ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.959.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 959/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42 (adresa pro doručení Brno, Orlí 27), proti žalovanému J. Č., zastoupenému JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem v Poličce, Palackého náměstí 62, o zaplacení 50.441,50 Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 15/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2007, č. j. 15 Co 464/2006-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném a B. K. domáhala zaplacení 160.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně za dobu od 24. 5. 2000 do zaplacení. V průběhu řízení vzala žalobu o zaplacení 160.000,- Kč (z titulu vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu) zpět, neboť žalovaní jí tuto částku dne 12. 9. 2006 zaplatili.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. září 2006, č. j. 11 C 15/2006-32, poté, co řízení o zaplacení 160.000,- Kč zastavil, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně do žalovaném a B. K. domáhala, aby jí společně a nerozdílně zaplatili úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 160.000,- Kč od 24. 5. 2000 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. prosince 2007, č. j. 15 Co 464/2006-46, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému a B. K. uložil povinnost zaplatit žalobkyni po částce 50.441,50 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaný a B. K. jako manželé uzavřeli dne 23. 4. 1990 s Okresním národním výborem ve Žďáře nad Sázavou smlouvu, podle níž jim byl poskytnut státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu (stavbu rodinného domku) ve výši 160.000,- Kč; tato smlouva byla dne 29. 8. 1990 doplněna. Ve smlouvě se zavázali stavbu provést v souladu s platným stavebním povolením a dokončit ji tak, aby související kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy. Dále se zavázali po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně však 8 let od kolaudace, dům nepřevést na jiného bez souhlasu poskytovatele příspěvku a užívat jej k trvalému bydlení. Bylo sjednáno, že nedodržení některé ze smluvených podmínek příjemci příspěvku neprodleně oznámí a ve lhůtě do třiceti dnů vrátí poskytnutý příspěvek. Smlouva obsahovala i ujednání o omezení převodu nemovitosti podle §58 a násl. občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991. Sjednané podmínky smlouvy nebyly splněny, neboť stavba nebyla ve lhůtě 10 let od uzavření smlouvy zkolaudována. Poskytnutý příspěvek žalovaný s B. K. žalobkyni vrátili až po podání žaloby, konkrétně dne 12. 9. 2006.
Zatímco soud prvního stupně žalobkyni úroky z prodlení z částky 160.000,- Kč nepřiznal s odůvodněním, že se žalovaný a B. K. nedostali do prodlení se zaplacením této částky, neboť ve smlouvě nebylo dohodnuto místo plnění a žalobkyně si od nich v místě jejich bydliště dluh nevyzvedla, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný a B. K. se dnem 24. 5. 2000 dostali do prodlení se zaplacením 160.000,- Kč a jsou proto povinni žalobkyni zaplatit každý částku 50.441,50 Kč představující polovinu kapitalizovaných úroků z prodlení (od 24. 5. 2000 do 12. 9. 2006). Výkladem smlouvy dovodil, že místem plnění dluhu (vrácení státem poskytnutého příspěvku) bylo podle smluvních ujednání (konkrétně ujednání obsaženého v jejím článku 6) sídlo Okresního národního výboru ve Žďáře nad Sázavou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v nesprávném výkladu předmětné smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že místo plnění dluhu nebylo ve smlouvě smluvními stranami dohodnuto. Příslušný národní výbor byl ve smlouvě označen pouze coby účastník smlouvy a subjekt práva. Smlouva však neobsahuje ujednání, v němž by si smluvní strany sjednaly, že místem plnění (vrácení příspěvku) je sídlo tohoto správního orgánu. Z uvedeného důvodu navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění podmínky zastoupení dovolatele advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst 1. písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad žalovaný v dovolání nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zpochybnil žalovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že ve smlouvě o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu uzavřené dne 23. 4. 1990 (a doplněné dne 29. 8. 1990) bylo sjednáno místo plnění (vrácení státního příspěvku) a že jím byl národní výbor, resp. sídlo tehdejšího Okresního národního výboru ve Žďáře nad Sázavou. K tomuto skutkovému závěru dospěl odvolací soud výkladem smlouvy podle §§35 odst. 2 obč. zák. (zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění - srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000).
Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, a to zejména gramatickým, logickým, systematickým a historickým. Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavírání smlouvy. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době učinění právního úkonu (použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně (a smlouva o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům – stavebníkům o omezení převodu nemovitosti byla písemná), určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah právního úkonu odlišným způsobem.
V posuzovaném případě odvolací soud postupoval v souladu se shora popsanou metodou výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy, tedy obsah smlouvy interpretoval správně nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale rovněž za použití logického a systematického výkladu smlouvy. V případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. šlo o „podmíněně nenávratné finanční prostředky“ poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení. Podmínky, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem (v posuzované věci Okresním národním výborem ve Žďáře nad Sázavou) občanům příspěvek poskytl (čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§36 obč. zák.), neboť až do doby porušení smluvních povinností stavebníky je povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila. Porušením závazku výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, došlo k naplnění odkládací podmínky, na kterou bylo případné vrácení příspěvku vázáno. Právo na vrácení poskytnutého příspěvku vzniklo žalobkyni, tedy České republice, která žalovanému a B. K. - prostřednictvím příslušného státního orgánu (tehdy národního výboru) - příspěvek poskytla. Nelze tudíž akceptovat námitku žalovaného, že příslušný státní orgán (národní výbor) byl ve smlouvě označen toliko jako „účastník smlouvy“, tedy „subjekt práva“, nikoli jako místo plnění, tj. místo, kde měl být realizován závazek stavebníků oznámit nedodržení sjednaných smluvních podmínek a kam jím měl být poté i poskytnutý státní příspěvek vrácen. Skutkový závěr, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci (tj. právní závěr, že žalovaný a B. K. se dostali do prodlení s vrácením příspěvku), je tudíž správný a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl žalovaným uplatněn důvodně.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že žalovanému se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu