ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1167.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1167/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2011 o dovolání obviněného P. F. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. 6 To 205/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 244/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. 34 T 244/2010 byl obviněný P. F. uznán vinným v bodech 1) a 2) přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že 1) dne 22. 11. 2010 v 19.30 hod. řídil na ulici O. ve Z. osobní automobil značky Ford Focus, 2) dne 16. 12. 2010 v 07.00 hod. řídil na silnici č. II/490 ve F. – Ž., okr. Z., nákladní automobil značky Citroen Jumper, přičemž těchto jednání se dopustil přesto, že mu trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 4. 2009 č. j. 1 T 49/2009 – 36, který nabyl právní moci dne 26. 5. 2009, byl uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dvacet měsíců.
Za to mu byl uložen podle §337 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na třicet šest měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání do všech jeho výroků, které projednal ve veřejném zasedání Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, a usnesením ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. 6 To 205/2011 je zamítl podle §256 tr. ř.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), písm. l ) tr. ř., jelikož v jeho případě byla porušena zákonná ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku bylo poukázáno na skutečnost, že ačkoli obviněný v reakci na předvolání k hlavnímu líčení žádal soud prvního stupně o změnu termínu jeho konání, aby se jej mohl jako obviněný zúčastnit, nebylo mu vyhověno a hlavní líčení včetně vyhlášení rozsudku se konalo v jeho nepřítomnosti. Důvodem jeho omluvy byly objektivní skutečnosti, které mu znemožnily řádnou přípravu a účast na hlavním líčení, jelikož od 27. 2. do 6. 3. 2011 nebyl přítomen ve Z. (v místě svého bydliště) z důvodu oprav v panelovém domě, kde bydlí. Zároveň u něho byla složitá rodinná situace, kdy jako OSVČ musel plnit své obchodní závazky a současně se starat o manželku, s níž má těžce nemocného syna. Taktéž musel pomáhat s výchovou dvou dětí z manželčina předchozího manželství, přičemž sám má další povinnost vyživovat dceru z prvního manželství. Kvůli hmotnému a sociálnímu zajištění rodiny pak musel plnit své obchodní závazky, což mu znemožnilo účast na hlavním líčení v době, kdy bylo nařízeno. Okresní soud však jeho omluvu pokládal za nedostatečnou. Tato nedostatečnost je ale formálního rázu, vycházející z toho, že je osobou bez právního vzdělání a neměl v té době ani obhájce, takže pádné a objektivní důvody nebyl schopen dostatečně odborně naformulovat. Je toho názoru, že projednáním věci v jeho nepřítomnosti bylo porušeno právo na spravedlivý proces, když se k prováděným důkazům nemohl vyjádřit a současně měl právo na právní pomoc před soudy, takže soud prvního stupně mu měl ustanovit zástupce „ex officio“.
Ačkoli tyto výhrady vznesl již v podaném odvolání, krajský soud je zamítl a přisvědčil soudu prvního stupně pokud jde o hodnocení nenáležitosti formy podané žádosti obviněného o odročení hlavního líčení. V této okolnosti je dovolatelem spatřován dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejenom vlastní výrok odvolacího soudu, ale i předchozí řízení před ním dovolatel pokládá za nesprávné, jelikož i veřejné zasedání se konalo bez přítomnosti obviněného. Obviněnému nebylo umožněno účastnit se veřejného zasedání u odvolacího soudu, když nebylo vyhověno jeho žádosti o změnu termínu veřejného zasedání, přičemž odvolací soud ani jeho podání ze dne 13. 5. 2011, kterým omlouval svou nepřítomnost z důvodu nemoci, nevzal vůbec na vědomí. Zde se tak jedná o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť veřejné zasedání se konalo v nepřítomnosti obviněného, ačkoli se jej nemohl pro objektivní překážku zúčastnit a zároveň z tohoto důvodu žádal o změnu termínu jeho konání.
Dovolatel dále poukazuje, že po celou dobu trestního řízení projevoval snahu po součinnosti s orgány činnými v trestním řízení. Oslovoval ze své pozice soud s žádostmi, které mu vzhledem k objektivním překážkám měly umožnit řádné naplnění práva na spravedlivý proces. Vady v jeho podáních nemohou být přičítány k jeho tíži a nelze ani uvažovat o jeho ignoraci k zákonu. Obviněný se choval úměrně svému postavení laika a jeho pohledu na požadavky na ustanovení upravující trestní řízení. Konstatování odvolacího soudu ohledně potřeby uplatnění zásady rychlosti trestního řízení klade do protikladu s právním principem proporcionality, jak o něm hovoří Ústavní soud. Tedy, že všechny zásady právní musí být v tom kterém právním procesu uplatňovány vyváženě, s přihlédnutím ke konkrétnímu případu a s šetřením práv obviněného, jakož i s respektováním naplnění účelu trestního řízení. Obviněnému ale ze strany soudů nebyl dán náležitý prostor se plně vyjádřit ke všem skutečnostem a důkazům za porušení zásady přímosti a přítomnosti obviněného u projednání věci. Neměl tak ani možnost uplatnit všechny polehčující okolnosti jeho případu a tím zabránit vynesení nepřiměřeného rozhodnutí soudu prvního stupně.
V závěru proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i na něj navazující a jej předcházející řízení zrušil.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vyjádření nejprve poukazuje na formální nedostatky petitu dovolání spočívající v jeho neurčitosti, ale i tak považuje dovolání za nedůvodné. Nepochybně to platí o výhradách obviněného vůči postupu nalézacího soudu. Obviněný do své původní omluvy neuvedl nic z argumentů uvedených v dovolání. I když nemá právnické vzdělání, jako ostatně většina osob, přesto v případě nutnosti jsou tyto osoby v postavení obviněného zpravidla schopny se postarat o hájení svých práv včetně přiměřeně vyargumentované omluvy z jednání. V souladu se stanoviskem odvolacího soudu je možno konstatovat, že obviněný se z jednání soudu prvního stupně neomluvil řádně a neuplatnil žádný relevantní důvod k odložení hlavního líčení. Okresní soud tak měl možnost v souladu se zákonem jednat v jeho nepřítomnosti.
Méně jednoznačná je situace, za níž došlo k projednání věci v řízení před soudem druhého stupně. Je tomu tak ale zejména proto, že odvolací soud z nezjištěných důvodů uvádí, že obviněný se bez omluvy nedostavil ani k veřejnému zasedání o odvolání, kam byl včas a řádně obeslán. V rozporu s tím vyznívá fakt, že dovolatel k dovolání přiložil kopii písemné omluvy odůvodněné jeho nemocí, opatřené prezentačním razítkem soudu druhého stupně ze dne 13. 5. 2011 a kopii potvrzení o pracovní neschopnosti od 12. 5. 2011. Naproti tomu ale ani samotné lékařské potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti obviněného nepředstavuje dostatečný důkaz o neschopnosti takové osoby dostavit se k soudu a absolvovat tam jednání ve své trestní věci, neboť způsobilost k práci vyžaduje kvalitativně jiný zdravotní stav než způsobilost k tomu, aby se tato osoba dostavila k soudu a byla přítomna jednání. Byl-li obviněný následujícího dne po vystavení potvrzení o pracovní neschopnosti schopen osobně se dostavit do budovy soudu a tam podat svou omluvu, vyvstává pochybnost o tom, zda jeho zdravotní stav skutečně vylučoval možnost, aby se dostavil k jednání odvolacího soudu, a to zejména s ohledem na jeho velmi podobný přístup k účasti u jednání soudu nalézacího. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny obviněnému poskytnout možnost k uplatnění jeho procesních práv, je však především na samotném obviněném a v jeho zájmu, aby o svá práva a jejich výkon náležitě dbal, a to i způsobilou formou omluvy ze soudního jednání, případně závažnými a relevantními důvody podloženým požadavkem na změnu termínu zasedání soudu. Tyto požadavky zřejmě nebyly naplněny a tudíž ani nebyly dostatečným důvodem k odložení jednání soudu druhého stupně.
Dovolání obviněného se proto jeví jako neopodstatněné a státní zástupce navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyšším soudem státní zástupce vyslovil souhlas, aby i takové rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podaného dovolání a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve věci samé soudem ve druhém stupni tak, že byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku, přičemž jej podal prostřednictvím obhájce (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné dvouměsíční lhůtě a u orgánu (soudu prvního stupně), který je k tomu příslušný ( §265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), písm. l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Obviněný v dovolání namítl, že bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces. Hlavní líčení před okresním soudem bylo konáno dne 1. 3. 2011 v jeho nepřítomnosti, a to navzdory jím uplatněné omluvě a žádosti o změnu termínu. Rovněž pokud jde o odvolací řízení, tak krajskému soudu včas oznámil, že je nemocen, současně mu doručil svoji pracovní neschopnost a požádal z tohoto důvodu o odročení veřejného zasedání na jiný termín. Přesto tento soud jednal a rozhodl o jeho odvolání dne 17. 5. 2011 ve veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti.
Takovéto dovolací námitky je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, tak je lze provést v nepřítomnosti obviněného jen za splnění podmínek obsažených v ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., případně je vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.).
V konkrétní projednávané věci se konalo zkrácené přípravné řízení (viz §179a tr. ř. a násl.), na něž navazovalo zkrácené řízení soudní (viz §314b tr. ř. a násl.). Jednalo se tudíž o poměrně jednoduchý případ ohledně samotného skutku, jeho právního posouzení včetně případného dokazování. O tom svědčí i skutečnost, že ve věci bylo nejprve dne 13. 12. 2010 rozhodnuto trestním příkazem, proti kterému ale podal státní zástupce odpor, jelikož pokládal podmíněně odložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně nízký. Předvolání k hlavnímu líčení, jež bylo samosoudcem Okresního soudu ve Zlíně nařízeno na den 1. 3. 2011 od 13.00 hod, bylo obviněnému doručeno dne 15. 2. 2011, tedy s dostatečným předstihem, aby mu byla zachována lhůta pěti pracovních dnů k přípravě (viz §198 odst. 1 tr. ř.). Zároveň mu byly doručeny i původně samostatné návrhy na potrestání a usnesení o spojení věcí (viz referát a doručenka na č. l. 23 spisu), jakož i písemný odpor státního zástupce proti trestnímu příkazu. Z toho obviněný zjistil, že státní zástupce bude v následujícím soudním řízení navrhovat jeho důraznější postih. Dne 24. 2. 2011 obviněný odeslal na adresu okresního soudu písemnost, kterou označil za omluvu z hlavního líčení, které se má konat dne 1. 3. 2011 ve 13.00 hod. a požádal o náhradní termín. V této pak uvedl, že se mu z důvodu oprav jejich panelového domu, konkrétně výměny schránek, které tak byly po dobu tří dnů nefunkční, nepodařilo během tak krátké doby, co mu bylo předvolání doručeno, zajistit změnu termínu a dále pak, že jsou od 27. 2. do 6. 3. 2011 mimo a změna již nebyla možná. Uvedená písemnost byla okresnímu soudu doručena dne 25. 2. 2011. Z protokolu o hlavním líčení ( č. l. 30 spisu), konaném dne 1. 3. 2011 od 13.00 hod., lze zjistit, že se k němu obviněný P. F. nedostavil. Samosoudce konstatoval, že obviněnému bylo předvolání k hlavnímu líčení včas a řádně doručeno a posléze vyhlásil usnesení podle §205 odst. 2 tr. ř., že hlavní líčení bude konáno v nepřítomnosti obviněného.
Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že samosoudce takto rozhodl proto, že považoval podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, obsažené v ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., za splněné, přičemž písemné podání obviněného, doručené soudu dne 25. 2. 2011, nepokládal za řádnou omluvu a v podrobnostech vysvětluje, proč dospěl k takovému závěru. S tímto postupem a rozhodnutím se pak ztotožnil i odvolací soud.
Rovněž Nejvyšší soud zaujal názor, že v tomto konkrétním případě nelze označit zvolený postup Okresního soudu ve Zlíně za protizákonný. Jak již částečně vyplynulo z výše uvedeného, ve věci se konalo zkrácené přípravné řízení a tudíž požadavky zakotvené v ustanovení §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného byly touto procesní skutečností modifikovány. P. F. byly v rámci přípravných řízení ve dnech 3. 12. 2010 a 7. 1. 2011 předány záznamy o sdělení podezření z přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se měl dopustit ve dnech 22. 11. 2010 a 16. 12. 2010, a jako podezřelý z nich byl v původně samostatných řízeních v tytéž dny i vyslechnut do protokolu. Vzhledem k povaze přípravného řízení nebylo třeba postupovat podle §166 odst. 1 tr. ř. Soud pak obviněnému řádně doručil návrhy na potrestání a včas a řádně obviněného předvolal k hlavnímu líčení. Současně zde pak byla splněna i podmínka, že věc (vzhledem k její nenáročnosti) bylo možné spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Zde je pak třeba dodat, že nebyla přítomna žádná ze skutečností, vyplývající z ustanovení §202 odst. 4 tr. ř., které vylučují konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného.
Pokud pak samosoudce okresního soudu ve smyslu §202 odst. 3 tr. ř. při nedostavení se obviněného k hlavnímu líčení označil písemné podání obviněného, doručené soudu dne 25. 2. 2011, vzhledem k jeho obsahu, za nikoli řádnou omluvu, nelze mu takovýto závěr vytýkat. Obviněný je osobou, která má podle opisu rejstříku trestů dostatečnou předchozí zkušenost s orgány činnými v trestním řízení včetně orgánů soudu. Muselo mu proto být jasné, že pokud hodlá soudu sdělit cokoli na svou obhajobu, co dosud do dříve pořízených protokolů o výslechu podezřelého neuvedl, je zcela nezbytné, aby se k hlavnímu líčení dostavil. Argumenty, které na svou omluvu z neúčasti již nařízeného hlavního líčení spolu s žádostí o změnu jeho termínu uvedl, ale rozhodně nebylo možné akceptovat. Stavební úpravy panelového domu v němž obviněný bydlel, které mu měly zabránit v dřívější změně termínu soudního jednání, vyznívají v souvislosti s jeho účastí u hlavního líčení naprosto nelogicky. Taktéž strohé sdělení, že v době nařízeného hlavního líčení „je (jsme) mimo, když změna nebyla možná“, je naprosto neurčité a jako omluva z hlavního líčení nic neříkající. Z celého písemného podání nevyplývá nic, co by v potřebné míře objasňovalo, proč se obviněný nemůže hlavního líčení zúčastnit. Obviněnému nemohlo rozhodně nic tak zásadního bránit, aby se v některý den (do doby konání hlavního líčení) dostavil do budovy okresního soudu a zde učinil do protokolu příslušné oznámení (prohlášení), obsahující důvody, proč se nemůže k hlavnímu líčení dostavit, tyto alespoň přiměřeným způsobem doložil, a taktéž z jakých důvodů žádá, aby bylo hlavní líčení odročeno na jiný termín. Rozhodně nelze akceptovat tvrzení obsažené v dovolání, že je obviněný laikem, bez právnického vzdělání, který pouze doplatil na neumělou formu svého písemného podání a omluvy z hlavního líčení, přičemž ke své neúčasti měl pádné důvody. Obviněný je osobou se středoškolským vzděláním s maturitou. Byl tudíž nepochybně schopen, alespoň v základní podobě, uvést argumenty, které byly dostatečně konkrétní a závažné, aby je bylo možné pokládat za řádnou omluvu a zároveň mohly vést ke změně termínu již nařízeného hlavního líčení. Nejedná se zde proto o nedostatek formy onoho písemného podání obviněného, jak se účelově snaží dovolatel naznačovat, nýbrž o jeho obsah, který byl jako řádná omluva z hlavního líčení a současně jako důvod k jeho odročení naprosto nedostatečný.
Zcela irelevantní je pak námitka dovolatele, že soud měl obviněnému ustanovit zástupce. Je-li tím míněn obhájce, tak je třeba zdůraznit, že důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. v dané věci dán nebyl. Soud proto nebyl rozhodně povinen obviněnému obhájce ustanovovat. Pokud obviněný přesto chtěl být v řízení před soudem zastoupen obhájcem, nic mu nebránilo, aby si jej na plnou moc zvolil a tuto skutečnost soudu včas oznámil. To se ale nestalo. Současně je třeba poznamenat, že předmětná námitka není ani souladná s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zaujal názor, že hlavní líčení, konané dne 1. 3. 2011 před Okresním soudem ve Zlíně ve věci sp. zn. 34 T 244/2010 v nepřítomnosti obviněného P. F., bylo konáno v souladu se zákonem a odvolací soud pak důvodně nevyhověl odvolání obviněného, ve kterém zmíněný postup soudu prvního stupně napadal.
Pokud pak jde o uplatnění téhož dovolacího důvodu vůči postupu a rozhodnutí odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání o odvolání obviněného rovněž v jeho nepřítomnosti, pak lze k uvedené problematice uvést následující. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná též tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání nejsou, oproti hlavnímu líčení, tak rigorózně vymezeny. Jak bylo již výše zmíněno, nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dal tím soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví, pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
V daném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná, a proto jej o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání, viz č. l. 46 spisu) po dle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení.
Podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 17. 5. 2011 v 08.30 hod. Vyrozumění o tomto veřejném zasedání převzal obviněný dne 22. 4. 2011, tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu citovaného ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. Tím odvolací soud vytvořil obviněnému podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl zúčastnit projednání předmětné trestní věci a osobně se hájit.
Ačkoli odvolací soud ve veřejném zasedání (viz protokol na č. l. 52 spisu) a poté i v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se obviněný bez omluvy k veřejnému zasedání nedostavil, z obsahu předloženého spisu (viz č. l. 50 a 51) je patrné, že dne 13. 5. 2011 bylo krajskému soudu doručeno písemné podání obviněného v němž sděluje, že je pro nemoc neschopen se dostavit ve stanovený termín k veřejnému zasedání, o čemž přikládá kopii potvrzení o pracovní neschopnosti (od 12. 5. 2011) a zároveň žádá o odročení jednání na jiný termín. Je skutečností, že odvolací soud na předmětné písemnosti při svém dalším postupu a rozhodnutí, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, nikterak nereagoval. Je tudíž pravděpodobné, že odvolací senát z nějakých blíže nespecifikovaných důvodů tyto písemnosti při zahájení veřejného zasedání k dispozici neměl. To ale nelze klást k tíži obviněnému, neboť způsob, jakým je „pošta“ u toho kterého soudu distribuována soudcům, není starostí stran řízení. Z předloženého trestního spisu ale taktéž vyplývá, že do něho nebyl před konáním předmětného veřejného zasedání a ani později založen doklad o pracovní neschopnosti obviněného ke dni 17. 5. 2011, ani lékařská zpráva, jež by prokazovala, že obviněný skutečně nebyl schopen se tohoto dne dostavit k veřejnému zasedání.
Jak již bylo výše uvedeno, důvodem odročení veřejného zasedání může být pouze řádná omluva, tedy řádně odůvodněná (a podložená) omluva (žádost). Za takovou však nelze označit blíže nekonkretizované sdělení obviněného, že se pro nemoc nemůže k veřejnému zasedání dostavit. Navíc Nejvyšší soud považuje za potřebné se zřetelem k argumentaci obviněného pracovní neschopenkou poznamenat, že rozhodnutí lékaře o vzniku dočasné pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení §60 zák. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen se dostavit k veřejnému zasedání soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Samotné předložení zmíněného rozhodnutí lékaře, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění a způsob léčby, ani druh a rozsah omezení, která z případného onemocnění nebo z jeho léčby pro konkrétní osobu vyplývají, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění, resp. její statistické označení (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že omluvu obviněného z veřejného zasedání, které se dne 17. 5. 2011 konalo u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, a v němž bylo projednáno a rozhodnuto o odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. 34 T 244/2010, nelze označit za řádnou a důvodnou. Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu vytýkat, pokud veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konal.
K tomu je namístě dodat, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným, řádně nedoloženým nebo nedůvodným požadavkům obviněného. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu.
Za tohoto stavu pak nebylo možno dovodit, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
Pokud pak dovolatel v dovolání označil i dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že byl použit uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť dovolání bylo současně uplatněno i z důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Jak ale ze shora uvedeného vyplývá, Nejvyšší soud z posledně cit. dovolacího důvodu dovolání neshledal opodstatněným, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud dovolání obviněného P. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c