ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.75.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 75/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. U. , zastoupeného Mgr. Vladislavem Šintákem, advokátem se sídlem v Liberci 13, ul. 8. března 12, proti žalované T. B., zastoupené JUDr. Miroslavem Borovcem, advokátem se sídlem v Dobrovicích, Sládečkova 446, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 65/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2009, č.j. 21 Co 453/2008-149, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.117,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Miroslava Borovce, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 5. 2008, č.j. 3 C 65/2007-92, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal uzavření smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu v rozsahu ¾ domu č.p. 436 na pozemku parc. st. č. 1002 v katastrálním území D. R. (list vlastnictví 2204), „a to za stejných podmínek jaké byly obsaženy v kupní smlouvě ze dne 24. 7. 2006 sepsané JUDr. Z. S., notářkou v S., pod č.j. NZ 95/2006, N 111/2006, tj. za kupní cenu 6.225.000,- Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované při podpisu smlouvy“ ; v návaznosti na rozhodnutí o věci samé rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Poté, co zopakoval dokazování výslechem svědků M. B., D. K., M. B. a J. H., a doplnil dokazování listinou z 28. 7. 2006 [§213 odst. 2, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen „o.s.ř.“], zjistil, že listinou z 2. 7. 2006 vyjádřil žalobce souhlas s tím, aby spoluvlastník Daniel Kadavý prodal svůj podíl na domu žalované, a výslovně se vzdal výkonu svého předkupního práva.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž formuloval „otázky zásadního významu“ (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. namítl, že listina z 2. 7. 2006, kterou žalovaná předložila jen v kopii, je falzum, což vyplývá nejen z výpovědí svědků, ale i z listiny datované 28. 7. 2006 nadepsané jako „Souhlas s převodem podílu na nemovitosti.“ Tato listina, kterou nepodepsal, je dodatečným pokusem o zhojení vadného stavu poté, co již smlouva o převodu podílu nemovitosti na žalovanou byla uzavřena. Pokud by se vzdal výkonu předkupního práva již 2. 7. 2006 (jak nesprávně zjistil odvolací soud), postrádá následná listina smysl. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§236 odst. 1, §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není.
Jelikož vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), závisí úspěšnost dovolání jen na posouzení, zda zjištění, že žalobce souhlasil s prodejem spoluvlastnického podílu žalované a vzdal se tak výkonu předkupního práva, vyplývá z provedených důkazů (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Je tomu tak proto, že otázky, které žalobce v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. formuloval, přezkum právního posouzení neumožňují. Odvolací soud – ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1599/2003, ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 419/2008 a usnesení ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 4441/2007) – vybudoval rozhodnutí na právním závěru, podle něhož předkupní právo zaniká, jestliže spoluvlastník o zamýšleném prodeji druhým spoluvlastníkem třetí osobě ví, dá však nepochybně najevo, že o věc (podíl na věci) nemá zájem a že s prodejem souhlasí. V takovém případě jde o ústně nebo konkludentně uzavřenou dohodu o tom, že předkupní právo neuplatní. Projeví-li spoluvlastník vůli věc (podíl na věci) nekoupit, bylo by nadbytečné nabízet mu ji ke koupi, tj. vykonat ve vztahu k němu nabídku ohlášením všech podmínek podle §605 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní závěr týkající se důsledků vzdání se výkonu předkupního práva spoluvlastníkem dovolatel nenapadl; k dovolacímu přezkumu předložil otázky, které pro věc samu, tedy pro řešení konkrétního sporu mezi žalobcem a žalovanou, nejsou významné (zda prodávající spoluvlastník je povinen učinit písemnou nabídku k odkoupení podílu, zda nabídka musí být co do podmínek, zejména předmětu koupě a výše kupní ceny, shodná s tím, co prodávajícímu spoluvlastníkovi nabídla třetí osoba, a zda lze v nabídce zvýšením ceny zohlednit nároky třetích osob).
I z pohledu skutkových námitek rozhodnutí odvolacího soudu obstojí.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (srov. §125 o.s.ř.). Jde-li o výslech svědka (§126 o.s.ř.), musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dům č.p. 436 (ubytovací zařízení) v části obce D. R. na stavební parcele 1002 v katastrálním území D. R. byl předmětem podílového spoluvlastnictví žalobce (co do ¼) a D. K. (co do ¾). Smlouvou ze dne 24. 7. 2006, sepsanou JUDr. Z. S., notářkou, formou notářského zápisu (NZ 95/2006), D. K. prodal svůj podíl na nemovitosti žalované za sjednanou cenu ve výši 6.225.000,- Kč. Poté, co rozsudkem ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. Nc 224/2006, který nabyl 27. 9. 2006 právní moci, schválil Okresní soud v Semilech za tehdy nezletilou žalovanou kupní smlouvu, byl vklad vlastnického práva v katastru nemovitostí Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj zapsán 17. 1. 2007 (rozhodnutí č.j. V-1496/2006-631) a účinky vkladu nastaly 5. 12. 2006. Svědci M. B. a D. K. vypověděli, že byli přítomni podpisu listiny z 2. 7. 2006 žalobcem, svědci M. B. a J. H. viděli originál této listiny žalobcem již podepsané a z výpovědí všech vyplývá, že žalobce se podle vůle projevené v listině i choval; porušení předkupního práva uplatnil až žalobou ze dne 7. 3. 2007. Svědek M. B. rovněž vysvětlil, proč byla předložena toliko fotokopie listiny s žalobcovým prohlášením; svědek vrátil žalobci listinu jako „pojistku na to, že mu umožní připojení pitné vody do jeho objektu.“
Skutkový závěr o tom, že žalobce souhlasil s prodejem spoluvlastnického podílu domu žalované a že se vzdal výkonu předkupního práva, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – z výpovědí svědků; přitom přihlédl k tomu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132, §211 o.s.ř.). Existence listiny z 28. 7. 2006 zjištění, že žalobce projevil vůli neuplatnit předkupní právo, nevyvrací a tvrzení založené na časové posloupnosti obou listin je pouhou spekulací.
Lze uzavřít, že odvolací soud provedené důkazy hodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. a že v jeho hodnocení není logický rozpor; bylo na jeho posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost. Protože své skutkové závěry náležitě vysvětlil, nelze mu z hlediska způsobu, jakým k nim dospěl, nic vytknout. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl žalobcem uplatněn opodstatněně; Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §7 písm. e/, §10 odst. 3 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 4.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 817,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Pavel Krbek,v. r.
předseda senátu