ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4327.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 4327/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. D. , zastoupeného JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti žalovaným 1) B. Č. , a 2) V. Č. , zastoupeným JUDr. Václavem Horákem, advokátem se sídlem Plzeň, Bezručova 9, o zaplacení částek 81.073,- Kč s příslušenstvím a 664.730,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 303/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2009, č. j. 12 Co 59/2009-346, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 1.360,- Kč a žalovaný částku 11.000,- Kč, oba do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Kociny, advokáta se sídlem Plzeň, Malá 6.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2009, č. j. 12 Co 59/2009-346, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 28 C 303/2005-308, ve výrocích I. a II., kterými byla žalované uložena platební povinnost ve výši 81.073,- Kč s 3 % úroky z prodlení od 8. 5. 2006 do zaplacení a žalovanému ve výši 664.730,- Kč s 3 % úroky z prodlení od 8. 5. 2006 do zaplacení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaní výtkou, že v důsledku podrobně popsaného svévolného postupu obou soudů v řízení, jímž jim bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, „mají zásadní důvod pochybovat o nepodjatosti soudů obou stupňů“, uplatnili zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.; přehlížejí přitom, že zmatečnosti nejsou samy o sobě dovolacím důvodem způsobilým přípustnost dovolání založit (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolací soud ke zmatečnostem podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 82/2006, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). K nápravě zmatečností slouží žaloba pro zmatečnost (§229 a násl. o. s. ř.).
Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, jsou bez významu výhrady žalovaných, že soud prvního stupně ignoroval jejich námitky, učinil skutková zjištění z provedeného důkazu notářsky ověřenou kopií dohody ze dne 20. 12. 2002, která byla získána nezákonně (obsahovala změny, doplňky, vsuvky a škrty, pro které neměla být vůbec pořízena), nevysvětlil, proč nezohlednil důkaz účastnickou výpovědí provedený dne 27. 8. 2007, v níž žalobce potvrdil jejich skutkovou verzi, že odvolací soud tuto libovůli v rozhodování soudu prvního stupně nenapravil a při jediném jednání formálně přečetl obsah spisu, aniž řádně zkontroloval postup a rozhodnutí soudu prvního stupně, na jehož závěry pouze odkázal; tento postup je opakovaně znevýhodňoval a porušil jejich právo na spravedlivý proces zaručený článkem 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Tyto výhrady vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaní pomíjí, že k okolnostem uplatněným v rámci tohoto dovolacího důvodu nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto, až na případ (a o ten zde nejde), kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu; tedy kdy jde o tzv. spor o právo ve smyslu sporého výkladu či aplikace procesních předpisů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09).
Žalovaní s poukazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnili správnost právních závěrů odvolacího soudu, že žalobce s jejich právním předchůdcem V. Č. starším dne 20. 12. 2002 uzavřeli kupní smlouvu, na základě níž přešlo vlastnické právo k obrazům z žalobce na jejich právního předchůdce, a nikoli smlouvu o obstarání prodeje obrazů, že jsou v této věci pasivně legitimováni a že právo žalobce není promlčeno. Z obsahového vylíčení dovolacích námitek však vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na jejichž základě odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k těmto dovoláním zpochybňovaným právním závěrům. Při podrobné rekapitulaci provedených důkazů konkrétně vytýkají, že soudy pominuly policejní protokol o výpovědi žalobce ze dne 14. 2. 2003 a účastnickou výpověď žalobce před soudem dne 27. 8. 2007, v nichž žalobce potvrzoval pravdivost jejich tvrzení, že nesprávně vyhodnotil znalecký posudek znalkyně N. T., účastnickou výpověď žalobce a výpovědi svědků, kteří prezentovali pouze své právní domněnky o existenci kupní smlouvy a nepodávali vlastní popis skutkového děje, jak jej vnímali. Podstatou těchto námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění. Rovněž skutkového charakteru je námitka, že soudy vyložily dohodu ze dne 20. 12. 2002 v rozporu s §35 odst. 2 obč. zák., jestliže dovodily, že obsahuje shodný projev vůle smluvních stran převést vlastnické právo k obrazům na jejich právního předchůdce za kupní cenu 3,200.000,- Kč splatnou do konce března 2002 (srovnej rozsudek ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, a jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, v nichž Nejvyšší soud vyslovil názor, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí vykladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li poté z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení). Žalovaní tak ve skutečnosti uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno. Skutkový stav věci, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci, je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a dovolací soud z něho musí vycházet. Jestliže žalovaní v dovolání argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a uvěřil jejich skutkové verzi, tj. že obsahem dohody žalobce a právního předchůdce žalovaných V. Č. st. ze dne 20. 12. 2002 jsou shodná ujednání jako v jejich ústní dohodě z listopadu 2001, podle níž jejich právní předchůdce za Galerii 21 převzal od žalobce obrazy za účelem obstarání jejich prodeje s tím, že žalobce si poté od něho převezme strženou cenu, dále že si tito účastníci dohodli termín splatnosti ceny již k 1. 4. 2002 (nikoli březen 2003) a že V. Č. st. nepřijal od žalobce obrazy jako fyzická osoba, ale jako zástupce Galerie 21, s. r. o., musel by návazně dospět k odlišnému (správnému) právnímu posouzení věci, a sice že smlouva žalobce a V. Č. st. ze dne 20. 12. 2002 není novací jejich původní ústní smlouvy o obstarání prodeje věci z listopadu 2001 na smlouvu kupní ve smyslu §588 obč. zák., ale písemnou smlouvou o obstarání prodeje věci podle §737 obč. zák., že právo žalobce je promlčeno (§100 obč. zák.) a že nejsou věcně pasivně legitimováni.
Jedině námitka směřující proti právnímu závěru, že písemnou dohodou ze dne 20. 12. 2002 došlo k novaci původní ústní smlouvy o obstarání prodeje věci podle §737 obč. zák. na smlouvu kupní podle §588 obč. zák., která vystihuje způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., je opodstatněná. Je třeba přisvědčit žalovaným, že smlouva o obstarání prodeje věci musí být pod sankcí neplatnosti uzavřena písemně (§738 věta první a §40 odst. 1 obč. zák.); jestliže smlouva o obstarání prodeje věci nebyla v listopadu 2001 uzavřena písemně, jde o absolutně neplatný právní úkon. Má-li v důsledku privativní novace podle §570 obč. zák. dojít k zániku stávajícího závazku a vzniku závazku nového, pak předpokladem této právní skutečnosti je existence závazkového vztahu, jenž má být nahrazen novým. Tento předpoklad ovšem v posuzovaném případě splněn nebyl.
I tak však obstojí právní závěr odvolacího soudu, že žaloba je ve shora uvedeném rozsahu důvodná, je-li žalováno na zaplacení kupní ceny z kupní smlouvy. Jak již bylo výše řečeno, skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný. Jestliže je v posuzovaném případě součástí zjištěného skutkového stavu věci zjištění, že se V. Č. st. dne 20. 12. 2002 se žalobcem dohodl, že obrazy (specifikované v seznamu připojenému ke smlouvě ze dne 20. 12. 2002), které již dříve od něho převzal, si ponechává ve vlastnictví za částku 3,200.000,- Kč, kterou žalobci zaplatí do konce března 2003, a že mu tuto částku nezaplatil, pak lze dovodit, že smluvní strany na základě shodných projevů vůle uzavřely kupní smlouvu v souladu s §588 obč. zák. (dohodly se na předmětu koupě, kupní ceně a její splatnosti).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady jsou žalovaní povinni zaplatit žalobci v poměru svého účastenství na věci v dovolacím řízení (žalovaná v rozsahu 11 % a žalovaný v rozsahu 89 %).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu