ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.440.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 440/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice v Motole se sídlem v Praze 5, V Úvalu 84/1, zastoupené JUDr. Ivou Vaňovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, U Havlíčkových sadů 1/422, proti žalovanému J. R. , zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, náměstí Míru 9, o zaplacení částky 1,386.201,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 214/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2008, č. j. 18 Co 237/2008-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2008, č. j. 18 Co 237/2008-58, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. března 2008, č. j. 18 C 214/2007-31, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1,386.201,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Bez významu jsou tudíž výhrady dovolatelky, že odvolací soud pominul, že neznala výši nákladů na léčbu žalovaného bezprostředně ke dni ukončení hospitalizace, tj. k 30. 5. 2004, ale zjistila ji až po obdržení přehledu jednotlivých oddělení (klinik) o provedených zdravotních výkonech dne 3. 6. 2004, a že žalovaný byl u ní hospitalizován v podstatě až do 22. 9. 2004. Bezcenná je rovněž námitka, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné (a dovolání proti němu je proto přípustné), neboť otázku počátku a běhu promlčecí doby vyřešil tento soud v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud dovodil, že pro počátek běhu promlčecí doby není rozhodující, kdy žalobkyně vystavila fakturu, v níž jednostranně (bez výslovné dohody účastníků smluvního vztahu) určila lhůtu splatnosti nákladů léčebné péče, ani to, že prostřednictvím svých organizačních složek či odborných pracovníků nechala provést vyúčtování provedených zdravotnických výkonů, a kdy jí toto vyčíslení nákladů bylo sděleno, správně věc poměřil ustanovením §100 a §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; závěry o promlčení práva žalobkyně jsou správné (srovnej R 28/1984).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolacímu soudu nezbylo než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu