ECLI:CZ:NS:2011:4.TZ.66.2011.1
sp. zn. 4 Tz 66/2011-37
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. října 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného E. K. , proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 29/91 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 29/91 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného E. K.
Napadené usnesení se z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 29/91.
Okresnímu soudu v Hradci Králové se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 3/59, byl obviněný E. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit tím, že po nástupu vojenské základní služby u vojenského útvaru J. odmítl dne 8. 1. 1959 přijmout zbraň a dne 9. 1. 1959 složit vojenskou přísahu, odvolávaje se přitom na svoji příslušnost k náboženské sektě a. Za daný trestný čin byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 2. 1959.
Dalším rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 27. 1. 1960, sp. zn. 3 T 6/60, byl obviněný E. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 5. ledna 1960 u svého útvaru ve Z. prohlásil, že jako vyznavač náboženské sekty a. nemůže vykonávat vojenskou službu se všemi náležitostmi, a to složit vojenskou přísahu, převzít zbraň a sloužit v sobotu. Za daný trestný čin byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 2. 1960. Ve zmíněné trestní věci bylo poté usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 12. 5. 1960, sp. zn. 3 T 6/60, rozhodnuto, že obviněný E. K. je účasten rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 a na základě jejího čl. III odst. 5 mu byla prominuta z uloženého trestu odnětí svobody jeho část ve výměře 1 rok, 1 měsíc a 27 dní, a to za podmínky, že se do 3 let ode dne účinnosti amnestie nedopustí úmyslného trestného činu.
Následně obviněný E. K. požádal dne 12. 6. 1991 o soudní rehabilitaci v obou projednávaných věcech podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., o které bylo rozhodnuto usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 29/91, tak, že rozsudky bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 3/59 i bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 27. 1. 1960, sp. zn. 3 T 6/60, byly z důvodů uvedených v §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušeny toliko ve výrocích o trestech a současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 4. 2. 1992.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové poté podle §15 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., projednal společně obě předmětné trestní věci obviněného E. K. na podkladě původních obžalob v novém hlavním líčení konaném dne 7. 4. 1992. V průběhu tohoto hlavního líčení bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové vydal usnesení sp. zn. 1 Rtv 29/91, jímž ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 29/91, podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného pro oba příslušné skutky z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Citované usnesení však nenabylo právní moci, protože obviněný E. K. požádal podáním ze dne 19. 4. 1992 o pokračování v řízení.
Na základě žádosti obviněného o pokračování v trestním řízení bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové nařídil ve věci hlavní líčení, ve kterém rozhodl rozsudkem ze dne 28. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 29/91, tak, že při nezměněných výrocích o vině z rozsudků bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 3/59 a bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 27. 1. 1960, sp. zn. 3 T 6/60, obviněnému trest neuložil. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 6. 1992.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 29/91, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného E. K. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného E. K.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové při projednávání žádosti obviněného E. K. o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Je zřejmé, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného E. K., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Soud tak pominul právo obviněného na svobodu svědomí vyplývající jednak z čl. 15 odst. 1 Ústavy 9. května a jednak z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Dle názoru ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výroky o vině obviněného E. K.
Ministr spravedlnosti rovněž poukázal na skutečnost, že odsouzení obviněného E. K. rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 27. 1. 1960, sp. zn. 3 T 6/60, předcházelo jeho dřívější odsouzení rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 3/59, a to za tentýž trestný čin. Z uvedeného důvodu mělo být dle názoru ministra spravedlnosti v rámci rehabilitačního řízení soudem zohledněno, že následným odsouzením obviněného za tentýž trestný čin došlo k porušení zásady ne bis in idem.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 29/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného E. K. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové, který v příslušných věcech přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného E. K. prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé ze stížností pro porušení zákona napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové se výroky o vině obsaženými v rozsudcích bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 3/59 a bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 27. 1. 1960, sp. zn. 3 T 6/60, blíže nezabýval, protože je považoval za správné a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestů.
Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce“. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v lednu roku 1959 a v lednu roku 1960 za trestný čin.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové nepřezkoumal též výroky o vině z rozsudků bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 3/59 a bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 27. 1. 1960, sp. zn. 3 T 6/60, a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného E. K. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud České republiky podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 29/91.
Dále, jak uvedl již ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, je nutno podotknout, že odsouzení obviněného E. K. rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 27. 1. 1960, sp. zn. 3 T 6/60, za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. předcházelo jeho dřívější odsouzení rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 3/59, a to za tentýž trestný čin.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., v tehdy účinném znění, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Další odsouzení obviněného rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 27. 1. 1960, sp. zn. 3 T 6/60, je proto nutno považovat za porušení zásady „ne bis in idem“, kterou lze dovodit z ustanovení §2 odst. 3 tr.ř., v tehdy účinném znění, podle kterého úkolem soudu v trestním řízení je zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
Nejvyšší soud České republiky pro úplnost podotýká, že příslušnou problematikou se zabýval i Ústavní soud České republiky a rovněž ze závěrů jeho rozhodovací činnosti v obdobné trestní věci je třeba dovodit, že trestní stíhání obviněného E. K. pro skutek spáchaný dne 5. 1. 1960 nemělo být vůbec zahájeno a pokud již bylo zahájeno, mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., v tehdy účinném znění, neboť bylo zahájeno neoprávněně z toho důvodu, že jím byla porušena zásada „ne bis in idem“ (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/2005).
Správně měly být proto v rehabilitačním řízení rozsudky bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 3/59 a bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 27. 1. 1960, sp. zn. 3 T 6/60, zrušeny v celém rozsahu, (ve výrocích o vině i o trestu) a nově mělo být rozhodnuto tak, že ve věci vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 3/59 měl být obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. a ve věci vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 6/60 mělo být rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného podle §223 odst. 1 tr. ř., a to z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle §271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud České republiky splněnou, neboť konstatoval porušení zákona v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud České republiky podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové jako soudu nyní podle zákona č. 284/1993 Sb. příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle §270 odst. 4 tr. ř. bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud. Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného E. K., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal