ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1030.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1030/2011-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2011 o dovolání obviněných J. B. , a M. Č. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 3 To 57/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 5/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a M. Č. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 49 T 5/2009, byl obviněný J. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“) ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, obviněný M. Č. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, které spáchali tím, že
obviněný J. B.
a) jako soukromý podnikatel podnikající pod jménem J. B., dne 25. 8. 2000 na Finančním úřadu v Děčíně podal přiznání k dani z přidané hodnoty za období červenec 2000, ve kterém uvedl daň na vstupu ve výši 11.185.978,- Kč, daň na výstupu ve výši 11.195.113,- Kč a vlastní daňovou povinnost ve výši 9.135,- Kč, když v úmyslu snížit vlastní daňovou povinnost o částku nejméně 11.180.001,- Kč uplatněním nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, zahrnul do dokladů prokazujících oprávněnost nároku na odpočet fakturu a další doklady prokazující fiktivní nákup elektromateriálu od společnosti CASIOPEA CZ, s. r. o., se sídlem Kotlaska 5/64, Praha 8, za částku celkem 61.992.187,- Kč s DPH, když nejméně údaje o druhu zboží a údaje o ceně uvedené na faktuře nebyly pravdivé, o čemž obviněný věděl, resp. byly vysoce nadhodnocené proti cenám v té době obvyklým, kdy na základě daňové kontroly byla následně Finančním úřadem v Děčíně vlastní daňová povinnost změněna z částky 9.135,- Kč na částku 11.189.136,- Kč, k uznání odpočtu daně z přidané hodnoty nedošlo, a obviněný by tímto svým jednáním zkrátil daň z přidané hodnoty o částku 11.180.001,- Kč,
b) jako soukromý podnikatel podnikající pod jménem J. B., po dohodě s obviněným M. Č., v úmyslu mu napomoci k neoprávněnému odpočtu daně z přidané hodnoty, vystavil a podepsal pro společnost HORES ČR, s. r. o., Děčín, fakturu ze dne 31. 7. 2000 a další doklady, týkající se prodeje různého elektromateriálu, kde jako cenu fakturovanou za jím dodané zboží uvedl částku ve výši 62.054.065,40 Kč včetně DPH, která činila částku 11.190.077,40 Kč, a přitom věděl, že cena zboží je mnohonásobně navýšena a nejméně údaje o ceně zboží na jím vystavených dokladech se nezakládají na pravdě, a tato faktura a další doklady byly použity obviněným M. Č. při uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 11.185.658,- Kč v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2000,
obviněný M. Č.
jako jednatel společnosti HORES ČR, s. r. o., se sídlem v Děčíně IV., Prokopa Holého 103/20, v úmyslu získat neoprávněný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec roku 2000 podal dne 25. 8. 2000 Finančnímu úřadu v Děčíně přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2000, kde uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 11.185.658,- Kč za nákup a následný vývoz různých elektrosoučástek do Arménie, což na výzvu správce daně doložil mj. fakturou, vystavenou dne 31. 7. 2000 obviněným J. B., a fakturou ze dne 7. 9. 2000, vystavenou obviněným M. Č. pro odběratele zboží – společnost RSTHUNYAN LEVON A. v Arménii, za dodávku elektromateriálu ve výši 51.939.880,- Kč bez DPH, kdy však údaje o ceně elektromateriálu se nezakládaly na pravdě a údajný kupec elektromateriálu v Arménii RSTHUNYAN LEVON A. neexistuje a fyzická osoba téhož jména nemá v Arménii trvalý pobyt a na území Arménie se nezdržuje, a na základě těchto nepravdivých údajů byl společnosti HORES ČR, s. r. o. Finančním úřadem v Děčíně tento nadměrný odpočet přiznán a vyplacen.
Za tento trestný čin byl obviněný J. B. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl (6,5) roku. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů nebo člena statutárního orgánu a orgánů s odpovědností, která se vztahuje na činnost obchodních společností, v trvání pěti (5) roků. Podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb ve výši 2.500,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému J. B. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou (2) let. Tímto rozsudkem nalézacího soudu byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 5 T 68/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 4 To 94/2009, které nabyly právní moci dne 15. 4. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. Č. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti (6) roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů nebo člena statutárního orgánu a orgánů s odpovědností, která se vztahuje na činnost obchodních společností, v trvání pěti (5) roků. Podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému M. Č. uložen peněžitý trest v počtu 250 denních sazeb ve výši 3.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou (2) let. Tímto rozsudkem nalézacího soudu byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2008, č. j. 3 T 10/2005-997, který nabyl právní moci dne 3. 4. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněných J. B. a M. Č., rozhodl rozsudkem ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 3 To 57/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. B. uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a obviněného M. Č. uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který spáchali tím, že obviněný J. B. jako soukromý podnikatel podnikající pod jménem J. B., po dohodě s obviněným M. Č., jednatelem obchodní společnosti HORES ČR, s. r. o., v úmyslu mu napomoci k vylákání neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, kdy jednak do svého daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za období červenec 2000, které podal dne 25. 8. 2000 na Finančním úřadě v Děčíně, zahrnul fakturu a další doklady prokazující fiktivní nákup elektromateriálu u společnosti celkem 61.992.187,- Kč s DPH, když nejméně údaje o druhu zboží a údaje o ceně uvedené na faktuře nebyly pravdivé, o čemž obviněný věděl, resp. byly vysoce nadhodnocené proti cenám v té době obvyklým, jednak následně vystavil a podepsal pro společnost HORES ČR, s. r. o., fakturu ze dne 31. 7. 2000 a další doklady, týkající se prodeje různého elektromateriálu, kde jako cenu fakturovanou za jím dodané zboží uvedl částku ve výši 62.054.065,40 Kč včetně DPH, která činila částku 11.190.077,40 Kč, a přitom věděl, že cena zboží je mnohonásobně navýšena a nejméně údaje o ceně zboží na jím vystavených dokladech se nezakládají na pravdě, přičemž obviněný M. Č. jako jednatel společnosti HORES ČR, s. r. o., se sídlem v Děčíně IV., Prokopa Holého 103/20, v úmyslu získat neoprávněný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec roku 2000, podal dne 25. 8. 2000 Finančnímu úřadu v Děčíně přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2000, kde uplatnil nadměrný odpočet ve výši 11.185.658,- Kč za nákup a následný vývoz různých elektrosoučástek do Arménie, což na výzvu správce daně doložil mj. fakturou, vystavenou dne 31. 7. 2000 obviněným J. B., a fakturou ze dne 7. 9. 2000, vystavenou obviněným M. Č. pro odběratele zboží – společnost RSTHUNYAN LEVON A. v Arménii, za dodávku elektromateriálu ve výši 51.939.880,- Kč bez DPH, kdy však údaje o ceně elektromateriálu se nezakládaly na pravdě a údajný kupec elektromateriálu v Arménii RSTHUNYAN LEVON A. neexistuje a fyzická osoba téhož jména nemá v Arménii trvalý pobyt a na území Arménie se nezdržuje, a na základě těchto nepravdivých údajů byl společnosti HORES ČR, s. r. o., Finančním úřadem v Děčíně tento nadměrný odpočet přiznán a vyplacen.
Za tento trestný čin byl obviněný J. B. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 5 T 68/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 4 To 94/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. Č. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb ve výši 2.500,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho (1) roku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2008, č. j. 3 T 10/2005-997, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 3 To 57/2010, podal obviněný J. B. prostřednictvím obhájce Mgr. Narcise Tomáška dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a obviněný M. Č. prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Hájka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. V podrobnostech obviněný B. uvedl, že je na základě dostupných informací z veřejných zdrojů přesvědčen, že senát odvolacího soudu nebyl náležitě obsazen, když referující soudce JUDr. Jiří Hnilica nedisponuje originálem jmenovacího dekretu soudcem. Podle kopie dekretu jej měl do funkce jmenovat Václav Havel dne 24. 2. 1993. Na seznamu soudců jmenovaných Václavem Havlem ale JUDr. Hnilica uvedený podle vyjádření veřejných zdrojů není. S ohledem na tvrzené skutečnosti obviněný žádal, aby dovolací soud objasnil okolnosti jmenování JUDr. Hnilici do funkce soudce. Současně nedal obviněný B. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. S odkazem na ustanovení §265o tr. ř. jmenovaný obviněný navrhl odložení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 3 To 57/2010, zrušil v celém rozsahu, a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. Č. napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve všech výrocích, které se ho týkají a v celém jejich rozsahu. Obviněný Č. shodně jako obviněný B. uplatnil námitku spočívající v tom, že JUDr. Jiří Hnilica nebyl v době rozhodování (21. 2. 2011) soudcem Vrchního soudu v Praze, a proto neměl být členem senátu, který ve věci rozhodoval. K tomu dále namítal, že oba soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §148 tr. zák. (ačkoliv byl odsouzen pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku), ani příslušná ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Podle dovolatele pro opodstatněnost uplatnění nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty je bez významu, zda firma Elektro – N. prodala zboží v řetězci nákupů a prodejů, a je rovněž nepodstatné, zda tento subjekt byl či nebyl plátcem DPH. Významné je, že subjekt, od kterého provedla nákup společnost HORES ČR, s. r. o., byl plátcem DPH, řádně registrovaným k této dani a předmětné zboží reálně dodal společnosti HORES ČR, s. r. o., a ta se stala jeho vlastníkem a toto totožné zboží, které bylo řádně deklarováno při vývozu, také skutečně vyvezla s odpovídající dokumentací, tedy zboží překročilo hranici České republiky, což je pro uplatnění nároku na odpočet rozhodující. O uskutečnění vývozu nemá pochybnosti ani nalézací soud. Krajský soud vytýká uskutečněnému vývozu nadhodnocení zboží a neexistenci odběratele v Arménii. Záležitosti v zahraničí měl zajišťovat zprostředkovatel a pokud tento zprostředkovatelské povinnosti nesplnil a dopustil se i nedovoleného jednání, nelze to klást dovolateli k tíži. Dovolatel neměl žádné pochybnosti o existenci zahraničního odběratele, ani o jiných okolnostech, k nimž docházelo v zahraničí. Jednání společnosti HORES ČR, s. r. o., ani jejího jednatele M. Č. nelze považovat za nedovolené, a pokud v Arménii k nějakým machinacím došlo, tak bez vědomí a jakékoliv účasti společnosti HORES ČR, s. r. o., a jejího jednatele obviněného M. Č. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. V přípise ze dne 2. 5. 2011 vyslovil obviněný M. Č. prostřednictvím svého obhájce souhlas s projednáním věci u dovolacího soudu v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněných J. B. a M. Č. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že pokud oba obvinění v dovolání zpochybnili náležité obsazení odvolacího soudu s poukazem na to, že jeden ze členů senátu nebyl řádně soudcem jmenován, je možné k uvedené problematice přistoupit z hlediska precedentních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o aktech prezidenta republiky ve správním soudnictví (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 4 Aps 4/2005, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 4 Ans 9/2007). V uvedených rozsudcích Nejvyšší správní soud konstatuje, že prezident republiky je v našich podmínkách součástí moci výkonné, přičemž v rámci pravomoci prezidenta republiky vymezených Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“) je možno, ale současně i nutno, lišit ty pravomoci, které mají povahu a realizují se ve formě správních úkonů (úkonů v oblasti veřejné správy) a odpovídají postavení prezidenta jako „správního úřadu“ sui generis, a ty pravomoci, které mají povahu a realizují se ve formě ústavních aktů a odpovídají postavení prezidenta jako ústavního činitele. Nejvyšší správní soud tedy dovozuje, že prezident republiky vystupuje jako správní úřad tam, kde jsou současně splněny dvě podmínky, a to, kdy výkon dané pravomoci je vázán zákonem a dále kdy jeho rozhodnutí při výkonu takové pravomoci zasahuje do veřejných subjektivních práv konkrétních osob. Ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy, které zakládá pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce je ustanovením „toliko“ kompetenčním, ustanovení §60 zák. o soudech a soudcích, jímž se stanoví předpoklady pro funkci soudce, je ustanovením hmotně právním, jež je při jmenování soudce předmětem veřejnoprávní aplikace. Výkonem pravomoci prezidenta republiky jmenovat soudce se tak nepochybně aplikuje hmotně právní úprava předmětných předpokladů, resp. podmínek pro jmenování soudce ze zákona o soudech a soudcích, přičemž se při této autoritativní aplikaci veřejného objektivního práva zasahuje do veřejných subjektivních práv justičních čekatelů navržených prezidentu republiky ke jmenování do funkce soudce. Předmětná pravomoc prezidenta odpovídá dikci §4 odst. 1 soudního řádu správního v tom smyslu, že se jedná o pravomoc k rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné cestou aplikace příslušných zákonných ustanovení. Z uvedeného je možné dovodit, že jmenování soudcem ze strany prezidenta republiky je správním úkonem činěným v rámci jeho postavení jako správního úřadu sui generis, takže by mělo jít o správní akt. Pro všechny správní akty, tedy i takové, které by případně mohly být vadné, platí princip presumpce jejich správnosti. S ohledem na skutečnost, že nebylo prokázáno, že soudce vrchního soudu JUDr. Jiří Hnilica nebyl jmenován prezidentem republiky soudcem, je námitka obviněných zjevně neopodstatněná.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který v dovolání uplatnil obviněný M. Č., státní zástupkyně zmínila, že v posuzované trestní věci nenastala situace extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Pro právní kvalifikaci jednání obviněného jsou proto směrodatná skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování. Z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že podstata trestné činnosti obviněného spočívala v tom, že v úmyslu neoprávněně získat od České republiky vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty simuloval obchodní transakci tak, že s téměř neobchodovatelným zbožím za účelem mnohonásobného navyšování jeho hodnoty a prokázání neoprávněných nároků uplatněných následně v daňovém řízení fiktivně obchodoval s tím, že tento obchod byl zakončen vývozem do Arménie, když potom neoprávněně uplatnil daň na vstupu za uvedené simulované zdanitelné plnění, v důsledku čehož došlo k neoprávněnému vzniku nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, který byl příslušným finančním úřadem přiznán a vyplacen. Podstata jednání obviněného nespočívala v obchodní činnosti, ale v jejím simulování s jediným cílem, a to získat výhodu v podobě uplatněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Za uvedeného stavu nešlo o podnikání, a tím potažmo ani o zdanitelné plnění. Ve všech uvedených souvislostech nelze přehlédnout, že v Arménii bylo zjištěno, že údajný kupec elektromateriálu neexistuje a fyzická osoba téhož jména nemá v Arménii trvalý pobyt a na území Arménie se nezdržuje. Smyslem kvazi podnikatelské činnosti obviněného nebylo do Arménie vyvézt funkční součástky technických zařízení k zabezpečení technického provozu, ale docílit finanční prospěch uplatněným odpočtem daně z přidané hodnoty z ceny de facto neupotřebitelného materiálu při jeho vývozu. Vývoz zboží byl učiněn pouze „naoko“ k tomu, aby se obviněný zbavil povinnosti uplatnit daň na výstupu, a tak inkasovat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty z nadhodnoceného obchodu. O tom, že obchod s předmětným elektromateriálem neproběhl tak, jak se snaží ve své výpovědi doložit obviněný M. Č., svědčí i další ve věci pořízené důkazy, včetně skutečnosti, že uvedený modus operandi obviněný uplatnil opakovaně a pro obdobnou trestnou činnost byl odsouzen. Jednání obviněného M. Č. popsané ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze tedy jednoznačně vykazuje znaky jednání trestného s právní kvalifikací zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obvinění shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a to v té alternativě, podle níž ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, neboť podle veřejných informací vznikly pochybnosti o řádném jmenovaní člena senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Jiřího Hnilici. Nejvyšší soud proto provedl šetření učiněním dotazu na předsedu Vrchního soudu v Praze, Ministerstvo spravedlnosti České republiky (dále jen „Ministerstvo spravedlnosti“) a Kancelář prezidenta republiky.
Předseda Vrchního soudu v Praze ve svém dopise ze dne 29. 8. 2011 uvedl, že skutečnosti uváděné v dovoláních se opírají pouze o „mediální bublinu“, která byla probírána sdělovacími prostředky, přičemž celou věc prošetřil s tím výsledkem, že na této „mediální bublině“ nebyl shledán žádný reálný základ. Současně k dopisu přiložil kopii jmenovacího dekretu JUDr. Jiřího Hnilici ze dne 24. 2. 1993 spolu s kopií soudcovského slibu, který jmenovaný soudce vykonal dne 8. 3. 1993, a s rozhodnutím o jeho přidělení k výkonu funkce k Vrchnímu soudu v Praze ze dne 21. 12. 1993. Všechny tři dokumenty JUDr. Jiří Hnilica předložil v originální formě, kopie byla pořízena kanceláří předsedy soudu. Podle těchto dokladů nelze mít podle předsedy Vrchního soudu v Praze pochybnosti o mandátu JUDr. Jiřího Hnilici.
Podle vyjádření Ministerstva spravedlnosti ze dne 15. 9. 2011 byla z příslušného spisového materiálu, kterým ministerstvo disponuje, potvrzena zákonnost jmenování a přidělení soudce JUDr. Jiřího Hnilici. Uvedený JUDr. Jiří Hnilica byl prezidentem republiky jmenován soudcem dne 24. 2. 1993 podle §38 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném do 31. 12. 1993. Na jmenovacím dekretu je podpis Václava Havla jako prezidenta České republiky, kterým byl zvolen dne 26. 1. 1993, do funkce byl inaugurován dne 2. 2. 1993. Podle čl. 63 odst. 3 Ústavy vyžaduje rozhodnutí prezidenta k platnosti spolupodpis předsedy vlády (či pověřeného člena vlády). Jmenovací dekret je spolupodepsán Václavem Klausem jako předsedou vlády. To vše potvrzuje i usnesení vlády České republiky ze dne 24. 2. 1993, č. 90 (jde o zajištění předepsané kontrasignace jmenovacího aktu). Podle předložené kopie listiny (ověřené dne 3. 5. 2011 podle originálu na Krajském vojenském velitelství hlavního města Prahy) složil JUDr. Jiří Hnilica slib do rukou ministra obrany. O přidělení JUDr. Hnilici k výkonu funkce bylo rozhodnuto Rozkazem náčelníka správy vojenských soudů (ve věcech personálních) č. 10 ze dne 25. 3. 1993. Soudce JUDr. Hnilica tak byl dnem 1. 4. 1993 přidělen k Vrchnímu soudu – vojenskému kolegiu v Praze. Podle čl. 110 Ústavy byly vojenské soudy součástí soudní soustavy jen do 31. 12. 1993. Vojenských soudů se týkala novela zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, provedená zák. č. 17/1993 Sb. Podle čl. II odst. 5 tohoto zákona pozbývají ustanovení, která se vztahují na činnost vojenských soudů a postavení vojenských soudců, účinnost dnem 31. 12. 1993. Pokud k tomuto dni vojenský soudce souhlasil s přidělením k určitému soudu téhož stupně, považoval se tento souhlas za souhlas s přidělením k určitému soudu podle §34 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb. JUDr. Jiří Hnilica se tak stal ze zákona soudcem obecného soudu a na základě svého souhlasu byl rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 21. 12. 1993 přidělen k výkonu funkce dnem 1. 1. 1994 k Vrchnímu soudu v Praze. Z těchto důvodů nebyl ani ze strany ministerstva spravedlnosti shledán žádný důvod ke zpochybňování JUDr. Jiřího Hnilici jako soudce Vrchního soudu v Praze. Kancelář prezidenta republiky dopisem ze dne 27. 9. 2011 odkázala na výsledky podrobného šetření Ministerstva spravedlnosti, které disponuje kompletním spisovým materiálem.
Nejvyšší soud tak na základě vyžádaných zpráv shodně s kompetentními orgány, které prováděly šetření v této věci, uzavírá, že JUDr. Jiří Hnilica byl do své funkce řádně jmenován a přidělen k výkonu funkce soudce dnem 1. 1. 1994 k Vrchnímu soudu v Praze. Z těchto důvodů byl senát 3 To Vrchního soudu v Praze při projednávání odvolání obviněných J. B. a M. Č. náležitě obsazen, a proto zde není dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Obviněný M. Č. uplatnil dále dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09 nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. V posuzované věci však o takový případ nejde. Soudy nižších stupňů založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Námitky uplatněné obviněným M. Č. v jím podaném dovolání nenaplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto je Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále Nejvyšší soud považuje za nutné k uplatněným jinak v podstatě skutkovým námitkám obviněného Č. uvést následující.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. Č. zejména uvedl, že subjekt, od kterého provedla nákup společnost HORES ČR, s. r. o., byl plátcem DPH, řádně registrovaným k této dani a předmětné zboží reálně dodal společnosti HORES ČR, s. r. o., a ta se stala jeho vlastníkem a totožné zboží, které bylo řádně deklarováno při vývozu, také skutečně vyvezla s odpovídající dokumentací – zboží překročilo hranici České republiky, což je podle jeho názoru pro uplatnění nároku na odpočet rozhodující. O uskutečnění vývozu nemá pochybnosti ani nalézací soud. Krajský soud vytýká uskutečněnému vývozu nadhodnocení zboží a neexistenci odběratele v Arménii. Záležitosti v zahraničí měl zajišťovat zprostředkovatel a pokud tento zprostředkovatelské povinnosti nesplnil a dopustil se i nedovoleného jednání, nelze to klást dovolateli k tíži. Dovolatel neměl žádné pochybnosti o existenci zahraničního odběratele, ani o jiných okolnostech, k nimž docházelo v zahraničí. Jednání společnosti HORES ČR, s. r. o., ani jejího jednatele obviněného M. Č. nelze považovat za nedovolené, a pokud v Arménii k nějakým machinacím došlo, tak bez vědomí a jakékoliv účasti společnosti HORES ČR, s. r. o., a jejího jednatele Č.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu. Daň z přidané hodnoty lze zkrátit především nesplněním zákonné povinnosti zaregistrovat se ve stanovených případech jako plátce této daně spolu s nepodáním daňového přiznání a následným nezaplacením daně, dále zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně či neoprávněným uplatněním odpočtu daně. Za vylákání daňové výhody nelze považovat pouhé neoprávněné snížení skutečně existující daňové povinnosti, které je zkrácením daně, ale fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. Smyslem zde totiž je postihnout případy, „kdy pachatel nezkracuje plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých tvrzení vyžaduje“. Vylákání výhody na některé povinné platbě lze obecně definovat jako předstírání okolnosti, na základě níž vzniká povinnost státu (resp. jiného příjemce povinné platby) poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá nárok na takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či poplatníkem takové povinné platby (např. daně z přidané hodnoty), ve vztahu k níž je výhoda (poskytované plnění) poskytována (např. nadměrný odpočet). Nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty na výstupu je uplatňován zejména při vývozu zboží do zahraničí, tedy do třetích zemí, popř. mimo území Evropské unie (Evropských společenství). Plátce, který zboží vyváží, má zachován nárok na odpočet daně zaplacené na vstupech. Pokud převýší nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu daňovou povinnost na výstupu za zdaňovací období, vznikne tzv. nadměrný odpočet a v tomto případě se vlastně stát stane dlužníkem plátce, neboť stát je povinen vrátit plátci bez žádosti vratitelný přeplatek. Pokud jde o velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5.000.000,- Kč.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný J. B. v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období červenec 2000 deklaroval zdanitelné plnění související s kupní smlouvou z 3. 7. 2000 a fakturou ze dne 26. 7. 2000, přestože se jednalo o transakci čistě fiktivní, jež byla součástí řetězce obdobných fiktivních transakcí, v němž figuroval i obviněný M. Č., který pak v přiznání k DPH za zdaňovací období červenec 2000, uplatňoval nadměrný odpočet za nákup a následný vývoz elektrosoučástek do Arménie, což dokládal fakturou, vystavenou dne 31. 7. 2000 obviněným J. B., a fakturou ze dne 7. 9. 2000, vystavenou obviněným M. Č. pro odběratele zboží – společnost RSTHUNYAN LEVON A. v Arménii, přestože údaje o ceně elektromateriálu se nezakládaly na pravdě a subjekt v Arménii pod názvem RSTHUNYAN LEVON A. vůbec neexistuje, což oba obvinění věděli (srov. str. 13 až 14 rozsudku nalézacího soudu). Primárně důkaz o fiktivnosti předmětných transakcí plyne z výpovědi předsedkyně představenstva a obchodní společnosti Elektro – N. svědkyně N., jež popřela pravost faktury ze dne 21. 12. 1999, kterou měla jmenovaná společnost vystavit společnosti JV AUTODOPRAVA, s. r. o. (správné obchodní jméno této společnosti je nadto AUTODOPRAVA JV, s. r. o.), a vyloučila, že by někdy její společnost prodala elektromateriál v rozsahu, za cenu a způsobem, který má vyplývat právě ze zmíněné faktury. Zásadní ve věci je zjištění znaleckého ústavu o tom, že zboží prodané společností HORES ČR, s. r. o., ve smyslu faktury firmě RSHTUNYAN LEVON A. se sídlem v Jerevanu, za částku 51.939.880,- Kč bez DPH, má hodnotu 10.755.203,- Kč a dále informace od Interpolu a od arménských justičních orgánů o tom, že subjekt RSHTUNYAN LEVON A. jako firma, ani jako představitel právnické osoby v Arménii není evidován a osoba takového jména žije řadu let na neznámém místě v Ruské Federaci. Podstatné je pak i to, že zakoupený elektromateriál v Arménii nakonec vůbec neopustil celní sklad. Společnost HORES ČR, s. r. o., na svých účtech nevykazovala hotovost, za kterou by mohla zakoupit elektromateriál od firmy obviněného J. B. a rovněž zde není zachycen příjem peněz od subjektu RSHTUNYAN LEVON A., byť na to bylo poukazováno ve faktuře. Z podkladů, získaných cestou právní pomoci z Arménie, je pak zřejmé, že ani finanční situace subjektu vystupujícího pod označením RSHTUNYAN LEVON A. nebyla nikterak příznivá, když tento subjekt nebyl schopen zaplatit clo za elektrosoučástky dodané mu z České republiky od společnosti SLAG, s. r. o., Nymburk dne 6. 7. 2000, a tudíž jen sotva bylo v jeho možnostech zaplatit ve stejném období na zálohách společnosti HORES ČR, s. r. o., 50 milionů korun. Kupní smlouvy i užitá specifikace zakupovaného zboží jsou v obou větvích obchodního řetězce totožného znění a liší se pouze kupní cenou a jiným vymezením subjektů kupní smlouvy. (srov. str. 14 až 15 rozsudku nalézacího soudu). Je tedy zřejmé, že obviněný J. B., ve vztahu k faktuře ze dne 7. 9. 2000, a obviněný Č., za aktivní pomoci obviněného B., ve vztahu k fakturám ze dne 31. 7. 2000 a ze dne 7. 9. 2000, vědomě deklarovali zdanitelná plnění, jež byla účelově vykonstruována a nadhodnocena, aby posléze v rámci podaných daňových přiznání uplatnili požadavek na zohlednění tohoto plnění jednak ve smyslu snížení vlastní daňové povinnosti, to ve vztahu k obviněnému B., a jednak ve smyslu získání neoprávněného odpočtu DPH, to v případě obviněného Č., když oba obvinění věděli o tom, že participují v řetězci, který pouze simuloval realizování obchodů, jehož předmětem bylo účelově nadhodnocené zboží, a kterýžto řetězec končil exportem tohoto zboží z České republiky do dispozice fakticky neexistujícího arménského subjektu (srov. str. 16 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že orgány činné v trestním řízení zdokumentovaly cestu zboží – elektrosoučástek – od počátku až ke společnosti HORES ČR, s. r. o. To, že v daném řetězci bylo obchodováno se součástkami, jejichž hodnota (alespoň podle zajištěných vzorků) byla výrazně nižší než hodnota deklarovaná, by nebylo nezákonné. Bylo však zjištěno, že prvotní prodejce – firma Elektro-N. – prostě součástky neprodala, takže již v celém řetězci počínaje tímto prodejcem následně byl deklarován nepravdivý údaj. Jistě, že s nějakými elektrosoučástkami obchodováno bylo, ovšem na počátku bylo hrazeno (pakliže nedošlo k jinému způsobu získání zboží) zboží zcela jinému dodavateli, bez zaúčtování a samozřejmě bez přiznání daně. Skutečnost, že byla značná část dokazování věnována nákupu elektrosoučástek v řetězci firem AUTODOPRAVA J+V – INPEK-PRO – B., měla svůj význam, neboť výsledky dokazování podporují možný závěr o tom, že zde v předmětné době existoval objem zboží, kterého bylo využito pro opakující se fiktivní nákupy a prodeje a finální, rovněž fiktivní, vývoz zboží do zahraničí s možností odpočtu DPH. Hodnota zboží zjištěná znalcem prof. Husákem jen závěr o fiktivnosti celé transakce ve spojení s ostatními důkazy potvrdila (srov. str. 9 až 10 rozsudku odvolacího soudu).
Především je třeba konstatovat, že jak soud nalézací, tak následně i soud odvolací, se náležitě vypořádaly se všemi znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a proto v tomto směru nejsou námitky uvedené v dovolání obviněného M. Č. důvodné. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s učiněnými závěry soudů nižších stupňů, jak jsou zachyceny v předchozích odstavcích, a plně na ně v podrobnostech odkazuje. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je třeba posuzovat jako celek, nikoliv vytrhávat z kontextu jednotlivá konstatování, jak to učinil v odůvodnění dovolání obviněný M. Č. Návaznost jednotlivých prokázaných podstatných skutečností v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v tom, že jmenovaný soud nejprve konstatuje, že smluvená cena výrobků v nestandardní výši by sama o sobě nebyla nezákonná, nebýt dalších okolností případu, jako je zjištění, že prvotní prodejce, firma Elektro-N., předmětné součástky neprodala, přičemž dále upozorňuje, že jsou tu i další okolnosti, kterými se již zabýval nalézací soud, a to výpovědi jednotlivých svědků, které spolehlivě vyvrátily, že by obchody řádně proběhly, zejména po linii AUTODOPRAVA J + V – INPEK-PRO – obviněný B. (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Bližší informace k jednotlivým nákupům a prodejům v řetězci podrobně řeší již nalézací soud na str. 14 až 16 odůvodnění svého rozhodnutí. Fiktivnost celé transakce následně odvolací soud dovozuje i ze znaleckého posudku prof. Husáka a materiálů získaných cestou právní pomoci (srov. str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud je tak v rozporu s námitkami dovolatele naopak přesvědčen o správnosti a důležitosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů pro posouzení, zda byly obviněnými spáchány trestné činy, jimiž byli uznáni vinnými, přičemž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považuje za logické a srozumitelné.
Jestliže dovolatel M. Č. dále namítal, že podstatné pro posouzení věci je, že obviněný J. B., podnikající pod shodným jménem, byl řádně registrovaným plátcem DPH a obchodované zboží bylo reálně prodáno společnosti HORES ČR, s. r. o, posléze řádně deklarováno při vývozu a překročilo hranici České republiky, Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že vylákání výhody na některé povinné platbě lze obecně definovat jako předstírání okolnosti, na základě níž vzniká povinnost státu poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá nárok na takové plnění. Podstatné tedy v tomto případě není, zda prodávající obviněný J. B. byl skutečně plátcem DPH a zda zboží skutečně opustilo Českou republiku, ale že údaje rozhodné pro vylákání a výpočet nadměrného odpočtu neodpovídaly skutečnosti a jednání obou obviněných směřovalo k vylákání nadměrného odpočtu DPH. Z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že podstata trestné činnosti obviněného M. Č. za účasti obviněného J. B. spočívala v tom, že v úmyslu neoprávněně získat od České republiky vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty simuloval obchodní transakce tak, že s téměř neobchodovatelným zbožím za účelem mnohonásobného navyšování jeho hodnoty a prokázání neoprávněných nároků uplatněných následně v daňovém řízení nakládal záměrně tak, aby v konečném důsledku byly tyto transakce zakončeny vývozem předmětného zboží do Arménie, spojeným s neoprávněným uplatněním daně na vstupu za uvedené simulované zdanitelné plnění, v důsledku čehož došlo k neoprávněnému vzniku nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Finanční úřad poté vycházel z těchto nepravdivých údajů a od nich se odvíjejících výpočtů daně na vstupu a výstupu při přiznání a vyplacení nadměrného odpočtu DPH obviněnému M. Č.
Konečně také dovolatel Č. uplatnil obhajobu, podle níž mu nelze přičítat porušení povinností zprostředkovatelem G., když dovolatel neměl žádné pochybnosti o existenci zahraničního odběratele ani o jiných okolnostech, k nimž docházelo v zahraničí. Již nalézacím soudem byla obviněnému Č. bez jakýchkoliv pochybností prokázána vědomost o účelově vykonstruovaných a nadhodnocených zdanitelných plnění, kde tvorba cen zboží vznikala v řetězci, který pouze simuloval realizování obchodů a končil exportem zboží z České republiky do dispozice fakticky neexistujícího subjektu v Arménii (srov. str. 16 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se zabýval shodnou námitkou již v odvolacím řízení, kde uzavřel, že to byl obviněný Č., kdo podepsal dodavatelskou fakturu a přebíral i fyzicky zboží (srov. str. 10 rozsudku odvolacího soudu), což je dokladováno obsahem spisového materiálu. K tomu považuje za nutné Nejvyšší soud dodat, že smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel podle §642 obchodního zákoníku zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi). Z navazujících ustanovení vyplývá základní členění na dva stupně očekávané aktivity: buď jde jen o obstarání příležitosti pro zájemce uzavřít s třetí osobou smlouvu určitého obsahu, nebo se očekává spolupůsobení vedoucí k uzavření této smlouvy. Zprostředkovatel tedy neuzavírá příslušnou smlouvu, ani nepřebírá odpovědnost za to, že osoba, se kterou zprostředkoval uzavření smlouvy, svůj závazek ze zprostředkovatelské smlouvy splní, ani za to neručí (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1263). Z těchto důvodů není možné přenést odpovědnost za dojednání obchodu v zásadě s neexistujícím arménským partnerem pouze na zprostředkovatele. Ani tato námitka obviněného M. Č. tak není opodstatněná, protože jak bylo nepochybně prokázáno věděl o fiktivnosti celého řetězce, na jehož konci se nacházel jeho údajný odběratel RSTHUNYAN LEVON A, a přesto jednal uvedeným způsobem.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 3 To 57/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 49 T 5/2009, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) nebo g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění a v zásadě i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při novém náležitém vymezení spáchaného skutku obviněného J. B. uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a obviněného M. Č. uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obou obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvoláních, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí oběma dovoláními napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných J. B. a M. Č. o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i přes to, že obviněný J. B. vyslovil nesouhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, neboť rozhodnutí o odmítnutí dovolání může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání i přes nesouhlas obviněného a příp. i státního zástupce. Takový souhlas je podmínkou rozhodnutí v neveřejném zasedání jen u „jiných rozhodnutí“ ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.