ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.930.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 930/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) V. Z. a b) J. Z. , zastoupených Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem Nový Jičín, K Nemocnici 14, proti žalovaným 1) D. H. a 2) L. H. , zastoupeným JUDr. Josefem Tuškem, advokátem se sídlem Tábor, tř. 9. května 1282, o stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 139/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2008, č. j. 11 Co 405/2008-110, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Tuška, advokáta se sídlem Tábor, tř. 9. května 1282.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 21. února 2008, č. j. 18 C 139/2007-81, uložil žalovaným povinnost uzavřít se žalobci kupní smlouvu, podle níž žalovaná ze svého vlastnictví (podílového spoluvlastnictví) prodá žalobcům (do jejich společného jmění manželů) ideální ½ pozemku parc. č. 832/33 - ostatní plocha/jiná plocha o výměře 29 m2 a ideální ½ pozemku parc. č. 832/34 - ostatní plocha/jiná plocha o výměře 3 m2, a žalovaní ze svého společného jmění manželů prodají žalobcům (do jejich společného jmění manželů) druhou ideální ½ těchto pozemků, které vznikly rozdělením pozemku parc. č. 832/14 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 365 m2, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 2314 pro obec a k. ú. Š., vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště N. J., za kupní cenu 1.760,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce (budoucí kupující) a žalovaní (budoucí prodávající) uzavřeli dne 23. 6. 2006 smlouvu o smlouvě budoucí kupní (dále jen „smlouva“), v níž se zavázali do 31. 8. 2006 uzavřít kupní smlouvu, kterou žalovaní prodají žalobci díl „a“ o výměře 29 m² a díl „b“ o výměře 3 m² pozemku parc. č. 832/14, zapsaného v katastru nemovitost í na LV č. 2314 pro obec a k. ú. Š., vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště N. J., za kupní cenu 1.760,- Kč. Ve smlouvě se uvádí, že tyto díly jsou označeny v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku parc. č. 832/14 vyhotoveném dne 21. 6. 2006 úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem Ing. J. B. pod č. 2374-2381/2006 a předloženém dne 9. 10. 2006 Katastrálnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště N. J.. Pozemek parc. č. 832/14 (dále jen „pozemek“) je z ideální ½ ve výlučném vlastnictví žalované a z ideální ½ ve společném jm ění žalovaných. Pozemek byl rozdělen na pozemky specifikované ve smlouvě zmiňovaným geometrickým plánem. Žalobce dne 22. 6. 2006 prodal žalovaným svůj spoluvlastnický podíl ve výši ideální ½ k budově čp. 452 na pozemku parc. č. 832/14 a k pozemku parc. č. 832/14. Žalobce se bez úspěchu opakovaně domáhal po žalovaných uzavření kupní smlouvy. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce a žalování uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí kupní v souladu s §50a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Přes drobné formální nedostatky v označení jednotlivých spoluvlastníků je z obsahu smlouvy jednoznačné, že úmyslem obou smluvních stran bylo uzavřít v budoucnu kupní smlouvu o převodu nemovitostí, jež byly dostatečně a nezaměnitelně identifikovány odkazem na geometrický plán, za dohodnutou kupní cenu. S poukazem na §145 odst. 4 obč. zák. neuznal námitku žalovaných, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Žalobkyně smlouvu, kterou žalobce uzavřel se žalovanými, schvaluje a považuje ji za závaznou i pro sebe. Argumentaci žalovaných, že nebylo přesně specifikováno jejich spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, vyhodnotil jako účelovou, jelikož chybu ve smlouvě mohli sami před jejím podpisem odstranit a musela jim být zřejmá.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. října 2008, č. j. 11 Co 405/2008-110, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o stanovení povinnosti žalovaných uzavřít kupní smlouvu s žalobci zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil zjištěním ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní, že její účastníci v ní za předmět budoucího prodeje určili díl „a“ o výměře 29 m2 a díl „b“ o výměře 3 m2 z pozemku parc. č. 832/14, které byly odměřeny a takto označeny v geometrickém plánu č. 2374-2381/2006, vyhotoveném Ing. J. B. dne 21. 6. 2006 a schváleném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště N. J. dne 9. 10. 2006 (nově vzniklé pozemky mají par. č. 832/33 a 832/34). Ačkoli takto specifikovaný předmět budoucího prodeje byl z jedné ideální poloviny ve společném jmění žalovaných a z jedné ideální poloviny ve výlučném vlastnictví žalované, ve smlouvě o smlouvě budoucí se žalovaní zavázali převést na žalobce nemovitosti ze svého bezpodílového spoluvlastnictví (správně společného jmění). Odvolací soud oproti soudu prvního stupně posoudil smlouvu jako neplatný právní úkon pro jeho neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Vyslovil názor, že již smlouva o smlouvě budoucí musí obsahovat všechny údaje nezbytné k následnému převodu dotčených nemovitostí. V opačném případě by nebylo možné, aby soud svým rozhodnutím podle §161 odst. 3 o. s. ř. nahradil, případně doplnil chybějící projev vůle účastníka smlouvy. Jestliže předmětem prodeje měly být dvě části pozemku nově vzniklé po oddělení z původního pozemku parc. č. 832/14, pak požadavek určitosti předmětu prodeje by byl splněn za předpokladu, že části pozemku by byly ve smlouvě o smlouvě budoucí specifikovány s odkazem na označení v geometrickém plánu, který je podle §19 zákona č. 344/1992 Sb. v platném znění neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru nemovitostí. Geometrický plán v době uzavření smlouvy však neexistoval, neboť byl schválen katastrálním úřadem až 9. 10. 2006. Z toho důvodu odvolací soud zároveň dovodil, že smlouva je neplatná i pro nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák., jelikož geometrický plán neexistoval ani k datu, ke kterému se účastníci zavázali kupní smlouvu uzavřít (31. 8. 2006). Nahrazení projevu vůle uzavřít realizační smlouvu rozhodnutím soudu podle §161 odst. 3 o. s. ř. brání rovněž okolnost, že předmět prodeje je ve smlouvě označen jako majetek patřící do společného jmění žalovaných, kdežto ve skutečnosti je ve společném jmění manželů jen z jedné ideální poloviny a z jedné ideální poloviny je ve výlučném vlastnictví žalované (a takto je také veden v katastru nemovitostí). Žalobci se proto nemohou úspěšně domáhat, aby soud nahradil svým rozhodnutím chybějící projev vůle žalované převést na ně ty části pozemků, jež jsou v jejím výlučném vlastnictví. Neztotožnil se ani se závěrem soudu prvního stupně, že z obsahu smlouvy vyplývá projev vůle, že převáděné pozemky připadnou do společného jmění žalobců; smlouvu se žalovanými uzavřel pouze žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž odvolacímu soudu vytkli nesprávnost právního závěru, že smlouva o budoucí smlouvě kupní je neplatná ve smyslu §37 obč. zák. Polemizují s jeho názorem, že nebyl splněn požadavek určitosti vymezení předmětu prodeje ve smlouvě, jestliže geometrický plán, na nějž je ve smlouvě odkazováno, nebyl ke smlouvě připojen. Rovněž nejsou srozuměni se závěrem, že smlouva je neplatná podle §37 odst. 2 obč. zák. pro nemožnost plnění, neexistoval-li geometrický plán nejen v době uzavření smlouvy, ale ani ke dni 31. 8. 2006, do kdy měla být realizační smlouva uzavřena. Mají za to, že předmět budoucího prodeje byl ve smlouvě dostatečně určitě identifikován odkazem na geometrický plán, a v této souvislosti odkazují na jednotlivé judikáty Nejvyššího soudu. Za nesprávný považují rovněž závěr o neplatnosti smlouvy v otázce vymezení budoucího nabyvatele vlastnického práva na základě zamýšlené smlouvy. Tato otázka je řešena jednoznačně v §145 odst. 4 obč. zák. Jsou přesvědčeni, že neplatnost smlouvy nemohla způsobit ani okolnost, že právní režim vlastnictví žalovaných k pozemkům, které měly být převedeny, byl ve smlouvě uveden odlišně od toho, jak byl zapsán v katastru nemovitostí. Za podstatné pokládají jen to, že jako budoucí prodávající jsou ve smlouvě uvedeni oba žalovaní, přičemž režim vlastnictví ve vztahu k pozemku parc. č. 832/14 v k. ú. Š. jednoznačně vyplývá z výpisu z LV č. 2314 pro obec a k. ú. Š. Za nerozhodnou považují skutečnost, že v rozporu s obsahem smlouvy o smlouvě budoucí je předmět zamýšleného převodu ve společném jmění žalovaných jen v rozsahu ideální jedné poloviny. V tomto ohledu připomněli judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž může smlouvu podle §50a obč. zák. uzavřít i osoba, která v době uzavírání smlouvy není ještě vlastníkem předmětné nemovitosti, pokud se jí do doby uzavření kupní smlouvy podle očekávání stane. Z uvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem v otázce neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Mimo jiné se přihlásili k názoru, že není možné učinit předmětem převodu ten spoluvlastnický podíl k nemovitosti, který nebyl předmětem smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Poukazují na to, že v dovolání citovaná judikatura se věci netýká, protože řeší jiné otázky, a žalobci z jejího obsahu vytrhují jen některé pasáže.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je důvodné.
Žalobci nenamítají vady uvedené v §242 odst. 3 větě druhé o. s. ř a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval jen uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobci závazně po obsahové stránce vymezili (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobci zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouva o smlouvě budoucí je neplatným právním úkonem pro neurčitost a nemožnost plnění (§37 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně.
Podle §50a obč. zák. se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech (odst. 1). Nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno (odst. 2).
Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy (pactum de contrahendo) spočívá v tom, že si její účastníci písemně ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou určitou smlouvu. Odmítne-li ji později jeden z nich uzavřít vůbec nebo za dohodnutých podmínek, může se druhý účastník smlouvy o smlouvě budoucí domáhat u soudu žalobou o splnění smluvní povinnosti podle §80 písm. b/ o. s. ř. nahrazení prohlášení vůle povinného subjektu (§161 odst. 3 o. s. ř.). Pravomocný rozsudek, jímž soud vyhoví takové žalobě, nahrazuje smluvní prohlášení povinného subjektu a mezi subjekty vznikne budoucí smlouva. Smlouva o budoucí smlouvě musí obsahovat všechny nezbytné obsahové i formální náležitosti budoucí smlouvy a jako právní úkon musí též vyhovovat obecným náležitostem právních úkonů stanoveným v §34 a násl. obč. zák.
K významným požadavkům, které jsou kladeny na právní úkony, patří náležitosti vůle a jejího projevu. Náležitostí projevu vůle jsou srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti, je třeba se pokusit o odstranění takové nejasnosti pomocí výkladu podle §35 odst. 2 obč. zák. Výklad právního úkonu může přitom směřovat jen k objasnění toho, co je v něm projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem vyjádřeným písemně. Takto vyjádřený projev vůle nelze doplňovat, měnit nebo nahrazovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nevyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod č. C 1627). Jestliže nejasnost právního úkonu nelze odstranit tímto způsobem, je právní úkon neplatný.
Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (tak jako v případě smlouvy o smlouvě budoucí), musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145, a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněné v Souboru pod č. C 1075). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu.
V posuzovaném případě se žalobce a žalovaní v písemné smlouvě ze dne 23. 6. 2006 mimo jiné zavázali, že do 31. 8. 2006 uzavřou kupní smlouvu, jíž žalovaní prodají žalobci za sjednanou kupní cenu ze svého společného jmění díl „a“ o výměře 29 m² a díl „b“ o výměře 3 m² z pozemku parc. č. 832/14, zapsaného v katastru nemovitost í na LV č. 2314 pro obec a k. ú. Š., vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště N. J., s tím, že uvedené díly jsou označeny v geometrickém plánu č. 2374-2381/2006, vyhotoveném Ing. J. B. dne 21. 6. 2006. Jak však vyplynulo z provedeného dokazování, žalovaní do společného jmění nabyli pouze jednu ideální polovinu existujícího pozemku, z něhož měly oddělením dílů „a“ a „b“ podle vypracovaného geometrického plánu nové pozemky vzniknout. Druhá ideální polovina tohoto pozemku byla ve výlučném vlastnictví žalované.
Dovolací soud sdílí závěr odvolacího soudu, že projev vůle žalované převést na žalobce ze svého výlučného vlastnictví jednu ideální polovinu pozemků, není ve smlouvě o smlouvě budoucí určitě vyjádřen. Za pomoci výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž není možné odstranit nejistotu v tom, zda žalovaná ve smlouvě projevila vůli na žalobce převést - spolu se žalovaným - nejen ty části pozemků, které jsou v jejich společném jmění, ale i ty jejich části, které jsou v jejím výlučném vlastnictví. Výklad jazykového vyjádření tohoto právního úkonu, jak je zachycen ve smlouvě, z hlediska možného významu jednotlivých použitých slovních výrazů a pojmů neumožňuje spolehlivý závěr přijmout. Použití slovního spojení „prodá prodávající díl „a“ o výměře 29 m² a díl „b“ o výměře 3 m² z pozemku parc. č. 832/14“ by napov ídal tomu, že předmětem realizační smlouvy budou celé nově vzniklé pozemky. Takový výklad je však současně vylučován použitými slovy „prodávající jsou bezpodílovými spoluvlastníky…pozemku parc. č. 832/14…“ Ani za pomoci výkladu logického nelze odstranit neurčitost věcného obsahu smlouvy. Vzhledem k odkazu na nabývací tituly zmiňované v odstavci I. smlouvy, a také k tomu, že žalobce a žalovaná byli každý v rozsahu jedné ideální poloviny podílovými spoluvlastníky tohoto pozemku, přičemž žalobce kupní smlouvou ze dne 22. 6. 2006 převedl svůj spoluvlastnický podíl na žalované, museli účastníci smlouvy, tedy i žalobce, být velmi dobře obeznámeni s vlastnickými vztahy k pozemku. Pak by ale bylo v rozporu s logikou, aby účastníci při úmyslu převést do vlastnictví žalobce celé pozemky použili ve smlouvě výhradně pojem „bezpodílové spoluvlastnictví“ a údaj o výlučném vlastnictví žalované by neuvedli. Je tak zřejmé, že smlouva, která je obsahově rozporná a nejednoznačná v tom, jakou vůli ohledně předmětu budoucího prodeje v ní vlastně žalovaná projevila, je pro neurčitost absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Jelikož soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle podle §161 odst. 3 o. s. ř. ničeho na podstatných náležitostech budoucí smlouvy měnit, doplňovat či upřesňovat, je vyloučeno, aby neurčité údaje byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o smlouvě budoucí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005). Žalobcům se tak nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu, že se nemohou úspěšně domáhat, aby soud rozhodnutím nahradil ve smlouvě o smlouvě budoucí neurčitý projev vůle žalované.
Obstojí-li právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o budoucí smlouvě ze dne 23. 6. 2006 je z výše uvedených důvodů pro neurčitost neplatná (§37 odst. 1 obč. zák.), není již třeba posuzovat správnost ostatních právních závěrů, které rovněž vedly k zamítnutí žaloby a které žalobci též v dovolání zpochybnili. Jejich věcný přezkum za tohoto stavu totiž nemůže výsledek sporu ovlivnit (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Cdo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001 a č. 48/2006, v nichž bylo mimo jiné dovozeno, že zpochybněním jen jednoho z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li, popř. není-li dovoláním napaden, rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout změny napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobců zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšným žalobcům byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.200,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. e/, §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 26. května 2011
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu