ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.999.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 999/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyň a) Ing. M. V. , b) A. L. a c) J. B. , zastoupených Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 32, proti žalované KOOPTERA (dříve PORTLY) s. r. o. se sídlem v Brně - Zábrdovicích, Příkop 838 (identifikační číslo 27225461), zastoupené JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, o povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 410/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009, č.j. 26 Co 324/2009-129, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.320,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Ing. Davida Černého, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. 4. 2009, č.j. 5 C 410/2007-105, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 5. 2009, č.j. 5 C 410/2007-113, tak, že výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně stanovil částkou 37.500,- Kč, jinak jej ve věci samé (v povinnosti žalované uzavřít s žalobkyněmi specifikovanou kupní smlouvu, jejímž předmětem je spoluvlastnický podíl nemovitosti) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nárok žalobkyň shledal odvolací soud důvodným, neboť jejich zákonné předkupní právo bylo porušeno (§140, §603 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). S obranou žalované, která spoluvlastnický podíl na nemovitosti nabyla kupní smlouvou z 5. 8. 2005, se vypořádal následovně. Předběžné opatření nařízené po zahájení řízení zakazovalo žalované (mimo jiné) činit právní úkony směřující k pozbytí spoluvlastnického podílu. Dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy vůči J. Š. (prodávajícímu) je takovým právním úkonem (pokud by byl účinný, stal by se prodávající spoluvlastníkem nemovitosti); to má za následek jeho neplatnost (§76f odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“). I kdyby dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy bylo platným právním úkonem, nelze s ním spojovat účinky předvídané ustanovením §49a obč. zák.; omyl žalované při uzavírání kupní smlouvy totiž nebyl omluvitelný, protože si mohla ověřit, zda předkupní právo žalobkyň nebylo porušeno. Závěrem odvolací soud vysvětlil, proč výkon práva žalobkyň není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, požadujíc jeho zrušení (včetně rozsudku soudu prvního stupně) a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. lze podřadit námitky, že nebyl proveden výslech jednatele žalované, přestože tento důkaz v řízení před soudy nižších stupňů žalovaná navrhla, že odvolací soud překročil návrh na nařízení předběžného opatření (formulací zákazu činit právní úkony směřující k pozbytí spoluvlastnického podílu rozhodl nad rámec toho, co žalobkyně požadovaly, takže v této části byl výrok usnesení nejen neurčitý, ale i nevykonatelný) a že soudy žalovanou nepoučily podle §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ve vztahu ke skutečnostem a důkazům týkajícím se rozporu žaloby s dobrými mravy. V intencích dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. prosazuje žalovaná názor, že předběžné opatření jí nebránilo dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu §40a obč. zák., protože nešlo o právní úkon směřující k převodu spoluvlastnického podílu jinému nebo ke zbavení se vlastnictví podílu; na základě neplatné smlouvy totiž vlastnicí podílu nikdy nebyla. O tom, že nastala skutečnost rozhodná pro uzavření kupní smlouvy, tj. že žalobkyně nevyužily předkupní právo, žalovanou ujistil J. Š. výslovně v písemné kupní smlouvě; jinou možnost ověření, zda byl žalobkyním podíl nabídnut k výkupu, neměla. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že předpoklady stanovené v §49a obč. zák. nebyly splněny. Závěrem dovolání žalovaná poukazuje na to, že žalobkyně se domáhají nahrazení projevu vůle ze zištného motivu, tedy v rozporu s dobrými mravy. Žalobu podaly více než dva roky po uzavření kupní smlouvy, neboť z nabídky žalované, která chtěla v srpnu 2007 podíl na nemovitosti prodat, zjistily, že hodnota podílu oproti původní ceně výrazně vzrostla. V době, kdy J. Š. prodal žalované spoluvlastnický podíl, o jeho výkup za cenu 40.000,- Kč až 50.000,- Kč neprojevily zájem, i když byly o prodeji informovány.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnily s právními závěry odvolacího soudu a navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno [soud prvního stupně – poté, co jeho první rozsudek odvolací soud zrušil – rozhodoval znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozsudku (v obou případech žalobě na prohlášení vůle vyhověl)], zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněnými dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Výjimečně může být přihlédnuto i k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., a to v případě – o který v projednávané věci nejde – kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody, pokud jsou způsobilé, včetně jejich obsahového vymezení, vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak, než ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze uplatňovat výhrady proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedené platí i v případě, kdy právní závěr odvolacího soudu je prostřednictvím důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybněn způsobem procesně neregulérním, tedy tak, že jiné právní závěry dovolatel buduje na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž v souladu s procesními pravidly dospěl odvolací soud. V projednávané věci je proto bezcenné tvrzení dovolatelky o skutečnostech vedoucích k závěru, že uplatnění práva podle §603 odst. 3 obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V řízení před soudy obou stupňů totiž nebylo zjištěno, že žalobkyně věděly o prodeji spoluvlastnického podílu (nabídku odkupu jim J. Š. nedoručil) a že se po uzavření smlouvy 5. 8. 2005 cena předmětného pozemku zvýšila. O tom, že žalovaná koupila spoluvlastnický podíl, se žalobkyně dozvěděly až v době, kdy sama žalovaná chtěla podíl prodat a obrátila se proto na žalobkyně s nabídkou využití předkupního práva (srpen 2007).
K tomu, zda dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu je v souvislosti s vykonatelným předběžným opatřením zakazujícím nakládat s určitými věcmi nebo právy (§40a obč. zák., §76 odst. 1 písm. e/, §102 odst. 1 o.s.ř.) „právním úkonem směřujícím k pozbytí spoluvlastnického podílu,“ se dosud Nejvyšší soud neměl příležitost vyjádřit; dovolání proto shledal přípustným (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §49a obč. zák. je neplatný právní úkon, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle shora citovaného ustanovení, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (srov. §40a, větu první a druhou, obč. zák.).
Podle ustanovení §140, věty první, obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§116, 117).
Podle ustanovení §76f odst. 1 o.s.ř. je právní úkon, který byl učiněn tím, pro něhož je výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření závazný, neplatný, jestliže jím byla porušena povinnost uložená vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření.
Skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vycházel a které – jak vyplývá z výkladu podaného výše – nemohlo být předmětem dovolacího přezkumu, je následující.
Kupní smlouvou z 5. 8. 2005 prodal J. Š. žalované za 43.500,- Kč spoluvlastnický podíl (ideální polovinu) pozemku parc. č. 1987/13 zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, na listu vlastnictví č. 2212 pro okres Praha-východ, obec B. n. L.-S. B., katastrální území S. B. Bod III. smlouvy obsahuje prohlášení prodávajícího, že „na převáděném spoluvlastnickém podílu, ani na pozemku jako celku, neváznou žádná věcná břemena, zástavní práva či jiná práva třetích osob, která by omezovala výkon jeho vlastnických práv, s výjimkou předkupního práva zbývajících spoluvlastnic, které jej však nevyužily.“ Vklad vlastnického práva pro žalovanou povolil Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, rozhodnutím č.j. V-6114/2005-09; vklad práva byl zapsán 1. 11. 2005 a právní účinky vkladu nastaly 10. 8. 2005. V době převodu byl předmětný pozemek v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň a J. Š. (první žalobkyně byla spoluvlastnicí v rozsahu jedné čtvrtiny, druhá a třetí žalobkyně v rozsahu po jedné osmině a J. Š. v rozsahu jedné poloviny). J. Š. žalobkyním nenabídl svůj spoluvlastnický podíl ke koupi. Dopisem z 10. 9. 2007 žalobkyně požádaly žalovanou, aby na ně převedla spoluvlastnický podíl za stejných podmínek, za jakých ho od J. Š. nabyla. Usnesením ze dne 29. 2. 2008, č.j. 26 Co 88/2008-40, odvolací soud změnil zamítavé usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 13. 11. 2007, č.j. 5 C 410/2007-12, tak, že nařídil předběžné opatření, jímž žalované zakázal „zcizit spoluvlastnický podíl o velikosti jedné ideální poloviny k celku“ , „činit jakékoli právní úkony směřující k pozbytí tohoto spoluvlastnického podílu“ , „spoluvlastnický podíl zatížit jakýmikoli věcnými i závazkovými právy“ a „provádět jakékoliv změny a úpravy této pozemkové parcely.“ Usnesení nabylo 14. 4. 2008 vykonatelnosti (§76d písm. b/ o.s.ř.). Dopisem z 5. 6. 2008 se žalovaná – ve vztahu k J. Š., který jej převzal tentýž den – dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy (§40a, §49a obč. zák.). V dopise uvedla, že uskutečnění řádné nabídky a nevyužití předkupního práva bylo „zásadní podmínkou uzavření kupní smlouvy a možnosti s převáděným spoluvlastnickým podílem dále volně disponovat“ ; jednala proto v omylu o skutečnosti, která byla pro uzavření smlouvy rozhodující.
Za potřebné považuje dovolací soud již na tomto místě zdůraznit, že předmětem dovolacího přezkumu nemohou být – přes očekávání žalované – tvrzené vady v řízení, jež předcházelo vydání usnesení, kterým bylo nařízeno předběžné opatření. I kdyby řízení takovou vadou trpělo (předběžné opatření bylo nařízeno nad rámec požadavku žalobkyň), nemohl by dovolací soud k ní přihlédnout, neboť zjednání nápravy je vyloučeno. Dovolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření totiž není přípustné, a proto ani případné vady řízení jeho vydání předcházející nejsou při přezkoumání správnosti rozhodnutí o věci samé relevantní. Usnesení, kterým odvolací soud nařídil předběžné opatření, se stalo vykonatelným, jakmile bylo doručeno žalované (§76d písm. b/ o.s.ř.), a jeho výrok – který není neurčitý, jak se domnívá dovolatelka – byl pro žalovanou závazný (§76e odst. 1 o.s.ř.).
