ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1375.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1375/2011-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. prosince 2011 o dovoláních, která podali obvinění J. K., a V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 11 To 103/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 37/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání J. K. a V. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 3 T 37/2008, uznal obviněné J. K. a V. K. vinnými trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za který uložil podle §118 odst. 2 tr. zák. tresty odnětí svobody, a to obviněnému J. K. v trvání dvou roků a obviněné V. K. v trvání osmnácti měsíců, přičemž výkon uložených trestů soud podmíněně odložil podle §§58 odst. 1 tr. zák. a 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání čtyř, resp. tří roků.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění i státní zástupce okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, který jej směřoval ve prospěch i v neprospěch obviněných. Z jeho podnětu Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 11 To 103/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné J. K. a V. K. za trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. odsoudil podle §118 odst. 2 tr. zák. a §§58 odst. 1 tr. zák. a 59 odst. 1 tr. zák., a to obviněného J. K. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců a obviněnou V. K. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §56a odst. 1, 3 tr. zák. odvolací soud uložil obviněným trest propadnutí náhradní hodnoty – ve výroku o trestu specifikovaných nemovitostí v majetku obviněné jakož i tamtéž uvedených nemovitostí v majetku obviněného. Současně krajský soud samostatným výrokem pod bodem 2. zamítl odvolání obviněných J. K. a V. K. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali obviněný J. K. i obviněná V. K. prostřednictvím společného obhájce JUDr. Jaroslava Dulíčka dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Protože se podaná dovolání až na níže uvedenou výjimku zcela shodují, je možné uvést dovolací argumenty obou dovolatelů souhrnně. Nesprávné právní posouzení skutku spatřovali obvinění v tom, že soudy vyhodnotily veškeré finanční částky přijaté od klientů jako vklady ve smyslu §1 odst. 2 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o bankách“), tj. považovaly je za „svěřené peněžní prostředky, které představovaly závazek vůči vkladateli na jejich výplatu“. Dovolatelé upozornili na skutečnost, že společnost BENEFIN, a. s., přijímala platby od klientů jak před, tak po uzavření smlouvy o stavební půjčce na nemovitost. Částky přijaté před uzavřením předmětné smlouvy sami označovali jako zálohy na splátky či jistiny a připustili v tomto případě existenci závazku společnosti na jejich vrácení za určitých podmínek (vrátit peníze bylo možné jen v době před poskytnutím půjčky a pokud byla ukončena smlouva o splátkovém prodeji nemovitostí). Takové podmínky však podle obviněných odlišovaly platby jejich klientů od standardních bankovních vkladů natolik, že neměly povahu vkladu ve smyslu zákona o bankách. Po uzavření smlouvy o stavební půjčce na nemovitost klienti společnosti BENEFIN, a. s., hradili již samotné splátky půjčky, na jejichž vrácení nárok neměli, resp. u těchto splátek nevznikl závazek společnosti je zpětně vyplatit. Z tohoto důvodu nebylo podle názoru dovolatelů možné považovat ani částky přijaté od klientů po uzavření jednotlivých smluv o půjčce za vklady ve smyslu definice tohoto pojmu v zákoně o bankách. Společnost BENEFIN, a. s., ke své podnikatelské činnosti proto nepotřebovala bankovní licenci, neboť nepřijímala vklady od veřejnosti, a soudy pochybily, pokud dospěly k závěru, že provozovali neoprávněné podnikání.
Dále oba obvinění uplatnili také výtku proti naplnění subjektivní stránky trestného činu. Konstatovali, že jednali v omluvitelném právním omylu a blíže k tomuto odkázali na svá odvolání ze dne 7. 3. 2011.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění podřadili výhradu proti uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty s tím, že tento druh trestu byl oběma uložen v rozporu se zákonem. Vyjádřili přesvědčení, že v jejich případě nebyla splněna zákonná podmínka pro vyslovení tohoto trestu vymezená v §55 odst. 2 tr. zák., neboť věci, jež byly propadnuty, obviněným nenáležely. Vycházeli přitom z názoru, že pokud smlouvy o splátkovém prodeji nemovitostí byly uzavírány v rozporu se zákonem o bankách, pak byly od počátku neplatné a finanční částky od klientů nenabyla platně ani společnost BENEFIN, a. s., a konečně ani obvinění nemohli platně nabýt dividendy a mzdu. Dovodily proto, že pokud dividendy a mzda obviněným nenáležely, nemohly být prohlášeny za propadlé podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák., v důsledku toho nebyl splněn zákonný předpoklad pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §56a odst. 1 tr. zák.
Obviněná V. K. napadla výrok o trestu propadnutí náhradní hodnoty i z toho důvodu, že byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. Dovolatelka zdůraznila, že bezpodílové spoluvlastnictví mezi ní a obviněným J. K. bylo zrušeno rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 9. 1990, č. j. 10 C 34/90-5, který nabyl právní moci dne 10. 10. 1990, proto jí mohl být trest propadnutí náhradní hodnoty uložen jen do výše finančních prostředků, které od společnosti BENEFIN, a. s., inkasovala pouze ona, nikoli oba obvinění dohromady. Sama si vyplatila dividendy v částce 1.700.000,- Kč a přijatá mzda činila 67.441,- Kč, celkem tedy 1.767.441,- Kč. Jestliže byly propadnuty nemovitosti mnohonásobně vyšší hodnoty, které jsou v jejím výlučném vlastnictví, došlo podle jejího názoru k jasnému překročení výměry trestu.
Ze shora uvedených důvodů každý z obviněných učinil závěrem svého dovolání návrh, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského i okresního soudu v části týkající se příslušného obviněného a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který považoval námitky dovolatelů vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za neopodstatněné. Rovněž výtku proti uloženému druhu trestu propadnutí náhradní hodnoty neshledal ani u jednoho z obviněných důvodnou, avšak souhlasil s obviněnou V. K., pokud měla výhrady proti rozsahu jí uloženého trestu propadnutí náhradní hodnoty. Podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství lze trest propadnutí náhradní hodnoty ukládat pouze individuálně a není možné trestat jednoho z pachatelů za trestnou činnost druhého z nich ani tehdy, dopustili-li se trestného činu jako spolupachatelé. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. K. a k dovolání obviněné V. K. částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku o trestu uloženého obviněné, jakož i obsahově navazující rozhodnutí, pokud tímto částečným zrušením ztratila svůj podklad, a dále navrhl, aby dovolací soud přikázal věc v rozsahu zrušení soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí o odvolání státního zástupce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění J. K. a V. K. podali dovolání jako oprávněné osoby /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, učinili tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání obsahují zákonem vyžadované náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.) a směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Nejvyšší soud je však posoudil jako zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na ty případy, kdy napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Jeho prostřednictvím lze proto napadat nesprávnosti v oblasti hmotného práva, jež nejčastěji spočívají v tom, že skutek je posouzen jako trestný čin, ačkoli se o žádný z trestných činů nejedná, nebo skutek vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Podobně se přistupuje k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, které lze dovodit tam, kde určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci posuzování, zda došlo v konkrétním případě k naplnění tohoto dovolacího důvodu musí proto Nejvyšší soud zásadně vycházet ze skutkového stavu, jaký zjistily soudy nižších stupňů a s výjimkou případů, kdy Nejvyšší soud sám doplní dokazování (srov. §265r odst. 7 věta druhá tr. ř.), se od něho ani nemůže odchýlit, neboť je jím vázán.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný tedy může ve vztahu k výroku o trestu namítat dvě alternativní pochybení soudu: jednak při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na daný trestný čin (srov. např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006 aj.). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §23 odst. 1, §31 a §33 tr. zák. Vzhledem k charakteru dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, a směřuje tudíž proti pravomocnému rozhodnutí, zaujal Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. názor, že se cestou dovolání nelze domáhat změny výroku o trestu poukazem na porušení zákonných hledisek určujících uložení druhu a výměry trestu a stejně tak i ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
Nelze vyloučit, aby prostřednictvím jiného dovolacího důvodu, §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly cestou dovolání namítány vady nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§35 odst. 1, 2 tr. zák. a §37a tr. zák., viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. se podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obvinění dopustili v podstatě tím, že od 1. 4. 2003 do 9. 10. 2006 v postavení osob řídících společnost BENEFIN, a. s., se sídlem v Turnově, nám. Českého ráje č. 2, jako její jediní akcionáři a od 31. 3. 2003 do 15. 12. 2004 členové představenstva a dále jako její zaměstnanci (obviněný od 1. 4. 2003 do 9. 10. 2006 generálním ředitelem, obviněná administrativní ředitelkou), prostřednictvím dalších nejméně 38 zaměstnanců působících na různých místech České republiky neoprávněně sjednávali smlouvy o splátkových prodejích nemovitostí, na jejichž podkladě přijímali od klientů vklady peněžních prostředků, ze kterých zčásti poskytli půjčky klientům za účelem pořízení bydlení, přičemž kromě čerpané stavební půjčky klient používal na nákup nemovitosti i jím dříve naspořené peněžní prostředky, vše v rozporu s §2 odst. 1 písm. a) zákona o bankách, ve znění platném od 30. 4. 2002 do 7. 3. 2006, resp. §2 odst. 1 téhož zákona ve znění platném od 7. 3. 2006, podle kterého bylo takovou činnost spočívající v přijímání vkladů od veřejnosti možno provádět pouze na podkladě licence udělované Českou národní bankou, která nebyla společnosti BENEFIN, a. s., udělena ani o ni nebylo požádáno, a takto sjednali celkem nejméně 1. 476 smluv a přijali k 31. 5. 2006 vklady v celkové výši nejméně 113.617.225,50 Kč, přičemž z účetně vykázaného zisku společnosti BENEFIN, a. s., za rozhodné období si v dubnu 2006 vyplatili dividendy ve výši 8.500.000,- Kč a obviněná V. K. navíc mzdu ve výši 67.441, - Kč.
K dovolacímu důvodu spočívajícím v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení obvinění vznesli výhrady proti závěrům soudu o povaze vkladů, které přijímali od svých klientů, byli přesvědčeni, že způsob jejich podnikání nenaplňoval zákonnou definici vkladu ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona o bankách, a tudíž společnost BENEFIN, a. s., nebyla povinna získat ke své činnosti bankovní licenci. Tato jejich námitka však není důvodná.
Jak je patrno ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, společnost BENEFIN, a. s., v níž obvinění působili a jejímiž jedinými akcionáři byli, získávala veškeré finanční zdroje od svých klientů. S těmi od dubna 2003 do října 2006 uzavírala smlouvy o splátkových prodejích nemovitostí, podle nichž byli její zákazníci povinni hradit společnosti nejprve pravidelné měsíční jistiny a poté, co jim byla poskytnuta půjčka na pořízení nemovitosti, pravidelné splátky. Takto uhrazené platby byly klientovi vráceny v případě, že vypověděl smlouvu o splátkovém prodeji nemovitosti nebo byl vyloučen (podle jedné verze smluv musela být splněna ještě podmínka uplynutí pětileté doby trvání smlouvy).
Takto lze stručně vyjádřit podstatu podnikání společnosti BENEFIN, a. s., na které bylo podle obviněných nutno pohlížet jako na dvoufázovou činnost, a to jednak období přijímání plateb – jistin před udělením půjčky, a jednak dobu následující po uzavření smlouvy, kdy přijímané platby tvořily již jednotlivé splátky úvěru. Konkrétní průběh realizace smluvních ujednání z primární smlouvy o splátkovém prodeji nemovitosti se s takovým pojetím „dvoufázové“ podnikatelské činnosti na první pohled opravdu shoduje, ale přesto je nutné nahlížet na podnikatelskou činnost společnosti BENEFIN, a. s., v jejím souhrnu, neboť obě tzv. „fáze“ spolu velice úzce souvisejí, resp. jedna bez druhé by nemohly existovat, byly si vzájemně podmíněné. Jak totiž bylo zjištěno soudy, společnost BENEFIN, a. s., postrádala vlastní i cizí kapitál a půjčky poskytované klientům (tedy „druhá fáze“) financovala výhradně z předtím přijatých pravidelných plateb svých klientů. Proto za situace, kdy by klienti neplatili společnosti jistiny, neměla by společnost BENEFIN, a. s., k dispozici žádný jiný zdroj pro realizaci půjček, jejichž poskytování tak bylo evidentně závislé na objemu společností přijatých jistin. Obě, podle dovolatelů oddělené „fáze“, tedy tvoří jedinou vnitřně provázanou podnikatelskou činnost.
V trestním řízení zjištěné skutkové okolnosti charakterizující podnikání společnosti BENEFIN, a. s., zjevně odpovídají definici vkladu formulované v §1 odst. 2 písm. a) zákona o bankách tak, že jím jsou „svěřené peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu“. Finanční prostředky takové povahy potom mají oprávnění podle uvedeného zákona přijímat pouze banky, jež musí mít právní formu akciové společnosti a povolení od České národní banky působit jako banky. Právní teorie za pojmový znak „vkladu“ považuje pouze přislíbení vrácení (splacení) původně vložené částky, popř. i po odečtení poplatků. Pojmovým znakem vkladu naopak není přislíbený výnos. Nepojmenované smlouvy, jejichž obsahem je přijetí vkladu, jsou v rozporu s §2 zákona o bankách (srov. Barák, J. a kol. Zákon o bankách. Komentář a předpisy souvisící. Linde Praha, a. s. 2003, str. 21).
Závazek vůči vkladateli na výplatu jím vložených prostředků společnosti BENEFIN, a. s., skutečně vznikl a existenci nároku klientů na vrácení vkladu nemohly zvrátit ani dovolateli namítané podmínky kladené na zpětnou výplatu vkladů. Citovaná definice bankovního vkladu jednak nevylučuje, aby povinnost příjemce vkladu jej vrátit byla vázána na splnění určitých podmínek. Podstatné je ale zejména, že právo klienta na přístup k vkladu stanovením požadavku na vypovězení smlouvy, vyloučení klienta, či uplynutím příslušné lhůty, nezaniklo, pouze bylo odloženo do okamžiku naplnění daných podmínek. Právní názor soudů obou stupňů, který akceptoval i soud dovolací, je navíc podpořen odborným vyjádřením České národní banky. Zaujala jednoznačný názor na charakter podnikatelské činnosti obchodní společnosti BENEFIN, a. s., která evidentně přijímala vklady ve smyslu zákona o bankách (srov. č. l. 50-52 trestního spisu).
O jiný případ by se jednalo tehdy, pokud by byly půjčované finanční prostředky čerpány z vlastních volných prostředků, resp. jiných zdrojů než klientských vkladů, neboť poskytování půjček a úvěrů samo o sobě nevyžaduje udělení bankovní licence. V posuzované věci však nebylo pochyb o tom, že budoucí půjčované finanční prostředky byly klientům akciové společnosti poskytovány výlučně z peněz, které předtím vložili jednak oni sami, jednak ostatní klienti, kteří dosud nesplnili podmínky pro uzavření smlouvy o půjčce. Jediným zdrojem úvěrů byly klientské vklady, jež soudy zcela správně považovaly za bankovní vklady, pro jejichž přijímání od veřejnosti je nutná bankovní licence. Na podporu dosavadních argumentů otázky povahy finančních prostředků, jež přijímala od občanů společnost BENEFIN, a. s., a způsobu, jakým s nimi nakládala, je možné poukázat na to, že podnikání obviněných v rámci této obchodní společnosti je zcela srovnatelné s činností stavebních spořitelen, u nichž občan nejprve po určitou dobu „spoří“, tj. ukládá peněžní prostředky, a po uplynutí určité doby mu vzniká nárok na uzavření smlouvy o úvěru na pořízení či rekonstrukci bydlení. Tento druh činnosti pak jednoznačně podléhá povinnosti bankovní licence a podnikání obviněných se od něho prakticky nijak neodlišovalo.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v rozhodné době působilo na trhu v České republice více subjektů, které nabízely své služby a produkty, aniž by k takové činnosti měly příslušné oprávnění. Na určité protiprávní postupy takových právnických osob reagovalo i Ministerstvo financí České republiky ve svém článku vydaném dne 19. 8. 2003. Autor v něm upozornil na obdobné nezákonné praktiky a varoval občany mj. před vybíráním vkladů od veřejnosti subjekty, jež nedisponují bankovní licencí udělené podle zákona o bankách. Zdůrazněna byla v článku zejména ochrana majetkových práv veřejnosti, kterou je možné garantovat pouze pod podmínkou, že subjekt poskytující určité finanční služby nebo produkty podléhá dohledu příslušného dozorového orgánu (např. České národní banky).
K subjektivní stránce obvinění namítli, že jednali v omluvitelném právním omylu, aniž by pro svůj názor předložili jakýkoli argument, resp. stroze odkázali na obsah svých odvolání. Nejvyšší soud opakovaně prezentoval svůj výklad ohledně požadavků na obsah dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který musí být podáván vždy obhájcem, tj. odborně vybavenou osobou, mj. i proto, aby výhrady dovolání odpovídaly obsahu jednotlivých taxativně vymezených důvodů. Nejvyšší soud je totiž oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání (srov. §265f odst. 1 tr. ř.), v rámci dovolacího řízení tak musí vycházet z konkrétních námitek, o něž dovolatel opírá naplnění jednotlivých jím uplatněných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud proto nemůže ani přihlížet k té části dovolání, v níž dovolatel odkázal na obsah svého odvolání, či dokonce na závěrečný návrh přednesený v rámci veřejného zasedání konaného o odvolání, aniž by formuloval své konkrétní výhrady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované pod č. T 1325 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 69, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2010).
Nad rámec dovolání však Nejvyšší soud uvede, z jakých důvodů by ani tato námitka vytýkající nedostatek subjektivní stránky trestného činu v dovolacím řízení neobstála. Z rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že obvinění se domáhali vyloučení trestní odpovědnosti z důvodu jednání v právním omylu negativním ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních norem. Domnívali se, že podnikání společnosti Benefin, a. s., bylo v souladu se zákonem poté, co na konci roku 2004 ohlásili volnou živnost služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy, což jim potvrdily i jimi dotázané osoby (advokáti, daňová poradkyně a znalec Vítězslav Javůrek) a údajně se ve stejném smyslu vyjádřila i pobočka České národní banky v Ústí nad Labem. Jejich obhajobě však odvolací soud oprávněně nepřisvědčil.
Právní omyl negativní o protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních norem, kterých se trestní zákon nedovolává, se za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. posuzoval podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního (stejně je k tomuto právnímu omylu přistupováno i po nabytí účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Skutkový omyl negativní nastane tehdy, jestliže pachatel nějakou skutečnost požadovanou pro naplnění znaků uvedených v trestním zákoně nezná, nepředpokládá ji ani na úrovni laických představ. V takovém případě je vyloučena trestní odpovědnost pachatele za úmyslný trestný čin. V posuzované věci však byly zjištěny takové okolnosti, které odporují tomu, že by obvinění J. K. a V. K. nemohli ani předpokládat, že volná živnost „služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy“ pro řádné podnikání společnosti BENEFIN, a. s., nepostačovala. Naopak odvolací soud měl dostatek podkladů pro závěr, že obvinění nejednali v právním omylu negativním, který by je omlouval a vylučoval jejich trestní odpovědnost, ale v úmyslu nepřímém.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná již krajským soudem použitý argument, že uvedená pobočka České národní banky se od tvrzení obviněných zcela distancovala, k dotazu policie v S. nebo společnosti BENEFIN, a. s., či jiného subjektu na přelomu let 2004 a 2005 žádnou zprávu k dané problematice pobočka nevydala (srov. písemné vyjádření založené na č. l. 1081 trestního spisu). Předmětem policejního vyšetřování bylo podnikání společnosti BENEFIN, a. s., již na sklonku roku 2004, neboť Česká národní banka pro podezření z páchání trestného činu neoprávněného podnikání podala v září 2004 na statutární zástupce společnosti BENEFIN, a. s., trestní oznámení. Dovolatelé si tak nejpozději v této době bezpodmínečně museli být vědomi přinejmenším pochybností o souladu podnikatelské činnosti společnosti se zákonem (přijímání vkladů od veřejnosti a z těchto následné poskytování půjček). K odstranění jakýchkoli pochyb či nejasností si obvinění, jak správně poukázal krajský soud, měli obstarat odborné stanovisko České národní banky, kterou jedinou bylo možno považovat za povolaný subjekt nadanému kompetencí k danému účelu, a to tím spíše, pokud právě od této instituce vzešel první podnět k vyšetření oprávněnosti podnikání společnosti BENEFIN, a. s. Namísto toho společnost pokračovala ve svých nezákonných obchodních aktivitách s tím, že od 10. 11. 2004 byla na základě ohlášení volné živnosti „služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy“, oprávněna jako nebankovní subjekt poskytovat úvěry a půjčky. Citovaná živnost se však nevztahovala na přijímání vkladů od veřejnosti, čehož se společnost BENEFIN, a. s., evidentně dopouštěla (a to jak před, tak po ohlášení volné živnosti „služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy“) a na což v trestním oznámení i stížnosti proti usnesení, jímž byla věc odložena, upozorňovala Česká národní banka (viz č. l. 36-40 a 4 5).
Proto lze jednoznačně uzavřít, že obviněný J. K. i obviněná V. K. věděli, že podnikání společnosti BENEFIN, a. s., může být v rozporu se zákonem, a byli tak s případným porušením zákona přinejmenším srozuměni. Je možné ještě doplnit, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. se jednalo i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku než škodlivého, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (viz rozhodnutí č. 3/2006 Sb. rozh. tr., které se uplatní i ve vztahu k nové právní úpravě zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.). Závěru soudu druhého stupně o spáchání trestného činu podle §118 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. v úmyslu nepřímém tedy Nejvyšší soud neměl co vytknout.
V této souvislosti nelze opominout ani obecnou zákonnou povinnost každého, kdo chce řádně provozovat živnost, činit tak soustavně, samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za dodržení dalších podmínek stanovených zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (viz §2 citovaného zákona). Tentýž zákon ve svém ustanovení §3 odst. 3 písm. a) výslovně stanoví, že živností není činnost bank, jež se řídí zákonem č. 6/1993 Sb., o České národní bance, a zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách. Ze zákona bylo tedy povinností obviněných jako osob jednajících za společnost BENEFIN, a. s., zajistit, aby ohlášená živnost služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy skutečně odpovídala činnosti provozované společností, a vyvarovat se tak protiprávního jednání, čemuž však nedostáli.
Pokud obviněný J. K. a obviněná V. K. zpochybnili jim uložený druh trestu propadnutí náhradní hodnoty, jednalo se o neopodstatněnou námitku.
Vzhledem k neoprávněnosti podnikatelské činnosti společnosti BENEFIN, a. s., považovali dovolatelé smlouvy s klienty od počátku za neplatné, z čehož dále dovozovali, že jak společnost, tak obvinění nemohli platně nabýt jakékoli finanční prostředky pocházející z neplatných smluv o splátkovém prodeji nemovitostí. Dividendy vyplacené obviněným ani mzda obviněné jim tudíž podle jejich přesvědčení nenáležely, a nesplňovaly tak podmínku pro uložení trestu propadnutí věci uvedenou v ustanovení §55 odst. 2 tr. zák., která byla předpokladem i pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty. Taková argumentace je však z hlediska trestního řízení irelevantní. K otázce významu platnosti či neplatnosti právního úkonu při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin, jehož součástí objektivní stránky je určitý právní úkon, se soudní praxe vyjádřila již opakovaně a zaujala konstantní právní názor, že podstatným je smysl a obsah právního úkonu a nikoli to, zda je či není platný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 6/2010, str. 185, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod č. T 575 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 24/2003, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2003). Jestliže je právní úkon součástí jednání či jiného znaku skutkové podstaty trestného činu, může vykazovat i formální vady, které mohou znamenat neplatnost takového úkonu z hlediska požadavků norem stojících mimo trestní právo, aniž by tato skutečnost měla vliv na trestní odpovědnost pachatele. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud i na judikát č. 36/2000 Sb. rozh. tr., jehož právní věta výslovně stanoví, že trestní odpovědnost podle §128 odst. 2 tr. zák. není vyloučena, je-li smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatná. K otázce možnosti spáchání trestného činu prostřednictvím neplatných právních úkonů srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08.
Zásadní otázkou pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných jakož i pro právní úvahy o ukládaném trestu propadnutí náhradní hodnoty tedy bylo, že společnost BENEFIN, a. s., na základě smluv o splátkovém prodeji nemovitostí přijímala vklady od svých klientů, jež používala k poskytování půjček a z nichž byly obviněným vyplaceny dividendy ve výši 8,5 mil. Kč a obviněné V. K. také mzda ve výši 67.441,- Kč. Uvedené finanční odměny představovaly reálný, trestnou činností získaný prospěch spolupachatelů J. K. a V. K., kteří s ním také naložili jako s vlastním majetkem podle svého volného uvážení. Případná neplatnost smluv o splátkovém prodeji nemovitostí proto nijak nemohla ovlivnit skutečnost, že obvinění se dopustili trestného činu neoprávněného podnikání, obohatili se tak o více než 8,5 mil. Kč, které však nebyly dohledány, nemohl být tudíž vysloven trest propadnutí věci, ale pouze propadnutí náhradní hodnoty, jak učinil odvolací soud. Pro vyslovení tohoto druhu trestu postačovalo, že obvinění se k finančním prostředkům, které přijali v průběhu neoprávněného podnikání od občanů, chovali jako opravdoví vlastníci. Měli je ve svém držení a mohli s nimi v podstatě volně disponovat podle svého uvážení, což také činili bez ohledu na negativní dopad pro klienty akciové společnosti, jimž právě takovým počínáním způsobili škodlivý následek. Názor obviněných aplikovaný v praxi by totiž vedl k naprosto absurdním situacím, kdy by např. nemohl být uložen trest propadnutí omamné látky tomu, kdo si ji neoprávněně opatřil, a zůstala by tak i nadále v jeho moci a dispozici. Námitka obviněných týkající se možnosti uložit jim trest propadnutí náhradní hodnoty tak nemá opodstatnění.
Další výhradu, a to proti výměře uloženého trestu propadnutí náhradní hodnoty, uplatnila ve svém dovolání pouze obviněná V. K. Domáhala se změny ve výroku o tomto druhu trestu tak, aby jím byly postiženy nemovitosti v jejím vlastnictví v celkové hodnotě maximálně 1.767.441,- Kč, tj. v částce odpovídající výši finančního prospěchu, který získala trestnou činností. Ani taková námitka není důvodná.
Podle právní úpravy platné v době činu, podle které byla trestní věc posuzována, mohl soud uložit pachateli, jenž získal trestnou činností majetkový prospěch, některý z trestů, který ho postihoval na majetku, tj. trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, trest propadnutí majetku a peněžitý trest (od 1. 1. 2010 má soud obligatorní povinnost přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu k tomu, že pachatel získal nebo se snažil získat trestným činem majetkový prospěch, viz §39 odst. 7 trestního zákoníku). Mezi těmito druhy trestů a podmínkami při jejich ukládání tedy existuje určitá podobnost, zejména všechny směřují k tomu, aby byl pachateli odčerpán neoprávněně získaný majetkový prospěch. Zákonná úprava nestanovila žádnou relaci mezi výší prospěchu, který pachatel nabyl trestnou činností, a výměrou trestu spojeného s jeho finančním postihem. Naopak zpravidla soudní praxe přistupovala k uložení např. peněžitého trestu v takové výši, aby citelněji zasáhl pachatele, jeho výměra nebyla vůbec omezena hodnotou majetkového prospěchu získaného posuzovanou trestnou činností, přičemž peněžitým trestem lze postihnout i majetek, který pachatel nabyl poctivou prací (srov. č. 51/1988-I. Sb. rozh. tr.).
Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (§9 odst. 2 tr. zák., rovněž §23 trestního zákoníku, v němž je jednání spolupachatelů definováno jako „úmyslné společné jednání“). Při spolupachatelství se tedy každému spolupachateli přisuzuje celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku (škoda, prospěch, újma na zdraví apod.), pokud byl způsoben společným jednáním a vztahoval se k němu společný úmysl (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1927, sp. zn. Zm I 765/26, uveřejněné pod č. 2637 v publikaci Rozhodnutí Nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních, ročník IX., vydávané Právnickým vydavatelstvím v Praze, dále rozhodnutí č. 4/1982-II. Sb. rozh. tr., novější potom č. 41/1993-III. Sb. rozh. tr.). Přičítat jednomu pachateli odpovědnost za celý následek, jakoby jej způsobil sám, lze dokonce i u tzv. souběžného pachatelství, které je vlastní nedbalostním trestným činům spáchaným více pachateli, kteří jsou jinak posuzováni jako samostatní pachatelé, a nikoli spolupachatelé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1466/2008, publikované pod č. T 1163 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 53, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2009). Protože tedy každý ze spolupachatelů, jimiž byli i obvinění J. a V. K., nese odpovědnost za celý následek jejich společného úmyslného jednání, nebyl odvolací soud při ukládání trestů propadnutí jiné hodnoty vázán individuální výší majetkového prospěchu každého ze spolupachatelů. Určitou relaci pak mohl zachovat jen ve vztahu k celkové částce, o kterou se obvinění obohatili. Nejvyšší soud podotýká, že o formě trestní součinnosti obviněných – spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., není v odsuzujícím rozsudku zmínka. Krajský soud nevyjádřil spolupachatelství obviněných v právní větě ani v jejím paragrafovém znění, což však není možné považovat za podstatnou vadu či dokonce dovolací důvod ve smyslu chybějícího výroku podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. O spáchání činu ve vzájemné shodě, jež mj. zakládá spolupachatelství, dostatečně vypovídají zjištěné okolnosti tak, jak jsou popsány ve výroku i odůvodnění napadeného rozsudku.
Obviněné V. K. tudíž krajský soud mohl uložit trest propadnutí náhradní hodnoty ve výměře až do výše 8.567.441,- Kč a nikoli pouze do výše 1.767.441,- Kč, jak se mylně domnívala ve svém dovolání. Ne zcela jasná dovolacímu soudu se jeví pouze argumentace odvolacího soudu, že „nelze pominout existenci manželského svazku obou obžalovaných“. Okolnost, zda obvinění, kteří se dopustili trestného činu ve spolupachatelství, byli nebo nebyli manželé, v daném případě nemá pro řádné uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty žádný význam. Lze se jen domnívat, že krajský soud se citovanou formulací snažil naznačit, že zisk z trestné činnosti tak zprostředkovaně užívali oba obvinění právě společným soužitím a užíváním předmětných nemovitostí. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě připomenout samotné vyjádření obviněné V. K., která sama rovněž čerpala půjčky od společnosti BENEFIN, a. s., přičemž peníze investovala právě do nemovitostí, ohledně nichž byl vysloven trest propadnutí náhradní hodnoty. Její zisk z trestné činnosti tak byl zřetelně vyšší, než pouhé přisvojení si dividend a mzdy. Je proto zcela evidentní, že ani námitka obviněné V. K. o nezákonné výměře trestu propadnutí hodnoty nemohla obstát.
Na podkladě uvedených skutečností posoudil Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. a obviněné V. K. jako částečně neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v převážné části však jako zjevně neopodstatněná a odmítl je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová