ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.5003.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 5003/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně S. M. , zastoupené Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 409, proti žalovanému Z. M. , zastoupenému JUDr. Františkem Divišem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Okružní 15, o 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 305/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. 4. 2009, č.j. 35 Co 162/2008-109, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek ze dne 21. 12. 2007, č.j. 11 C 305/2006-64 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č.j. 11 C 305/2006-67), jímž Okresní soud v České Lípě uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 400.000,- Kč s 9% úroky z prodlení od 11. 6. 2006 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na základě zjištění, že žalobkyně získala od V. R. částku 400.000,- Kč, která jí – podle dohody obou – byla poukázána na bankovní účet žalovaného, uzavřel, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť neměl žádný právní důvod mít uvedenou částku u sebe, tj. na svém účtu (§451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“); vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni však brání promlčení práva. Subjektivní promlčecí doba začala podle odvolacího soudu běžet 20. 11. 2002, přičemž „od 20. 11. 2002 do okamžiku podání žaloby uplynulo, po odečtení doby trvání manželství, téměř 26 měsíců“ (§107 odst. 1, §114 obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž uplatnila všechny v úvahu přicházející dovolací důvody [§241a odst. 2, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále též jen „o.s.ř.“]. Výtkou, že odvolací soud nemohl v odvolacím řízení přihlížet k námitce promlčení, vystihla důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. odpovídá námitka nesprávného posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák.; dovolatelka prosazuje názor, podle něhož promlčecí doba běžela až od právní moci rozsudku, kterým bylo manželství účastníků rozvedeno (3. 5. 2006), ne-li až poté, co žalovaný po rozvodu manželství „prodal družstevní byt.“ V rámci důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o.s.ř. prosazuje, že účelem složení peněžních prostředků na účet žalovaného bylo pořízení družstevního bytu žalovaným. Následně se měli účastníci vypořádat tak, že žalovaný převede členský podíl v družstvu na žalobkyni (tzv. vypořádání jiné než peněžní, tj. adekvátní majetkovou náhradou), anebo jí vrátí peníze (vypořádání finanční). Jestliže žalovanému 400.000,- Kč nedarovala (takový závěr ani odvolací soud neučinil), pak – argumentuje dovolatelka – musí jít o půjčku. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání – přípustné podle §236 odst. 1, §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – důvodné není.
Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (srov. §242 odst. 3, větu první, o.s.ř.). Je-li dovolání – jako v projednávaném případě – přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 (tj. vadám způsobujícím zmatečnost), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Protože zmatečnostními vadami řízení před soudy obou stupňů netrpí a „jiné vady“ – vyjma námitky níže uvedené – žalobkyně nevytkla a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se dovolací soud v první řadě tím, zda odvolací soud při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovaným až v odvolacím řízení nepřihlížel k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§205a, §211a o.s.ř.).
K promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, anebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 162/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/2005 pod č. 13, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5/2004 pod č. 45, a ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2008 pod č. 101). V projednávané věci skutečnosti rozhodné pro posouzení promlčení žalobou uplatněného práva, které odvolací soud kvalifikoval jako vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§451 odst. 1, 2 obč. zák.), vyplynuly z dokazování provedeného před soudem prvního stupně a z toho, co v tomto řízení vyšlo jinak najevo, zejména ze shodných tvrzení účastníků. Namítanou vadou tedy řízení postiženo není.
Opodstatněná není ani skutková námitka žalobkyně (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (srov. §125 o.s.ř.). Jde-li o výslech svědka (§126 o.s.ř.), musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Obdobné platí i v případě výslechu účastníka řízení (§131 o.s.ř.).
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci vyšel odvolací soud po opakování důkazů výslechem žalobkyně a svědkyně S. N. (její matky) ze zjištění, že V. R. 19. 11. 2002 – na základě dohody s žalobkyní, jíž byly peníze určeny, – poukázala na účet žalovaného (č. 205146273 u ČSOB a. s.) částku 400.000,- Kč. Skutečnost, že žalovaný peníze použil na koupi členského podílu k družstevnímu bytu, a že se stal výlučným členem bytového družstva Česká Lípa, nebyla mezi stranami sporná (dohodu o převodu členských práv a povinností k bytu č. 15, v VIII. podlaží, uzavřel 10. 1. 2003). Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil i v tom, že částka 400.000,- Kč nebyla cenou členských práv a povinností k družstevní garsoniéře, které převedl V. R. smlouvou z 29. 1. 2003 (za garsoniéru obdržel žalovaný od V. R. 25. 12. 2002 částku 200.000,- Kč v hotovosti). Žalobkyně neprokázala, že částku 400.000,- Kč, kterou „získala“ od V. R., žalovanému půjčila (z toho, že peníze byly vloženy na účet žalovaného, nelze dovozovat existenci smlouvy o půjčce mezi účastníky); stejně tak neprokázala existenci jiné dohody „jasného a především určitého obsahu,“ která by vymezovala práva a povinnosti účastníků týkající se vypořádání uvedené částky. Její výpověď odvolací soud hodnotil jako „nesouladnou,“ z níž je patrná snaha „přizpůsobovat skutkové okolnosti nyní v řízení tvrzeným skutečnostem“ (že se s žalovaným dohodli na vrácení peněz po narození dcery, že od něj získá majetkový podíl na družstevním bytě pořízeném z uvedených peněz). Účastníci uzavřeli 10. 9. 2004 manželství, které bylo rozsudkem Okresního soudu v České Lípě z 9. 2. 2006, sp. zn. 6 C 377/2005, rozvedeno (výrok o rozvodu nabyl právní moci 3. 5. 2006).
Skutkový závěr o neexistenci smlouvy o půjčce, případně jiné dohody týkající se částky 400.000,- Kč mezi žalobkyní a žalovaným, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – z výpovědí žalobkyně, aniž pominul (převzatá) zjištění, k nimž – s přihlédnutím k tomu, co vyšlo za řízení najevo, případně co nebylo sporné – dospěl soud prvního stupně hodnocením ostatních důkazů (§120 odst. 4, §132 o.s.ř.). O tom, co mělo být obsahem ujednání účastníků týkajícího se vypořádání částky 400.000,- Kč, svědkyně S. N. (stejně jako svědci vyslechnutí v řízení před soudem prvního stupně /V. R., B. M., B. V./) nic nevěděla; okolnost, že žalobkyně souhlasila s tím, aby žalovaný peníze použil k nabytí členských práv a povinností v bytovém družstvu, o obsahu dohody nic nevypovídá. Odvolací soud tedy k žalobkyní zpochybněnému skutkovému závěru dospěl způsobem procesně regulérním; jestliže shledal výpověď žalobkyně nevěrohodnou a v důsledku toho její tvrzení o obsahu ústní dohody s žalovaným považoval za nepravdivé, učinil tak v mezích hodnocení všech v řízení provedených důkazů.
Právní posouzení, které odvolací soud vystavěl na shora uvedených skutečnostech, se opírá o to, že právní důvod vztahu mezi V. R. a žalobkyní, tj. zda šlo o půjčku nebo darování s místem plnění vymezeným účtem žalovaného, není pro rozhodnutí sporu určující. Protože žalovaný neměl žádný právní důvod mít peníze u sebe, tj. na svém účtu, získal majetkový prospěch; ten musí vydat žalobkyni (§451, odst. 1, 2, §456 obč. zák.), nebrání-li tomu zákonné důvody. Závěru, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčelo, žalobkyně oponuje (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Podle ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§100 až §110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle ustanovení §107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).
Podle ustanovení §114 obč. zák., jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o právech mezi manžely.
Objektivní a subjektivní doby jsou – co do svého počátku i konce – stanoveny odlišně. Obě doby jsou na sobě nezávislé, takže skončí-li běh jedné z nich, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Počátek subjektivní promlčecí doby, o jejíž běh v souzené věci jde, se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se bezdůvodně obohatil. O vzniku bezdůvodného obohacení se oprávněný dozví tehdy, má-li k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zná-li skutkové okolnosti týkající se rozsahu bezdůvodného obohacení a osoby, jež se obohatila. Nezáleží na tom, jak oprávněný známé skutečnosti posoudí z právního hlediska.
Dovolací soud se ztotožňuje s (právním) závěrem odvolacího soudu, podle něhož nelze právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení žalobkyni přiznat, protože se promlčelo marným uplynutím subjektivní promlčecí doby. Žalobkyně věděla, že V. R. částku 400.000,- Kč poukázala na účet žalovaného a že peníze byly ve prospěch jeho účtu připsány 19. 11. 2002; již následující den mohla žalobkyně právo vykonat, tj. uplatnit ho žalobou u soudu, pokud by žalovaný povinnost vydat plnění z bezdůvodného obohacení nesplnil dobrovolně. Okolnost, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nevykonala a – naopak souhlasila s tím, že žalovaný peníze použije na převod členských práv a povinností v bytovém družstvu – neposunuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby k okamžiku, kdy nabyl právní moci výrok o rozvodu manželství účastníků, popřípadě kdy žalovaný členský podíl v bytovém družstvu (po rozvodu) převedl na jiného, anebo – obecně řečeno – k okamžiku, kdy souhlas s použitím peněžních prostředků žalovaným odvolala. Protože po dobu trvání manželství (od 10. 9. 2004 do 3. 5. 2006) se již započaté promlčení stavělo, doběhla subjektivní promlčecí doba uplynutím dvou měsíců a devíti dnů od 4. 5. 2006, tj. 13. 7. 2006; žalobu o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím žalobkyně podala až 11. 9. 2006.
Lze uzavřít, že se dovolatelce správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto dovolání bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (žalovanému, jenž by měl právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady /podle obsahu spisu/ nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu