ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4137.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 4137/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ČEZ Prodej, s. r. o. se sídlem Praha 4, Duhová 1/425, zastoupené JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem Plzeň, Vlastina 23, proti žalované D. K., zastoupené JUDr. Ivanem Štanclem, advokátem se sídlem Jihlava, Komenského 1, o zaplacení částky 152.396,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 974/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2009, č. j. 30 Co 54/2008-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 16. března 2005, č. j. 5 C 974/2004-25, uložil žalované povinnost zaplatit původní žalobkyni Středočeské energetické, a. s. se sídlem Praha 2, Vinohradská 325/8 (dále jen „původní žalobkyně“) částku 152.396,- Kč s 2% úroky z prodlení ročně od 1. 6. 2004 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), řízení do částky 77.611,50 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok III.) a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku (výrok IV.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2005, č. j. 30 Co 267/2005-43, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 152.396,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 6. 2004 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 31. prosince 2007, č. j. 33 Odo 1684/2005-59, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 17. června 2009, č. j. 30 Co 54/2008-134, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ ( srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 237/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2006, pod č. 20), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž přípustné pouze k řešení právních otázek, jež se vyznačují zásadním významem (tj. těch, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení dovolatel zpochybnil). V dovolání lze proto samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je vyloučeno; dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, je nerozhodná výtka žalované, že odvolací soud si mylně vyložil obsah odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 12. 1997, č. j. 33 Odo 1684/2005-59, tak, že listinné důkazy navržené žalobkyní prokazují vznik smluvního vztahu mezi právními předchůdkyněmi účastnic, ačkoli byl zavázán pouze k provedení a zhodnocení těchto důkazů. Tato výtka totiž vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. O takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž by bylo založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu.
Žalovaná s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního závěru, že mezi její právní předchůdkyní jako odběratelkou a původní žalobkyní jako dodavatelkou vznikl smluvní vztah o dodávce elektřiny do odběrného místa na adrese O., Z. u P. podle §15 odst. 2 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci (dále jen „zákon č. 222/1994 Sb.“). I když sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahového vylíčení dovolacích námitek plyne, že její výtky jsou založeny výlučně na kritice způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů (faktur ze dne 24. 7. 1998, 25. 6. 1999, 29. 9. 2000 a 1. 7. 2002, pracovních příkazů k osazení odběrného místa, k přerušení dodávky elektřiny, ke kontrolním odečtům měřiče a k odmontování měřiče) a správnosti (úplnosti) skutkového zjištění, že byla uzavřena písemná smlouva o dodávce elektřiny, z něhož odvolací soud vycházel při rozhodování věci. Podstatou těchto námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění. Žalovaná tak ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž nemá v úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. místo. Z dovolací argumentace žalované je zřejmé, že formuluje vlastní skutkový závěr, že právní předchůdkyně účastnic řízení neuzavřely písemnou smlouvu o dodávce elektřiny, jehož prostřednictvím teprve zpochybňuje právní posouzení věci. Namítá, že kdyby odvolací soud vyšel z její verze skutku, musel by dospět k odlišnému posouzení věci, a to, že mezi původní žalobkyní a její právní předchůdkyní nevznikl smluvní vztah, z něhož by byla její právní předchůdkyně povinna platit vyúčtovanou cenu za elektřinu dodanou do odběrného místa.
Ani zpochybněné řešení otázky promlčení práva žalobkyně na úhradu ceny za elektřinu dodanou za období od 14. 5. 2000 do zániku smluvního vztahu dne 21. 10. 2001 nečiní z napadeného rozsudku rozhodnutí mající ve věci samé zásadní právní význam. Závěr odvolacího soudu, že právo žalobkyně není promlčeno, byla-li žaloba podána u soudu 21. 10. 2004, tedy před uplynutím obecné tříleté promlčecí doby, jejíž běh začal následující den po smrti odběratelky (tj. 22. 10. 2001), není v rozporu s hmotným právem a ustálenou soudní praxí (srovnej rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č 28/84, a např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1610/23, a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1289/2007, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2010).
V posuzovaném případě odvolací soud vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně prováděla měření odebrané elektřiny na měřícím zařízení v odběrném místě v pravidelných cyklech, zpravidla jednou za rok. Konečný odečet provedla až 18. 6. 2002, kdy se dozvěděla o úmrtí odběratelky a kdy jí teprve bylo zpřístupněno měřící zařízení (nacházející se uvnitř domu). Cena odebrané elektřiny za období od 14. 5. 2000 do 18. 6. 2002 byla vyúčtována fakturou ze dne 1. 7. 2002, přičemž za období od 14. 5. 2000 do 21. 10. 2001 byla odebrána elektřina v ceně 155.045,93 Kč. Právní předchůdkyně žalované za toto období uhradila na zálohách 2.650,- Kč. Odvolací soud v souladu s výše zmíněnou judikaturou dovodil, že právo žalobkyně na plnění se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“, a začátek běhu promlčecí doby spojil s okamžikem smrti odběratelky, tedy se dnem 21. 10. 2001, kdy zanikl smluvní vztah mezi dodavatelkou a odběratelkou. Protože doba plnění práva na úhradu ceny dodané elektřiny vyúčtované v souvislosti s ukončením odběru není stanovena, dopadá na promlčení tohoto práva §563 obč. zák. a splatnost ceny za odběr elektřiny nastává následující den po dni, kdy nejdříve mohl věřitel dlužníka požádat o plnění. Protože předpokladem výzvy k plnění je vznik práva na plnění, mohla původní žalobkyně (objektivně vzato) vyvolat splatnost pohledávky následující den po zániku smluvního vztahu smrtí odběratelky, tedy dne 22. 10. 2001, a tímto dnem začala běžet obecná tříletá promlčecí doba. Okolnost, zda se věřitel o vzniku svého práva dozvěděl či nikoli, je přitom pro počátek běhu obecné promlčecí doby irelevantní (nejde o subjektivní promlčecí dobu podle §106 odst. 1 a §107 odst. 1 obč. zák., u níž je právně významná vědomost oprávněného subjektu). Závěr odvolacího soudu, že se právo žalobkyně na úhradu ceny za dodanou elektřinu vyúčtované v souvislosti s ukončením odběru nepromlčelo, obstojí. Námitka žalované, že odvolací soud počátek běhu promlčecí doby mylně dovodil z okamžiku smrti odběratelky, jelikož změna dlužníka nemá vliv na běh promlčecích lhůt (§111 obč. zák.), a že původní žalobkyně měla uplatnit svůj nárok vždy po skončení účetního období, se nemůže prosadit; odvolací soud závěr, že změna v osobě dlužníka měla vliv na běh promlčecí doby, neučinil. Okamžik smrti odběratelky považoval za rozhodující v tom směru, že tímto dnem zanikl smluvní vztah a od tohoto okamžiku mohla původní žalobkyně poprvé uplatnit svůj nárok. Prosadit se nemůže ani názor, že původní žalobkyně mohla své právo uplatnit vždy následujícího dne po skončení jednotlivých účtovacích období uvedených ve faktuře ze dne 1. 7. 2002, neboť se jedná o rozúčtování regulované ceny elektřiny v souvislosti se změnami její sazby.
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu