ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3752.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 3752/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. A. M. , zastoupeného JUDr. Robertem Šulcem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Národní 21, proti žalovanému I. Ř. , zastoupenému Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Děčín, Masarykovo náměstí 20, o zaplacení částky 26.587,- EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C 102/2006, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. prosince 2008, č. j. 35 Co 636/2007-168, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 26.587,- EUR s příslušenstvím odpovídající v přepočtu částce 52.000,- DEM. Uváděl, že jeho matka W. M., která dne 2. 1. 2005 zemřela, poskytla žalovanému dvě půjčky na koupi a opravy domu v celkové výši 60.000,- DEM. Žalovaný vrátil pouze 8.000,- DEM a zbytek dluží.
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. března 2007, č. j. 17 C 102/2006-91, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že jeho matka částky 40.000,- DEM a 20.000,- DEM žalovanému půjčila. Obě částky byly „poskytnuty buď z majetku I. M. (dcery žalovaného) či manželů I. a M. M. žalovanému jakožto v právním slova smyslu dar“.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. prosince 2008, č. j. 35 Co 636/2007-168, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaného uznal povinným zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 16.361,- EUR s 2,5 % úrokem z prodlení ročně od 2. 7. 2004 do zaplacení; jinak tento rozsudek potvrdil s upřesněním, že zamítnuta byla žaloba o zaplacení dalšího úroku z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 16.361 EUR od 2. 7. 2004 do zaplacení a o zaplacení další částky 10.226,- EUR s 5 % úrokem z prodlení ročně od 2. 7. 2004 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Vzal za prokázané, že z majetku W. M. bylo žalovanému poskytnuto 60.000,- DEM, a to ve dvou platbách (40.000 a 20.000 DEM), které byly účelově vázány na koupi a opravy domu; nebylo přitom zjištěno, že by částky byly poskytnuty na základě smluvního (konsensuálního) vztahu mezi W. M. a žalovaným. Obě částky do České republiky doručila I. M., dcera žalovaného a snacha W. M.; částku 40.000,- DEM žalovanému předala dne 16. 1. 1993 a částku 20.000,- DEM dne 5. 6. 1994. Žalovaný peníze použil v souladu s účelovým určením W. M., tedy na nákup a rekonstrukci domu. Odvolací soud poměřoval vztah mezi žalovaným a W. M. jako vztah z bezdůvodného obohacení, konkrétně jako plnění bez právního důvodu („investici z majetku W. M. do majetku žalovaného, resp. žalovaného a jeho manželky“), neboť nebylo spolehlivě prokázáno ani tvrzení žalobce, že šlo o půjčku, ani obranná verze žalovaného, že šlo o dar. Z toho důvodu rovněž dovodil, že je namístě ve smyslu §14 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMSP“), aplikovat právní řád státu, v němž má dlužník bydliště, tedy české právo. Odvolací soud shledal důvodnou námitku promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20.000,- DEM (tj. 10.226,- EUR), kterou žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně uplatnil. Vůči pohledávce na zaplacení zbytku požadované částky (40.000.- DEM) započetl plnění 8.000- DEM, které žalovaný žalobci poskytl. Poté uzavřel, že žalobce má nárok na vydání bezdůvodného obohacení v částce 16.361,- EUR odpovídající 32.000,- DEM, které žalovaný na úkor jeho právní předchůdkyně získal plněním bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího podali včas dovolání oba účastníci řízení.
Žalobce v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu i výroky akcesorické. Je přesvědčen, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže zjištěný skutkový stav věci poměřoval ustanoveními o bezdůvodném obohacení, což „vedlo i k nesprávné aplikaci rozhodného práva ve vztahu s mezinárodním prvkem“. Má zato, že v řízení prokázal, a to zejména listinnými důkazy (písemnou kvitancí a korespondencí), že jeho matka žalovanému peníze bezúročně půjčila. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně dovodil, že údaj o splatnosti půjčky, resp. ujednání o době vrácení půjčky, je podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce. Při uzavření smlouvy o půjčce tudíž nemusel být mezi stranami dohodnut způsob vrácení peněz a eventuální absence tohoto ujednání nemohla způsobit neplatnost smlouvy o půjčce, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Pro případ, že by dovolací soud přisvědčil závěru odvolacího soudu, že vztah mezi účastníky není vztahem ze smlouvy o půjčce a že je třeba ho posuzovat jako vztah z bezdůvodného obohacení, prosazuje žalobce názor, že není možné užít kolizní normu a hraničního určovatele obsaženého v §14 ZMPS. S odkazem na „stanovisko Nejvyššího soudu v R 26/1987“ i na „názory právní teorie i soudní praxe“ žalobce dovozuje, že došlo-li k bezdůvodnému obohacení plněním v souvislosti s právním poměrem, který mezi účastníky existuje nebo existoval, popř. i na základě domnělého právního úkonu – v posuzované věci smlouvy o půjčce – je správné použít práva, kterým se tento právní poměr řídil nebo by se řídil. Z toho důvodu bylo namístě aplikovat právo státu, kterým by se řídila smlouva o půjčce. Vztah mezi účastníky rozhodně nespočíval v jednostranném konání jeho právní předchůdkyně, neboť na straně žalovaného jako dlužníka bylo prokázáno přijetí peněžních částek a akceptace (minimálně v konkludentní formě) vztahu, tedy právní vztah odpovídající dvoustrannému právnímu úkonu. Podle §10 odst. 1 a 3 ZMPS by se smlouva o půjčce řídila právem státu, v němž má bydliště věřitel, tj. právem německým. Argumentaci, jíž odvolací soud aplikaci kolizní normy odůvodňuje úpravou obsaženou v nařízení Rady (ES) 864/2007, považuje žalobce za nepřijatelnou z důvodu doby, kdy vstoupilo v platnost (tj. až k 11. 9. 2009). Důsledkem nesprávné aplikace rozhodného práva bylo posouzení námitky promlčení uplatněné žalovaným ohledně částky 10.226 EUR s 5 % úrokem z prodlení ročně od 2. 7. 2004 do zaplacení z pohledu českého a nikoli německého práva, podle něhož by byla taková námitka nedůvodná. Obdobný závěr platí i ohledně posouzení úroku z prodlení ze soudem přiznané částky 16.361,- EUR nárokovaného od 2. 7. 2004 do zaplacení. Pokud by bylo aplikováno německé právo, podle něhož měl být právní vztah správně posuzován, měl mu být přiznán zákonný úrok ve výši 5 procent, nikoli 2,5 procent, jak dovodil odvolací soud. Protože mělo být žalobě zcela vyhověno, nemůže obstát ani nákladový výrok. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolání brojí proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi ním a W. M. šlo o vztah z bezdůvodného obohacení, konkrétně o plnění bez právního důvodu. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že přiznal promlčený nárok přesto, že byla vznesena námitka promlčení. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnými subjekty řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.).
Dovolání žalobce směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s .ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno; dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Právní závěr odvolacího soudu, že zjištěný skutkový stav věci je namístě poměřovat ustanoveními o odpovědnosti z bezdůvodného obohacení, žalobce v dovolání zpochybnil námitkami skutkového charakteru. Oproti odvolacímu soudu, který uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno jeho tvrzení, že částky 40.000,- DEM a 20.000,- DEM, které v letech 1993 až 1994 do České republiky doručila a žalovanému odevzdala I. M., byly poskytovány na základě smluvního (konsenzuálního) vztahu mezi W. M. (konkrétně jako půjčka), prosazuje žalobce názor, že provedenými důkazy (zejména písemnou kvitancí ze 16. 1. 1993, korespondencí žalovaného i výpovědí svědkyně I. M.) bylo dostatečně prokázáno, že shodná vůle W. M. i žalovaného směřovala k dočasnému přenechání peněz a že žalovaný si byl vědom své povinnosti tyto peníze vrátit. Jak již bylo výše vyloženo, výhrady směřující proti skutkovému zjištění, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nemůže přípustnost dovolání žalobce založit. Nesprávným právním posouzením je v tomto směru žalobcem argumentováno pouze tak, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, resp. uvěřil-li by jeho skutkové verzi, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že vztah mezi jeho právní předchůdkyní a žalovaným vznikl na základě smlouvy o půjčce. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je v tomto ohledu založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění.
Nelze přisvědčit dovolací námitce, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovozuje, že údaj o splatnosti půjčky je podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce. V tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelem interpretováno nepřesně a odvolacímu soudu je podsouváno něco, k čemu ve skutečnosti nedospěl. Argumentace odvolacího soudu týkající se posouzení povinnosti tvrzení i důkazní povinnosti žalobce směřuje toliko k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že jeho matka žalovanému částky 40.000,- DEM a 20.000,- DEM půjčila, tedy přenechala oproti jeho závazku tyto peníze jí vrátit (slovy odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že „došlo k nabídce půjčení peněz“ a její akceptaci). Na tom nic nemění, že vedle zdůvodnění těchto úvah hovoří odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku i o tom, že nebylo rovněž prokázáno, zda tvrzená půjčka byla „úplatná či bezplatná“ a „s jakou dobou splatnosti“.
Přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vystihl žalobce dovolací námitkou zpochybňující určení otázky rozhodného práva. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na určení rozhodného práva ve vztahu s mezinárodním prvkem ohledně bezdůvodného obohacení je v dané věci namístě aplikovat §14 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „MPSaP“), tedy kolizní normu obsahující hraniční ukazatel pro jednostranné právní úkony, a že tudíž na daný vztah je třeba aplikovat tuzemské (české) právo. Lze přisvědčit žalobcem připomínanému názoru, který byl zastáván právní teorií i soudní praxí, že došlo-li k bezdůvodnému obohacení plněním v souvislosti s právním poměrem, který mezi účastníky existuje nebo existoval, popř. i na základě domnělého právního úkonu, je správné použít práva, kterým se řídil (nebo by se řídil) tento právní poměr (srov. stanovisko Nejvyššího soudu v R 26/1987). Nelze však již akceptovat názor, že k bezdůvodnému obohacení v posuzovaném případě došlo právě na základě domnělého právního úkonu, který byl matkou žalobce a žalovaným „nepochybně zamýšlen“ (tedy smlouvy o půjčce). Odvolací soud totiž - pokud jde o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení - dospěl k závěru (který se žalobci – jak bylo výše vyloženo -nepodařilo zpochybnit), že W. M. žalovanému obě částky plnila bez právního důvodu, tedy že právní důvod k plnění vůbec neexistoval. Skutečnost, že žalovaný obě takto poskytnuté částky převzal (přijal), neumožňuje dovozovat, že šlo o právní vztah odpovídající dvoustrannému právnímu úkonu. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění bez právního důvodu posoudil jako vztah vzniklý z jednostranného právního úkonu, pro nějž platí, že se řídí právem státu, v němž má dlužník bydliště (§14 MPSaP). Protože otázku rozhodného práva odvolací soud neřešil v rozporu s hmotným právem, nemohou obstát ani výhrady dovolatele k posouzení námitky promlčení a úroku z prodlení, které jsou důsledkem aplikace rozhodného práva. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze mít z pohledu v něm řešených a dovolatelem zpochybněných právních otázek za zásadně právně významné (řešení otázky rozhodného práva podle ZMPSaP navíc ztratilo s přihlédnutím k úpravě obsažené nyní v nařízení Rady /ES/ 864/2007 na aktuálnosti) a dovolání směřující proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, za přípustné.
Přípustné není ani dovolání žalobce směřující proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle §237 o. s. ř. nepřichází přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku v úvahu, neboť rozhodnutí o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalovaného směřuje proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 16.361,- EUR s 2,5 % úrokem z prodlení ročně od 2. 7. 2004 do zaplacení, a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že přiznal žalobci právo na zaplacení 16.361,- EUR s příslušenstvím přesto, že bylo promlčeno.
Právním posouzením věci je činnost soudu, spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod skutkovou podstatu vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo oduznává. Právní posouzení věci je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který správně měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat.
Podle §107 odst. 2 obč. zák., nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Promlčení je jedním z občanskoprávních institutů (vedle prekluze a vydržení), které jsou úzce spjaty s uplynutím času. Uplynula-li zákonem určená promlčecí doba, na jejíž běh nemají vliv upomínky či jiná upozorňování věřitele, a věřitel v ní stanoveným způsobem své právo u soudu či jiného orgánu nevykonal (neuplatnil), nevykonané (neuplatněné) právo se promlčelo. Vzdor nastalému promlčení však věřiteli zůstává jeho promlčené subjektivní občanské právo nadále zachováno. I dlužník nadále zůstává povinným splnit svůj dluh, který tomuto promlčenému právu věřitele odpovídá. Splnil-li proto svůj promlčený dluh věřiteli – a to bez zřetele k tomu, věděl-li o nastalém promlčení či nikoli – splnil to, co mu byl dlužen (plnil debite). V důsledku marného uplynutí promlčecí doby však nicméně určitý právní účinek nastal. Tímto právním účinkem je, že dlužníkovi vzniklo nově oprávnění vznést v průběhu řízení námitku promlčení a tím způsobit zánik věřitelovy možnosti domoci se s úspěchem u soudu promlčeného subjektivního občanského práva. Jinak řečeno, dlužníkovi vzniklo oprávnění způsobit vznesením námitky promlčení (ope exceptionis) zánik nároku, s nímž je jinak zásadně subjektivní občanské právo spojeno. Jestliže věřitel po marném uplynutí promlčecí doby své promlčené právo vůči dlužníkovi u soudu vykonal (uplatnil), a to podáním žaloby, nastanou různé právní účinky podle toho, zda dlužník v rámci soudního řízení námitku promlčení vznesl či nikoli (vznesení námitky promlčení mimo rámec soudního řízení je právně bezvýznamné). V případě, že dlužník v rámci své výlučné osobní dispozice s nově vzniklým oprávněním námitku promlčení před soudem nevznese, není žádného důvodu, aby soud žalobě věřitele, pokud je jinak důvodná, nevyhověl a právo mu nepřiznal. Z toho vyplývá, že soud nepřihlíží k promlčení z úřední povinnosti – ex offo; nemá ani uloženu povinnost poučovat dlužníka o jeho právu vznést námitku promlčení, neboť námitka promlčení má hmotněprávní povahu, resp. hmotněprávní účinky a poučení by šlo nad rámec poučovací povinnosti soudu (srov.§5 o. s .ř.).
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaný v průběhu řízení před soudem uplatnil námitku promlčení žalobcem uplatněného práva jedenkrát, a to v písemném podání z 20. 2. 2006, které došlo soudu 21. 2. 2006 (v odporu proti platebnímu rozkazu). Žalovaný toto zjištění nezpochybnil žádnou konkrétní (obsahově jakkoli vymezenou) námitkou. Z obsahu zmíněného podání je zcela zřejmé, že námitku promlčení žalovaný uplatnil výlučně vůči požadavku žalobce na zaplacení 20.000 DEM (v přepočtu 10.226,- EUR) s příslušenstvím s odůvodněním, že tato částka představuje jím případně získané bezdůvodné obohacení a že uplynula jak objektivní, tak i subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na jeho vydání.
Jestliže v průběhu řízení před soudem žalovaný nevznesl námitku promlčení práva žalobce na zaplacení částky 32.000 DEM (v přepočtu 16.361,- EUR) představující nedoplatek ze 40.000 DEM, které mu byly předány 16. 1. 1993, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že tuto částku žalobci přiznal, přestože právo na vydání tohoto plnění z bezdůvodného obohacení je promlčeno.
Protože se žalovanému námitkou uplatněnou prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy ani jeden z účastníků nebyl v dovolacím řízení úspěšný.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu