. 2. 2004 za situace, kdy dluh podle ní nebyl dosud zaplacen, konkrétně dohodnout nový termín splatnosti půjčky ze dne 13. 2. 2004 při současném provedení kapitalizace dosud splatných smluvených úroků.
Právně významným účelem smlouvy je takový účel, který sledují všichni účastníci smlouvy anebo jej sleduje pouze některý z účastníků, ostatní však o tomto cíli vědí nebo jej z okolností, za kterých ke smluvnímu jednání dochází, musejí předpokládat (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 1998 sp. zn. 2 Cdon 736/97). Na základě dosud provedeného dokazování (viz smlouva o půjčce ze dne 13. 2. 2004, smlouva o půjčce ze dne 1. 3. 2005, dodatek k ní ze dne 1. 7. 2005, protokol o jednání ve věci sp. zn. 19 C 236/2006 ze dne 9. 5. 2007, výpověď žalobce a výpověď svědka J. L.) soudy při právním posouzení věci zcela pominuly účel, který sledoval žalobce a který musel být znám žalovanému při jednání o „nové smlouvě o půjčce“ dne 1. 3. 2005. Ujednání v čl. I. smlouvy ze dne 1. 3. 2005 není proklamací skutečnosti, že uvedeného dne žalobce předal žalovanému částku 96.616,- Kč, ale že k tomuto dni měl vůči němu pohledávku ve stejné výši z titulu nedoplatku půjčky ze dne 13. 2. 2004. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na závěru, že z písemného textu smlouvy ze dne 1. 3. 2005 ani z dodatku ze dne 1. 7. 2005 výslovně neplyne úmysl smluvních stran nahradit dosavadní závazek (vrátit půjčku do 31. 3. 2004) závazkem novým, a proto obsahově nemůže jít o dohodu o privativní novaci (§570 obč. zák.) nebo o dohodu o novaci kumulativní (§516 obč. zák.). Z obsahu spisu ovšem vyplývá, že po uplynutí dohodnuté doby splatnosti (31. 3. 2004) se účastníci ústně dohodli na tom, že „nahradí“ dohodnutou splatnost půjčky podle smlouvy ze dne 13. 2. 2004 tak, že se posouvá až na 30. 6. 2005, přičemž k původní částce 85.568,- Kč se připočítají již splatné úroky, což v součtu představovalo částku 96.616,- Kč. Jediná změna původní smlouvy tak spočívala v nové splatnosti, neboť právo na smluvené úroky vyplývalo již ze smlouvy ze dne 13. 2. 2004 a jejich kapitalizace tak neměla vliv na původně dohodnuté právo na sjednané úroky. Za chybný je potřeba označit závěr, že jelikož byla smlouva o půjčce sjednána písemně, musí z písemného textu ze dne 1. 3. 2005 expressis verbis vyplývat, že se jím mění podmínky smlouvy ze dne 13. 2. 2004 a nestalo-li se tak, nemohlo dojít k nahrazení původních podmínek smlouvy novými. Tento závěr odvolacího soudu pomíjí, že nebyla tvrzena (natož prokázána) dohoda účastníků podle §46 odst. 1 obč. zák. (existenci takové dohody neprokazuje pouhá skutečnost, že žalovaný podepsal písemný text postihující dohodnuté podmínky půjčky). I s přihlédnutím k reálné povaze smlouvy o půjčce (vzniká až odevzdáním předmětu půjčky) není vyloučeno, aby její podmínky byly měněny ústně (bez nutnosti písemné formy). Na újmu žalobci nemůže být skutečnost, že listinu ze dne 1. 3. 2005 dosti neobratně formuloval jako „novou“ smlouvu o půjčce.
Z pohledu těchto závěrů nemůže obstát úsudek odvolacího soudu, že dohodou ze dne 1. 3. 2005 nedošlo k dílčí změně smlouvy ze dne 13. 2. 2004; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl žalobcem uplatněn důvodně. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Sluší se poznamenat, že původní žalobní tvrzení odpovídají domněnce žalobce, že „nová“ smlouva zcela nahrazuje smlouvu ze dne 13. 2. 2004. Doplnění skutkových tvrzení mu proto nelze přičítat k tíži – jde o jeho procesní oprávnění (ale současně i o procesní povinnost) vylíčit rozhodující skutková tvrzení v žalobě, popř. je doplnit, tak, aby po provedeném dokazování bylo jeho žalobě vyhověno.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta prvá a druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu