ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3551.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 3551/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. F. , zastoupeného JUDr. Romanem Schneiderem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské nám. 4, proti žalovanému Z. D. , v době podání dovolání zastoupenému JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Malvazinky 24, o 244.768,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 1820/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2010, č.j. 38 Co 460/2005-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví citovaný rozsudek v části výroku I., kterou krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 21. 6. 2005, č.j. 14 C 1820/2002-74, ve výrocích, jimiž Okresní soud v Hodoníně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 244.768,50 Kč s 19 % úroky z prodlení od 1. 9. 1997 do zaplacení a povinnost zaplatit soudní poplatek, a ve výroku II., jímž odvolací soud žalovaného zavázal nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel napadá právní závěr odvolacího soudu, že právo žalobce není promlčeno, a namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném výkladu ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Prosazuje, že v listině z 31. 5. 1996 chybí objektivně určitelný údaj o výši částky, kterou coby svůj dluh uznává, i příslib dluh zaplatit, a proto je právní úkon podle §40 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatný.
K přezkumu předloženou otázku již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, kterým již v této věci rozhodoval. V něm vyložil, že s písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v §110 odst. 1 obč. zák. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v §110 odst. 1, větě druhé, obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; jinak řečeno, důvod a výše uznaného práva musí být i pro třetí osoby poznatelné z listiny. Vyjádření příslibu dluh zaplatit je esenciální náležitostí toliko uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 1, věty druhé, obč. zák.; vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. nenastane.
Uznání práva (§110 odst. 1, věta druhá, obč. zák.) k založení zákonem předpokládaných účinků vyžaduje, aby výše dluhu, jíž se uznání týká, byla vyjádřena způsobem, který je objektivně určitelný. Vedle jednoznačného číselného vyjádření se připouští i takové, které bez pochybností (např. jednoduchým matematickým výpočtem) povede k vyčíslení dlužníkem uznané částky. Vyplývá-li proto z písemného projevu dlužníka výše dluhu „na počátku,“ tj. v době, kdy právní vztah vznikl, a výše částky, kterou do uznání věřiteli nebo s jeho souhlasem jiné osobě již vrátil, je co do své výše částka, jíž se uznání týká, určitá a jednostranný právní úkon (z uvedeného hlediska) platný (§37 odst. 1 obč. zák.).
Napadený právní závěr odvolacího soudu je s uvedeným výkladem v souladu. Byly-li v písemném projevu žalovaného uvedeny částka 500.000,- Kč jako výše dluhu v době jeho vzniku a částka 150.831,50 Kč, kterou žalovaný splatil, je zřejmé, že dlužník uznal právo co do 349.168,50 Kč, a ohledně této částky tak došlo k přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 2, věty druhé, obč. zák. K přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. dojde i přesto, že žalobce, kterého z důvodu absence výslovného příslibu zaplacení dluhu tížilo důkazní břemeno ohledně existence dluhu, neprokázal existenci dluhu „na počátku“ v plné výši, ale pouze co do jeho části.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval jeho výtkou, že „žalobce nesplňuje podmínky, které mu soud uznal“, uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Námitka žalovaného, že odvolací soud pominul jeho výhrady k výši a důvodu „požadované platby“, pak vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. mířící na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci (podle odvolacího soudu nebylo sporu o tom, že žalobce žalovanému půjčil 400.000,- Kč a žalovaný vrátil 150.821,50 Kč a 4.400,- Kč). K okolnostem uplatněným těmito dovolacími důvody však nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přihlížet (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu není objektivně přípustné, a to bez ohledu na to, zda jde o potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího, jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci, který by na jejich náhradu jinak měl právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. května 2011
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu