ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1402.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1402/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2011 o dovolání obviněného A. V. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 8 To 15/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 12/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 47 T 12/2008, byl obviněný A. V. B. uznán vinným ze spáchání jednak trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 zákona číslo 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), jednak trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:
1) dne 17. 1. 2008 okolo 10.00 hodin v 1. patře domu ve S. ul. v P., v bytě označeném jmenovkou B., v úmyslu usmrtit, opakovaně čtyřikrát vystřelil z nelegálně držené zbraně – samonabíjecí pistole CZ vz. 100 ráže 9 mm bez výrobního čísla na poškozeného H. H., přičemž jej zasáhl třemi ranami do oblasti hrudníku a jednou do oblasti břicha a způsobil mu taková poranění, v jejichž souvislosti došlo ke krevnímu výronu v předním a zadním mezihrudí, zakrvácení obou pohrudničních dutin, osrdečníku a dutiny břišní, ke krevnímu výronu v oblasti hlavy, slinivky břišní, výronům v měkkých pokrývkách lebních, následkem čehož poškozený na místě zemřel, přitom smrt byla neodvratitelná i v případě okamžitého odborného lékařského zákroku, načež poté, co mu zbraň z ruky vyrazil jeho otec V. B., se obviněný po určitou dobu zdržoval na místě činu a následně uprchl v době, kdy různé součásti PČR ukončovaly šetření na místě činu,
2) v přesně nezjištěné době na přesně nezjištěném místě si bez povolení opatřil samonabíjecí pistoli české výroby, a to CZ vz. 100 ráže 9 mm bez výrobního čísla s příslušným zásobníkem a s přesně nezjištěným počtem nábojů ráže 9 mm, ačkoli není držitelem zbrojního průkazu a následně zbraň s náboji bez povolení přechovával na různých přesně nezjištěných místech, naposledy v bytě na adrese P., S., kde výstřely z této zbraně usmrtil poškozeného H. H. a kde byla zbraň následně při ohledání místa činu zajištěna.
Za uvedené jednání byl obviněný A. V. B. podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků a podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl k výkonu uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věci, a to pistole CZ 100 ráže 9 mm Luger bez výrobního čísla a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 47 T 12/2008, podal obviněný A. V. B. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 8 To 15/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu propadnutí věci a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vyslovil zabrání věci, a to pistole CZ 100 ráže 9 mm Luger bez výrobního čísla zajištěné na místě činu.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 8 To 15/2011, podal následně obviněný A. V. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v rozhodnutí chybí výrok o tom, jak se soud s odvoláním vypořádal. Nesprávné hmotně právní posouzení napadeného rozhodnutí dle obviněného spočívá v tom, že o zabrání věci bylo rozhodnuto podle trestního zákoníku, nikoli podle trestního zákona, podle kterého byl jinak celý skutek posuzován. Ve výroku pak zcela chybí výrok o tom, jak se soud s odvoláním vypořádal.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitku dovolatele lze sice podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v daném případě se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zákoníku se o ochranném opatření rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje. Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tak z výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze je dle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zřejmé, že jmenovaný soud rozhodl odpovídajícím výrokem, neboť skutečnost, že výrok o vině ponechal nedotčen, není třeba vyjadřovat v rozhodnutí nějakým zvláštním výrokem.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že uplatněnou námitku obviněného, že o zabrání věci bylo dle jeho názoru nesprávně rozhodnuto podle trestního zákoníku, nikoli podle trestního zákona, podle kterého byl jinak celý skutek posuzován, je třeba považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní, avšak jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zákoníku se o ochranném opatření rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje.
Citované ustanovení (ustanovení §3 tr. zákoníku) vymezuje odchylky od §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se používá zásadně pro pachatele příznivějšího zákona a které vychází ze zásady, že novějšího nebo pozdějšího zákona je třeba užít jako celku. Principu uvedeného v ustanovení §3 odst. 2 tr. zákoníku se použije bez ohledu na to, zda by snad použití dřívějšího souhrnu trestněprávních norem účinného v době spáchání činu bylo pro pachatele příznivější. Odůvodnění takového postupu je třeba hledat v tom, že v zájmu prevence je třeba užívat nejnovějších a co nejúčinnějších ochranných opatření (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 53 s.).
Z uvedeného je zřejmé, že Vrchní soud v Praze postupoval správně, když v dovoláním napadeném rozsudku vyslovil zabrání věci (tj. pistole CZ 100 ráže 9 mm Luger bez výrobního čísla zajištěné na místě činu) podle ustanovení §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Obviněný podal dovolání rovněž z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v tom, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o tom, jak se soud vypořádal s odvoláním.
Jak správně uvedla již státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání, z výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že jmenovaný soud rozhodl o celém odvolání obviněného, které však shledal důvodným pouze částečně, proto rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu propadnutí věci a poté nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř.
Podle ustanovení §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
Podle ustanovení §258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen z části, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá, že by byl odvolací soud povinen vyjadřovat nějakým zvláštním výrokem skutečnost, že (při částečném rušení vadné části rozsudku) výrok o vině ponechal nedotčen, popř. že odvolání částečně zamítl jako nedůvodné.
I z tohoto hlediska je tedy nutno považovat výrok rozsudku odvolacího soudu za správný, proto námitkami obviněného uplatněnými v dovolání nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného A. V. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal