ECLI:CZ:NS:2011:4.TZ.110.2011.2
sp. zn. 4 Tz 110/2011-26
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 13. prosince 2011 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného T. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 6 To 99/2010, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 6 To 99/2010, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1; §256; §11 odst. 1 písm. f) a §2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného T. B.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušuje se také výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 40 T 1/2010.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení a zrušený výrok o trestu v citovaném rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 40 T 1/2010, tak, že obviněného T. B. uznal vinným dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon). Dopustil se jich tím, že
1. dne 18. 1. 2002 vystupuje jako soukromý podnikatel – fyzická osoba s obchodním jménem T. B. – Ch. C. G., se sídlem Z., M., odebral od České Zbrojovky, a.s., se sídlem U. B., ul. S. Č. na fakturu č. 3220001211 z 19. 3. 2002 zboží – stopkové válcové frézy v celkové hodnotě 881.299,90 Kč, ač věděl, že nemá dostatečné finanční prostředky na jejich úhradu a také ve lhůtě splatnosti, tj. do 18. 4. 2002 ani později odebrané zboží neuhradil ani firmě nevrátil,
2. osobně v průběhu měsíce října 2001 si půjčil pod záminkou výhodného zhodnocení finančních prostředků při nákupu obráběcích strojů od různých společnosti V. O. a B. O., finanční hotovost v celkové výši 3.500.000,- Kč, přičemž tyto půjčky zajistil vydáním tří vlastních směnek na celkovou částku 5.050.000,- Kč, ve lhůtě splatnosti směnek, tj. do konce roku 2001 postupně vrátil pouze částku 1.600.000,- Kč, zbývající část neuhradil a ponechal si ji pro vlastní potřebu, poškozeným svým jednáním způsobil škodu ve výši nejméně 1.900.000,- Kč
3.osobně si dne 7. 2. 2002 půjčil pod smyšlenou záminkou zakoupení bytu do osobního vlastnictví od Ing. J. J. a Z. J., finanční hotovost ve výši 150.000,- Kč, kteroužto částku se zavázal vrátit do 18. 2. 2002, k tomuto datu ani později svůj dluh neuhradil, finanční prostředky nepoužil k nákupu bytu, ale pro vlastní potřebu a poškozeným tak způsobil škodu ve výši nejméně 150.000,- Kč,
4. osobně si v období měsíce března až dubna 2002 postupně vypůjčil pod smyšlenou záminkou nákupu bytu od V. H. a M. H., finanční hotovost ve výši 936.000,-
Kč, přičemž tyto půjčky zajistil vydáním tří vlastních směnek na celkovou částku 900.000,- Kč se splatností do 12. 4. 2002, vypůjčenou částku ve lhůtě splatnosti ani později nevrátil a finanční prostředky nepoužil k nákupu bytu, ale pro vlastní potřebu a poškozeným tak způsobil škodu ve výši nejméně 936.000,- Kč.
Za to byl obviněnému v sazbě §250 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem činnosti – nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu zavázal soud obviněného k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným firmě Česká Zbrojovka se sídlem U. B., ul. S. Č. částku 881.299,90 Kč; V. O. a B. O. částku 1.900.000,- Kč; Ing. J. J. a Z. J. částku 150.000,- Kč; V. H. a M. H. částku 936.000,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli poškození V. O. a B. O. odkázáni se zbytky svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný T. B. podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 6 To 99/2010, toto odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, 2 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného T. B. Podle názoru stěžovatele byl zákon porušen v ustanoveních §254 odst. 1 tr. řádu a v řízení předcházejícím v ustanovení čl. 40 odst. 5 věta první Listiny základních práv a svobod a v §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu v neprospěch obviněného.
Ministr spravedlnosti se neztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů o nemožnosti uložit obviněnému souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 2 T 211/2005, a poukázal na to, že uložením samostatného trestu odnětí svobody nastolily soudy obou stupňů protiprávní stav, kdy obviněný za stejnou trestnou činnost je odsouzen dvakrát. Jednou souhrnným trestem již citovaného rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, podruhé samostatně uloženým trestu Krajského soudu v Brně rozsudkem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 40 T 1/2010. Takovýto postup soudů obou stupňů je v rozporu s článkem 40 odst. Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že nikdo nemůže být stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato ústavní zásada je blíže rozvedena ustanovením §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, kteréžto zákonné ustanovení nebylo postupem jak Krajského soudu v Brně tak odvolacího Vrchního soudu v Olomouci respektováno. Vrchní soud v Olomouci zcela nedůsledně aplikoval ustanovení §254 odst. 1 tr.řádu, které mu stanoví povinnosti, jež mu v souvislosti s přezkumem rozhodnutí soudu prvního stupně a jemu předcházejícímu řízení vyplývají. Stěžovatel nepřisvědčil právní úvaze krajského soudu o nemožnosti uložit souhrnný trest a poukázal na záměnu úvah souvisejících s uložením zákonného druhu a výměry trestu s úvahami, jež se vztahují k vykonávacímu řízení a nutnému souhlasu vydávajícího státu s výkonem trestu z rozsudku, pro který byl obviněný vydán.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 6 To 99/2010, a řízením jemu předcházejícím byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu toto usnesení zrušil včetně všech rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, současně aby zrušil také i výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 40 T 1/2010. Navrhl rovněž, aby poté Nejvyšší soud České republiky podle §271 odst. 1 tr. řádu sám rozhodl o uložení trestu obviněnému, pokud neshledá podmínky pro procesní postup podle §270 odst. 1 tr. řádu, tj. že by věc přikázal příslušnému orgánu s pokynem znovu o ní jednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Z obsahu trestního spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 1/2010, zjistil, že krajský státní zástupce podal dne 31. 3. 2004 u krajského soudu obžalobu na obviněného T. B. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona pro skutky, které jsou podrobně specifikovány výše. Věc byla původně vedena u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 4/2004. Řízení před soudem prvního i druhého stupně bylo vedeno jako řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu. Soudem prvního stupně byl obviněný rozsudkem ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 40 T 4/2004, uznán vinným skutky popsanými v obžalobě, které však nalézací soud kvalifikoval jako dva trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Podle §250 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Pro výkon trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen ještě i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků.
Proti rozsudku podal odvolání obhájce obviněného, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 6 To 64/2004, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti obviněnému poté bylo vedeno další řízení pro jinou trestnou činnost před Okresním soudem ve Zlíně. Zde byl obviněný rozsudkem ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 2 T 211/2005, který nabyl právní moci dne 14. 8. 2008, uznán vinným spácháním trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona a pokračujícím trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona. Za to byl obviněnému v sazbě §250 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 40 T 4/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. I v tomto případě bylo řízení proti obviněnému vedeno jako proti uprchlému. Rozsudek nabyl právní moci dne 14. 8. 2008.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve své věci vedené proti obviněnému pod sp. zn. 1 T 123/2007, uznal rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, obviněného T. B. vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zákona a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, za což mu uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, pro jehož výkon zařadil obviněného do věznice s dozorem. Vzhledem k tomu, že odvolání obhájce obviněného, neboť i zde bylo konáno řízení proti uprchlému, bylo Městským soudem v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 67 To 99/2008, zamítnuto jako nedůvodné, rozsudek tímto dnem nabyl právní moci. Obvodní soud pro Prahu 10 poté vydal na obviněného evropský zatýkací rozkaz, na jehož podkladě byl obviněný zadržen ve Slovenské republice.
V souvislosti se zatčením a vydáním obviněného do ČR, mu byl dne 27. 11. 2009 doručen jednak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2004 a navazující usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 2004. Obviněný byl v této souvislosti poučen v intencích ustanovení §406 odst. 1 tr. řádu, a výslovně uvedl, že trvá na dodržení zásady speciality a nesouhlasí s tím, aby byl do ČR vydán také pro výkon trestu ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 4/2004.
Krajský soud v Brně s ohledem na zákonnou dikci ustanovení §306a odst. 2 tr. řádu a příslušný návrh obviněného učiněný v tomto směru, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 40 T 4/2004, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 6 To 64/2004, s tím, že ve věci bude konáno hlavní líčení znovu. Vzhledem k žádosti orgánů činných v trestním řízení Slovenské republiky vydal Krajský soud v Brně dne 3. 6. 2010 evropský zatýkací rozkaz a získal tak dodatečný souhlas těchto orgánů k trestnímu stíhání obviněného v totožné věci v řízení, které bylo nově vedeno pod sp. zn. 40 T 1/2010. Po provedeném hlavním líčení v této trestní věci nově ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 29. 9. 2010 tak, že obviněného uznal vinným skutky, jejichž popis je konstatován výše a nově obviněnému uložil v sazbě §250 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon zařadil obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Opětně podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků. Dále učinil výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu shodně, jako již předtím v rozsudku sp. zn. 40 T 4/2004.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jednak obviněný T. B., jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, které podal v neprospěch obviněného. Státní zástupce posléze vzal podané odvolání dne 10. 11. 2010 výslovně učiněným prohlášením zpět, což předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně usnesením ze dne 12. 11. 2010, vzala dle §250 odst. 4 tr. řádu na vědomí.
Vrchní soud v Olomouci odvolání, které proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný, zamítl usnesením ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 6 To 99/2010, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Podle §254 odst. 1 tr. řádu nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. řádu, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad.
Podle §256 tr. řádu odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Podle §2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud konstatuje, že se Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci důsledně těmito zákonnými ustanoveními neřídily.
Z obsahu trestního spisu Okresního soudu ve Zlíně vyplývá, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 40 T 1/2010, nebyl nikterak dotčen výrok o souhrnném trestu, který Okresní soud ve Zlíně vyslovil rozsudkem ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 2 T 211/2005. Tento okresní soud dosáhl posléze vydání usnesení Krajské prokuratury v Trenčíně ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. KPt 22/10, jímž byl udělen dodatečný souhlas s výkonem trestu odnětí svobody, který byl výše citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně obviněnému uložen.
Pro Krajský soud v Brně představoval pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 2 T 211/2005, překážku věci rozhodnuté, která existuje i nadále, a to přinejmenším ve výroku o souhrnném trestu, jímž byl obviněný již potrestán rovněž za skutky, pro které byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 40 T 1/2010. Pokud krajský soud učinil nový výrok o trestu, potrestal obviněného za stejné skutky podruhé. Je třeba konstatovat, že toto nezákonné rozhodnutí Krajský soud v Brně učinil přesto, že uložení souhrnného trestu navrhovali shodně jak intervenující státní zástupce, tak obviněný a jeho obhájce. Krajský soud v Brně odůvodnil svou nesprávnou úvahu o nutnosti uložit samostatný trest odnětí svobody tím, že slovenskou stranou nebyl vysloven souhlas s výkonem trestu, který byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 2 T 211/2005. Krajský soud však v souvislosti s touto argumentací zaměnil a nedůvodně směšoval otázku zákonných podmínek pro uložení souhrnného trestu a podmínek pro výkon uloženého trestu u osoby, vydané pro trestní řízení jiným státem. Bez právního důvodu tak podmínil meritorní rozhodování o trestu okolnostmi vykonávacího řízení v jiné trestní věci. Je třeba poznamenat, že i tato s rozhodováním o souhrnném trestu nesouvisející otázka byla konvalidována usnesením Krajské prokuratury v Trenčíně ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 2 KPt 22/10, jímž byl udělen již zmíněný dodatečný souhlas s výkonem trestu odnětí svobody, jenž byl uložen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 2 T 211/2005.
Pokud by Krajský soud v Brně rozhodoval v intencích zákona, musel by i bez dodatečného souhlasu slovenské justice zrušit výrok o souhrnném trestu v rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 2 T 211/2005, a nově uložit rovněž souhrnný trest, který by však nesměl být přísnější než dříve uložený souhrnný trest za totožnou trestnou činnost. Je třeba konstatovat, že ve vztahu k trestní věci obviněného, jež je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 123/2007, uložení souhrnného trestu dle zásad stanovených §35 odst. 2 tr. zákona nepřichází v úvahu, neboť zde posuzovaná trestná činnost byla spáchána v lednu 2005, tedy až poté, co v konkrétní trestní věci Krajského soudu v Brně byl dne 4. 5. 2004 vyhlášen pod sp. zn. 40 T 4/2004, první odsuzující rozsudek.
Byť pochybení soudu prvního stupně napadl odvoláním obviněný řádným opravným prostředkem, odvolací soud nedostál povinnostem vyplývajícím z ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu, vadné právní úvahy nalézacího soudu zcela akceptoval, a důsledkem bylo rozhodnutí o zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. řádu, byť pro takovéto rozhodnutí nebyly dány zákonné předpoklady. V tomto směru je nutno zejména soudu prvního stupně vytknout, že v případě pochybností (jak uvedeno výše nedůvodných) si nesjednal jasno cíleným dotazem na Krajskou prokuraturu v Trenčíně. Pod pojem spolehlivého zjištění skutkového stavu v intencích ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu je nutno zahrnout i objasnění okolností, jež mají vzhledem k osobě pachatele význam z hlediska stanovení adekvátního a zákonného druhu trestu a jeho výměry.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 6 To 99/2010, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256, §11 odst. 1 písm. f) a §2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného T. B. Podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil, stejně tak i výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 40 T 1/2010. Dále zrušil i všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení a zrušený výrok o trestu z citovaného rozsudku obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Brně ve věci nařídí hlavní líčení, v němž doplní dokazování nově opatřeným opisem rejstříku trestů obviněného, zprávou o chování obviněného v současně vykonávaném trestu odnětí svobody, čtením spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 2 T 211/2005, a v intencích právního názoru Nejvyššího soudu poté nově rozhodne o uložení souhrnného trestu.
Podle §270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procení úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á