ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1160.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1160/2011-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2011 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 10 To 191/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 192/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 4 T 192/2010, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že v obci K., okres N., dne 29. 5. 2010 kolem 01.55 hodin, na silnici III. třídy číslo 32821, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia, ačkoliv před jízdou požil alkoholické nápoje a dechovými zkouškami provedenými policejními orgány přístrojem Dräger bylo v jeho krvi zjištěno v 02.28 hodin 2,00 ‰ alkoholu, v 02.39 hodin 1,96 ‰ alkoholu, v 02.54 hodin 2,12 ‰ alkoholu a v 03.00 hodin 1,81 ‰ alkoholu, přičemž nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu komunikace a svým schopnostem a v levotočivé zatáčce vyjel vpravo mimo vozovku, kde narazil do vrat a plotu s podezdívkou domu majitelky L. H., jejichž poškozením způsobil škodu ve výši nejméně 25.000,- Kč a dále při dopravní nehodě utrpěli jeho spolucestující z vozidla J. K., frakturu nosních kůstek, frakturu lícní kosti, otřes mozku a pohmoždění krční páteře s následnou hospitalizací od 29. 5. 2010 do 2. 6. 2010 na chirurgickém oddělení nemocnice v Nymburce a dalším léčením v trvání nejméně 4 týdnů a J. V., pohmoždění hlavy a tržnou ránu jazyka s následnou hospitalizací v nemocnici v Městci Králové od 29. 5. 2010 do 2. 6. 2010 a pracovní neschopností do 15. 6. 2010.
Za uvedené jednání byl obviněný M. B. odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 let a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Odborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 11.568,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 12.230,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 4 T 192/2010, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 10 To 191/2011, tak že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný M. B. prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 10 To 191/2011, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že nebylo prokázáno, že spáchal předmětný skutek. Dle názoru obviněného přímé důkazy provedené v hlavním líčení svědčily v jeho prospěch a nepřímé důkazy nelze bez pochybností přijmout, jeho vina byla odvozena ze spekulací a nepřímých důkazů. Obviněný v dovolání podrobně rozebírá jednotlivé provedené důkazy a mimo jiné uvádí, že z vypracovaného znaleckého posudku vyplývá, že zranění, která utrpěl svědek J. K., jsou typická pro řidiče, proto řidičem pravděpodobně mohl být tento svědek, nikoliv obviněný. Orgány činné v trestním řízení nezodpověděly základní otázku, jak se svědek K. dostal z auta, když dveře na stranu spolujezdce nešly otevřít, neprověřovaly, zda právě on nebyl pachatelem. Dále obviněný popisuje svoji vlastní představu o tom, jak mohl příslušný skutkový děj probíhat a odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky III. ÚS 617/2000. Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, že i z výpovědí jednotlivých svědků (které blíže rozvádí) spíše plyne jeho nevina než jeho vina a poukazuje zejména na rozpory ve výpovědi svědkyně L. H. ohledně toho, kdo byl řidičem předmětného vozidla.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby sám ve věci rozhodl dle §265 m tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 28. 7. 2011 sdělil, že se k podanému dovolání obviněného M. B. nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného týkající se údajného nesprávného hodnocení provedených důkazů a tvrzení, že daný skutek nespáchal a že jej pravděpodobně spáchal svědek J. K. je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
Pro úplnost je třeba dodat, že dle názoru Nejvyššího soudu České republiky soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný M. B. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Podle ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Podle odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek.
V průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný se dopustil vytýkaného jednání tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný je z předmětného jednání usvědčován nejen výpovědí svědka J. K., ale i výpovědí dalších svědků. Z výpovědí svědkyně H. a svědka S. vyplynulo, že z rozhovorů s obviněným učiněných krátce po nehodě vyrozuměli, že řidičem vozu byl obviněný M. B. Svědkyně Š. a svědek M. byli na místě dopravní nehody krátce poté, kdy k ní došlo. Z jejich výpovědí je mimo jiné zřejmé, že na místě řidiče ležel obviněný hlavou spadlý na místo spolujezdce. Obviněný neutrpěl žádné vážné poranění a na tomto místě je třeba zdůraznit, že pouze na místě řidiče byl aktivován airbag. Naproti tomu svědek K. utrpěl mnohem závažnější poranění než obviněný, z čehož je možno dovodit, že při nárazu automobilu nebyl chráněn airbagem, tedy musel sedět na místě spolujezdce. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky, ve shodě s názorem odvolacího soudu, tento závěr nemůže zvrátit ani znalecký posudek z oboru soudního lékařství opatřený obhajobou, když navíc jeho zhodnocení nelze považovat za zcela jednoznačné. Také svědkyně B. (manželka obviněného) i druhý den ráno po nehodě hovořila o tom, že příslušné vozidlo řídil její manžel, což potvrdily i svědkyně M. a F., které byly přítomny rozhovoru mezi poškozenou H. a svědkyní B.
Všechny provedené důkazy svědčí dle názoru Nejvyššího soudu České republiky o tom, že řidičem předmětného vozidla byl obviněný M. B., který se před jízdou konzumací alkoholických nápojů přivedl do stavu opilosti. Závěr o vině obviněného byl učiněn na základě logického a uzavřeného řetězce důkazů, které jednoznačně prokazují jeho vinu. Obviněný si musel být vědom skutečnosti, že před jízdou požíval ve značném množství alkoholické nápoje (což bylo potvrzeno dechovými zkouškami), v důsledku čehož došlo ke zhoršení jeho řidičských schopností a vystavil tak sebe i své spolucestující reálnému nebezpečí vzniku dopravní nehody včetně škod na majetku a zdraví, k čemuž také došlo. Jednal tak minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem soudů obou stupňů v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě výše specifikovaných skutečností je možno učinit závěr, že námitky vznesené obviněným nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2011
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal