ECLI:CZ:NS:2011:4.ND.379.2011.1
sp. zn. 4 Nd 379/2011-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala ve věci žalobce Česká pojišťovna, a. s., IČ: 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Tomaštíkem, advokátem se sídlem Praha 3, Jeseniova 245/1, proti žalovanému J. Ř. , v řízení o zaplacení 1.050,- Kč vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 72/2009, o vyloučení soudkyň Vrchního soudu v Praze, podle §16 odst. 1 o. s. ř. takto:
Soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Ludmila Říhová a Mgr. Dagmar Javůrková nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 160/2011.
Odůvodnění:
V označeném řízení žalovaný J. Ř. podáním ze dne 4. 12. 2011 vznesl mimo jiné námitku podjatosti soudkyň Vrchního soudu v Praze JUDr. Ludmily Říhové a Mgr. Dagmar Javůrkové.
V odůvodnění této námitky uvedl, že ji vznáší z důvodu podezření z manipulace se soudním spisem a podezření z padělání spisu, dále s ohledem na jejich „komunistický totalitární životopis“ s tím, že žalovaný nemá důvěru ve Vrchní soud v Praze včetně jeho předsedy a rovněž že „v budově Vrchního soudu v Praze v 50. letech minulého století vraždili komunističtí soudci na povel z Moskvy nevinné lidi přímo ze soudcovské lavice či od psacího stolu“.
Vrchní soud v Praze předložil námitku žalovaného spolu se spisem k rozhodnutí Nejvyššímu soudu s tím, že dle rozvrhu práce má o věci rozhodnout senát 1 Co ve složení Mgr. Dagmar Javůrková, JUDr. Ludmila Říhová a JUDr. Karel Podolka. Vrchní soud v Praze připojil vyjádření členů tohoto senátu, kteří se shodně vyjádřili, že k projednávané věci, účastníkům řízení a jejich zástupcům nemají žádný vztah a nejsou jim známy žádné okolnosti, které by vzbuzovaly pochybnost o jejich nepodjatosti a že žalobce znají pouze jako účastníka řízení z řady sporů, na jejichž vyřízení se podílely.
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě (§16 odst. 1 věta první o. s. ř.). Tímto soudem je v posuzovaném případě Nejvyšší soud České republiky.
Podle §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem pro vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Nejvyšší soud České republiky k věci uvádí, že předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudce soudcův poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.
Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti.
K otázce podjatosti soudců se obecně vyjádřil již Ústavní soud České republiky v nálezu publikovaném ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
K vyloučení soudce tedy není sice třeba, aby byla prokázána jeho podjatost, na druhé straně to však neznamená, že k vyloučení postačí jakékoli subjektivní pochybnosti
o nepodjatosti soudce. K takovým pochybnostem musí být dán objektivní důvod. A takový důvod je dán pouze tehdy, zjistí-li se dostatečně intenzivní poměr soudce k věci, k účastníkům či jejich zástupcům, jehož povaha reálně (z objektivního pohledu) zpochybňuje schopnost soudce nestranně a nezávisle ve věci rozhodnout.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu by zde také přicházel vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, apod. O žádný z uvedených případů se však v předmětné věci nejedná.
Jak vyplývá z vyjádření jmenovaných soudkyň, žádná z nich nemá vztah k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům, na výsledku řízení nemají žádný zájem a není jim známa ani žádná jiná okolnost, pro kterou by měly být vyloučeny z projednávání a rozhodnutí předmětné věci. Ani skutečnost, o kterou žalovaný J. Ř. opírá svou novou námitku podjatosti, takovou pochybnost o její nepodjatosti nezakládá a takovou námitku je třeba považovat vzhledem k výše citovanému ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. za zcela právně irelevantní.
Je třeba zdůraznit, že ani z ustanovení §60 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, které stanovují předpoklady pro výkon funkce soudce a přísedícího, ani z žádného jiného právního předpisu nevyplývá žádné omezení pro členy politických stran či hnutí (včetně členství v bývalé KSČ), proto členství v politické straně nelze samo o sobě považovat za důvod k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/2010 , neboť toto rozhodnutí se netýká přímo otázky podjatosti soudců, ale otázky práva na poskytnutí informace ohledně členství (pop. kandidatury) soudců v Komunistické straně Československa v období před 17. 11. 1989.
V daném případě nebyly shledány okolnosti nasvědčující tomu, že by jmenované soudkyně byly nějakým způsobem ovlivněny vztahem k projednávané věci, případně k účastníkům řízení (jejich zástupcům).
Rozhodnutí o vyloučení soudce podle §14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k tomu, že soudce lze vyloučit z projednávání
a rozhodnutí přidělené věci jen z důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout
v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě, a protože v předmětné věci nebyly shledány důvody k vyloučení jmenovaných soudkyň z projednávání a rozhodování věci ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř., rozhodl Nejvyšší soud České republiky podle §16 odst. 1 o. s. ř. tak, že shora jmenované soudkyně Vrchního soudu v Praze nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 158/2011.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Danuše N o v o t n á
předsedkyně senátu