Právní úkon, u něhož je dán důvod relativní neplatnosti podle ustanovení §40a obč. zák., je podmíněně platný v tom smyslu, že je ponecháno na úvaze dotčeného subjektu, na jehož ochranu je relativní neplatnost stanovena, zda se neplatnosti právního úkonu dovolá či nikoliv; takový právní úkon se tedy považuje za platný (se všemi důsledky z toho vyplývajícími), dokud oprávněná osoba jeho neplatnost neuplatní. Děje se tak jednostranným hmotněprávním úkonem, který dotčený subjekt adresuje účastníkům právního úkonu; z projevu musí být jasně patrná vůle oprávněné osoby dovolat se neplatnosti právního úkonu, tj. vůle nebýt právním úkonem vázána. K tomu, aby nastaly účinky relativní neplatnosti, zákon - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - nestanoví, že by se její dovolání muselo stát žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem; postačuje tedy, aby oprávněná osoba uplatnila relativní neplatnost právního úkonu „mimosoudně“. V obou případech účinky relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich (srov. např. Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s uplatňováním ustanovení novelizovaných v roce 1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2007 pod č. 97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 102/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2003 pod č. 207). Otázku relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení vždy řešit jako otázku předběžnou. Jestliže se oprávněná osoba dovolala relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc).
Předběžným opatřením může být – mimo jiné – účastníku, popř. někomu jinému než účastníku, uloženo, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy (srov. §76 odst. 1 písm. e/, odst. 2, §102, §211 o.s.ř.). Takové předběžné opatření vydal po zahájení řízení v projednávané věci odvolací soud, když žalované zakázal spoluvlastnický podíl na nemovitosti zcizit, zatížit věcnými i závazkovými právy a „činit jakékoli právní úkony směřující k pozbytí spoluvlastnického podílu“ ; jinak řečeno, uložil jí, aby s nemovitostí nenakládala. V zákazu nakládat s věcí nebo právem je obsažena nepřípustnost jakýchkoliv (dvoustranných či jednostranných) právních úkonů, kterými by mohl být změněn dosavadní právní stav věci nebo práva, které jsou předmětem řízení. Důvodné dovolání se relativní neplatnosti žalovanou by znamenalo, že kupní smlouva, kterou 5. 8. 2005 uzavřela s J. Š., je od počátku neplatným právním úkonem; vlastnické poměry by se navrátily do doby před 10. 8. 2005, kdy na základě kupní smlouvy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalované. Názor, který prosazuje dovolatelka, že uplatnění relativní neplatnosti nepředstavuje nakládání se spoluvlastnickým podílem, resp. že následkem dovolání se relativní neplatnosti není ztráta vlastnictví podílu, tudíž není správný.
Namítá-li žalovaná, že na základě neplatné kupní smlouvy vlastnicí podílu nikdy nebyla, opomíjí rozdíl mezi absolutní a relativní neplatností právního úkonu. Jen absolutní neplatnost působí ze zákona (automaticky) bez ohledu na to, zda se jí někdo dovolal, takže právní účinky (subjektivní práva a povinnosti stran) absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou (nikdy nenastaly). K vyvolání účinků relativní neplatnosti je – jak vyplývá z výkladu podaného shora – vždy zapotřebí jednostranného právního úkonu oprávněné osoby. Žalovaná se relativní neplatnosti kupní smlouvy dovolala, avšak učinila tak přes zákaz obsažený ve výroku usnesení, kterým odvolací soud nařídil předběžné opatření, tedy neplatně (§76f odst. 1 o.s.ř.).
Lze uzavřít, že odvolací soud vycházel z toho, co je uvedeno výše, tedy jeho posouzení platnosti právního úkonu žalované je správné. Za této situace již není pro výsledek dovolacího řízení určující posouzení, zda nepravdivé ujištění prodávajícího, že žalobkyně zákonné předkupní právo přes řádnou nabídku nevykonaly (§49a, §140 obč. zák.), je pro žalovanou skutečností ve smyslu §49a obč. zák.; dovolací soud se proto uvedenou otázkou – a to ani z hlediska jejího případného zásadního právního významu – nezabýval.
Protože vadami uvedenými v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. řízení postiženo není (o tom, které důkazy se provedou, rozhoduje soud /§120 odst. 1 o.s.ř./ a poučení podle §118a odst. 1, 3 o.s.ř. přichází v úvahu jen, pokud tvrzení a provedené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci), Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §7 písm. e/, §10 odst. 3, §18 odst. 1, věty první, a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 5.200,- Kč. Součástí nákladů jsou dále paušální částky náhrad za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 900,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.220,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu