ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.281.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 281/2011-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2011 o dovolání, které podal obviněný J. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2010, sp. zn. 6 To 452/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 131/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech uznal obviněného J. Š. vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. rozsudkem ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 3 T 131/2009. Za tyto trestné činy mu uložil úhrnný trest odnětí svobody podle §185 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Soud obviněnému uložil podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. další trest a to propadnutí věci týkající se věcí vyjmenovaných ve výroku citovaného rozsudku. Dále soud rozhodl o náhradě škody a to jednak podle §228 odst. 1 tr. ř. a jednak podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. Š. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 11. 2010, sp. zn. 6 To 452/2010, tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. v celém rozsahu. Podle §229 odst. 3 tr. ř. krajský soud rozhodl znovu sám tak, že uznal obviněného J. Š. vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců podle §152 odst. 1 tr. zák., jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. Dále Krajský soud v Plzni zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. soud odkázal poškozené společnosti vyjmenované ve výroku napadeného rozsudku na řízení ve věcech občanskoprávních. Skutek kvalifikovaný jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. krajský soud postoupil podle §222 odst. 2 tr. ř. k projednání a rozhodnutí jako přestupek Magistrátu města Karlovy Vary.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rozsah dovolání omezil obviněný na odsuzující výrok rozsudku krajského soudu, jímž byl uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., a směřoval jej i proti výroku o trestu.
Úvodem svých námitek obviněný vytkl napadenému výroku o vině odsuzujcího výroku „nesrozumitelný popis skutku“ a to části týkající se způsobu nabízení „určitého zboží“, kdy jsou podle jeho názoru kumulovány možnosti, jež obsahově nedávají smysl. Soud pochybil zejména ve svém závěru o tom, že se skutek stal. Lze se domnívat, že své přesvědčení o tom, že se skutek nestal, dovodil obviněný ze svých výhrad proti použití důkazů získaných při domovní prohlídce v bydlišti obviněného. Vzhledem k tomu, že domovní prohlídka byla provedena ještě před zahájením trestního stíhání, muselo by se jednat o neodkladný či neopakovatelný úkon a jako takový by musel být odůvodněn v příkazu o provedení domovní prohlídky, což se v daném případě nestalo. Soudy tak nemohly svůj závěr o vině opřít o důkazy, opatřené v průběhu tohoto procesního úkonu. Pokud odvolací soud na shodnou námitku, již obviněný uplatnil ve svém odvolání, reagoval, učinil tak způsobem pro obviněného zcela nedostatečným, resp. nezákonným. Přitom obviněný odkázal na soudní judikaturu i rozhodnutí Ústavního soudu k podobným otázkám. Nesprávné hmotně právní posouzení spatřoval obviněný i ve skutečnosti, že do popisu skutku bylo zahrnuto odeslání nelegálního programu „zástupci poškozené společnosti“ na jeho vlastní žádost. Jednalo se totiž podle jeho přesvědčení o případ svolení poškozeného s jinak protiprávním jednáním, které vylučuje trestnost. V souvislosti s tvrzením o nepoužitelnosti důkazů opatřených v rámci nezákonné domovní prohlídky, tj. i obsahu zajištěného počítače, obviněný zdůraznil, že není možné přiznat jakoukoli váhu doznání obviněného, pokud není podpořeno dalšími věrohodnými důkazy. Za ty pak nebylo možné považovat ani výpovědi svědků, kteří nakoupili od obviněného nabízený počítačový program, neboť oni sami byli podle jeho vyjádření pachateli téhož trestného činu. Další výhrady obviněný vznesl proti vyjádření soudu o způsobení škody společnosti Sony Czech, s. r. o., neboť v trestním spise nelze nalézt jakékoli podklady pro tvrzení o vzniku škody.
Dovolatel se dožadoval použití nové právní úpravy trestního práva hmotného, o níž se domníval, že je pro jeho trestní věc příznivější. Důvodem je definice skutkové podstaty srovnatelného trestného činu v ustanovení §270 odst. 1 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.), která mj. obsahuje i podmínku neoprávněného zásahu do autorských práv „nikoli nepatrně“. Obviněný byl přesvědčen, že v jeho případě s ohledem na počet nabízených programů, nebyl tento znak skutkové podstaty naplněn, zásah do zájmu chráněného trestním právem nelze považovat za natolik výrazný, aby překročil uvedenou hranici tzv. nepatrnosti. Pokud by bylo postupováno podle nové právní úpravy, musely by soudy rovněž přihlédnout k nově zakotvené zásadě subsidiarity trestní represe, s níž se odvolací soud nijak nevypořádal. V rámci argumentace, jíž se obviněný snažil vyvrátit potřebu trestně postihnout předmětné jednání, poukázal na postup soudu týkající se držení střeliva zajištěného rovněž v rámci domovní prohlídky v jeho bydlišti (byť nepřesně v úvodu konstatoval, že odvolací soud jej zprostil této části obžaloby) a dožadoval se stejného hodnocení skutkových okolností, jež by vedly k postoupení věci k projednání jako přestupku. Nakonec však v petitu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „vydal“ rozsudek, jímž zruší napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a obviněného J. Š. zprostí obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyšší státního zastupitelství. Převážná část dovolacích námitek je procesního charakteru, proto jimi nemohl být naplněn dovolací důvod. Tyto námitky totiž nesměřovaly proti hmotně právnímu posouzení skutku, nýbrž soudům vytýkaly způsob provedení důkazů a jejich následné hodnocení. Přesto státní zástupkyně vyvrátila argumenty obviněného k jednotlivým procesním vadám a označila je za nedůvodné. Domovní prohlídka podle jejího přesvědčení proběhla v souladu se zákonem, poškozené společnosti vznikla tzv. jiná škoda ve smyslu §43 odst. 1 tr. ř., nemohlo jít o případ „svolení poškozeného“, když úmysl nakoupit nelegální software nesměřoval k jeho dalšímu použití v rozporu s autorským právem, nýbrž pouze k potvrzení podezření o protiprávním jednání. Ani námitka týkající se použití trestního zákona není podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství důvodná, neboť je především nutné porovnat v úvahu přicházející právní normy v jejich celku a poté zvážit, zda nový zákon bude pro obviněného příznivější ve smyslu zásady stanovené v §12 odst. 2 trestního zákoníku. S ohledem na materiální podmínku trestnosti činu podle trestního zákona účinného v době spáchání činu (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), kdy tzv. stupeň nebezpečnosti činu musel být vyšší než nepatrný, od něhož ustoupila nová právní úprava, bylo potřebné stanovit kriteria trestnosti u jednotlivých trestných činů. S ohledem na charakter protiprávního jednání, způsob jeho provedení i zištnou pohnutku byla státní zástupkyně přesvědčena o společenské škodlivosti činu a nutnosti postihnout jej podle norem trestního práva. Vzhledem k tomu nemohla být aplikace nového trestního zákoníku pro obviněného příznivější a státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Protože petit neobsahuje slovní vyjádření navrženého způsobu rozhodnutí, lze se jen domnívat, že se jedná o písařskou chybu, když z obsahu vyjádření jednoznačně vyplývá, že státní zástupkyně hodnotí podané dovolání jako zjevně neopodstatněné, čemuž odpovídá rozhodnutí dovolacího soudu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Nejvyšší soud je však posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na ty případy, kdy napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení skutku nebo na jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Jeho prostřednictvím lze proto napadat nesprávnosti v oblasti hmotného práva, jež nejčastěji spočívají v tom, že skutek je posouzen jako trestný čin, ačkoli se o žádný z trestných činů nejedná, nebo skutek vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Podobně se přistupuje k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, které lze dovodit tam, kde určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci posuzování, zda došlo v konkrétním případě k naplnění tohoto dovolacího důvodu musí proto Nejvyšší soud zásadně vycházet ze skutkového stavu, jaký zjistily soudy nižších stupňů a s výjimkou případů, kdy Nejvyšší soud sám doplní dokazování (srov. §265r odst. 7 věta druhá tr. ř.), se od něho ani nemůže odchýlit, neboť je jím vázán. Výhrady, jimiž dovolatel v dané věci zpochybnil proces dokazování včetně jeho rozsahu a způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, tak nemohly naplnit uplatněný důvod dovolání, neboť při něm soudy neaplikovaly hmotné právo, ale procesní ustanovení trestního řádu včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. Důvodem dovolání totiž nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým v případě, že jej Nejvyšší soud shledá důvodným, může dojít ke zrušení již pravomocného soudního rozhodnutí. Proto jej nelze podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání. Omezený přezkum dovolacího soudu vyplývá rovněž ze zásady trestního procesu, založené na tom, že dokazování ve věci provádí zásadně soud prvního stupně, jehož skutkové závěry může korigovat či doplňovat odvolací soud, který právě za tím účelem může doplnit dokazování (§§259 odst. 3 a 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Jak již bylo uvedeno, dovolací soud má k provádění důkazů ze zákona jen omezené možnosti a musí tak akceptovat skutkové závěry, jež učinily soudy nižších stupňů.
Trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. se obviněný podle výroku o vině rozsudku krajského soudu dopustil tím, že „nejméně ve dnech 24. 6. 2008 a 7. 7. 2008 v K. V., městské části D., Ch., prostřednictvím elektronické pošty osobního počítače na serveru pc.bazos.cz veřejné sítě internet, nabízel speciální tzv. pirátský počítačový program Swap Magic 3 Plus na datových nosičích typu CD a DVD, včetně mechanických součástek zvaných „Slide Tool“, který slouží k nelegální úpravě herních konzolí typu Sony Playstation PS2, konkrétně k přímému překonání ochrany výrobce uvedených herních konzolí proti užití nelegálních rozmnoženin pirátských nosičů s herním softwarem, tuto ochranu vyřazuje z provozu nebo omezuje funkčnost technických zařízení nebo jiných prostředků k ochraně autorských práv a umožňuje spouštění nelegálních rozmnoženin CD a DVD s různým neoriginálním herním softwarem, popsané programy získával nákupem od neustanovených distributorů, přičemž s vědomím, o jaké programy se jedná, k jakému účelu slouží a s cílem získat majetkový prospěch je neoprávněně úmyslně dále šířil tak, že v období měsíců června a července 2008 program zaslal M. B. za částku ve výši 830,- Kč, F. H. za částku 750,- Kč, R. J. za částku 780,- Kč a dále spolupracující osobě J. N. za částku 680,- Kč (na základě kontrolní objednávky J. J., Software Security – SWS Praha), uvedeným jednáním neoprávněně zasáhl do práva autorského ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, a to ke škodě společnosti Sony Czech, s. r. o., se sídlem Praha 4 – Chodov, V Parku 2309/6“.
Obviněný v úvodu svého dovolání vznesl výhrady proti popisu skutku v napadeném rozsudku, jehož výrok o vině označil za nesrozumitelný a tudíž nepřezkoumatelný. Nejvyšší soud k tomuto druhu námitky, jež se v podstatě nekryje s výkladem dovolacího důvodu, může pouze uvést, že ji neshledal opodstatněnou. Formulace způsobu, jímž obviněný nabízel tzv. pirátský počítačový program, je podle názoru Nejvyššího soudu sice stručná, ale dostatečně srozumitelná a odpovídá i běžně užívaným pojmům tohoto druhu činnosti. Internet je veřejně přístupnou sítí, bývá považován i za médium. Jeho prostřednictvím je proto možné mj. nabízet širokému a předem neurčitému počtu potenciálních zákazníků služby či výrobky. Konkrétně se tak děje na jednotlivých portálech, mezi něž patří i http://pc.bazos.cz , který ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku ocitoval krajský soud. Portál přitom představuje internetový server , který poskytuje jednotlivým uživatelům sadu služeb (srov. definici pojmu „portál“ na http://cs.wiktionary.org ), a proto nelze spatřovat pochybení ani v užití pojmu server v popisu skutku. Co se týká slovního vyjádření „prostřednictvím elektronické pošty“, soud popsal tu část jednání obviněného, jež zahrnovala komunikaci s jednotlivými zájemci o jím nabízené zboží, kteří reagovali na jeho inzerci na uvedených internetových stránkách. Nejvyšší soud již podotkl, že skutkové okolnosti popsal odvolací soud stručnou formou, což v daném případě bylo zčásti na újmu přehlednosti zjištěného stavu věci, o němž však nelze mít při celkovém pohledu na skutkové okolnosti v jejich kontextu pochybnosti. Dovolatel se nejprve obracel na širokou veřejnost přes internetovou inzerci a s konkrétními osobami, které projevily o jím nabízený produkt zájem, dále dohadoval bližší podmínky pro uskutečnění obchodní transakce prostřednictvím elektronické pošty, tj. vzájemným vyměňováním emailů.
Obviněný dále vytkl, že součástí skutkových zjištění se stal i prodej nelegálního počítačového programu, který se uskutečnil na základě objednávky provedené soukromým detektivem J. J. a tudíž podle přesvědčení obviněného se souhlasem tohoto zákazníka. S názorem dovolatele se Nejvyšší soud z obdobných důvodů jako soud druhého stupně neztotožnil. Krajský soud v rozhodnutí o odvolání obviněného výstižně uvedl, že záměrem J. J. nebylo udělení svolení k porušení autorských práv poškozené společnosti Sony Czech, s. r. o., nýbrž takovýto neoprávněný zásah zjistit (viz str. 13 napadeného rozsudku). Dovolací soud k tomuto správnému závěru odvolacího soudu dodává, že i sám obviněný J. Š. ve svém dovolání zdůraznil náležitosti úkonu - svolení poškozeného jakožto jedné z okolností vylučujících protiprávnost činu, mezi něž se řadí mj. i vážnost takového svolení. V daném případě však nelze ani uvažovat o tom, že by J. J. objednáním a následným nákupem produktu, který poškozuje autorská práva společnosti Sony Czech, s. r. o., vážně mínil udělit obviněnému svolení k zásahu do autorských práv uvedené společnosti, jež byla jeho klientem, a k ochraně jejíž zájmů tento svědek v podstatě jednal. Naopak, úkolem J. J., jak uvedl u hlavního líčení (viz č. l. 507 a násl.), bylo působit v rámci ochrany autorských práv, a to tak, že odhaloval nelegální prodeje poškozující společnost Sony Czech, s. r. o. Vzhledem k tomu je zjevné, že obchodní vztah mezi tímto svědkem a obviněným měl charakter tzv. kontrolního nákupu, tj. skutečný prodej uskutečněný z podnětu obviněným uveřejněného inzerátu, který měl veškeré náležitosti a důsledky jako jakýkoli jiný prodej tohoto zboží ostatním kupcům. V žádném případě nebylo jeho důsledkem vynětí skutku z protiprávního jednání a ani nešlo o zdánlivý prodej, jehož znaky odlišujícími ho od kontrolního prodeje se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 619/2010. V citovaném rozhodnutí byl kupující také pověřen soukromou právnickou osobou k vyhledávání nezákonného prodeje určitého zboží (nelegálních kopií počítačových her na CD nosičích), přičemž dovolací soud takovému obchodu uskutečněnému na popud inzerce počítačových her obviněným přiznal veškeré následky skutečného nákupu, o čemž měla svědčit i ta okolnost, že pro případ distribuce originálních produktů by např. k vrácení zboží či odstoupení od smlouvy také nedošlo. Podobně v trestní věci obviněného J. Š., který veřejně nabízel počítačový program určený k obcházení účinných technických prostředků, se jednalo o reálný nákup a prodej se všemi jeho právními následky jako např. převod vlastnického práva, vznik povinnosti zaplatit dohodnutou kupní cenu apod., nikoli však o svolení poškozeného se zásahem do jeho práv, když cílem J. J. bylo takovou trestnou činnost odhalit, a nikoli přispívat k rozšíření okruhu osob, jež určitým způsobem participují na takovémto, rozuměj nelegálním, způsobu podnikání.
Obviněný J. Š. prodal nelegální počítačový program celkem čtyřem osobám včetně J. J., o němž bylo zmíněno výše, přičemž dovolatel považoval takové jednání za nepatrně významný zásah do práv poškozené společnosti. Vyslovil názor, že trestně postihovat lze pouze závažnější útoky proti autorským právům a v jeho případě by v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe měla postačovat odpovědnost podle jiného právního předpisu než trestního zákona.
Ze skutkového stavu věci vyplývá, že k obviněným realizovaným prodejům pirátského počítačového programu došlo v rozmezí dvou měsíců – v červnu a v červenci roku 2008. V inzerci obviněný prezentoval nabízené zboží jako zařízení, jež umožňuje spuštění importovaných CD a DVD her (srov. č. l. 5). Nezákonné počínání obviněného J. Š. zjistil poměrně záhy J. J. - soukromý detektiv angažovaný poškozenou společností Sony Czech, s. r. o., který z toho důvodu podal v červenci 2008 trestní oznámení (viz č. l. 3 a násl.), jehož součástí byla mj. emailová korespondence s obviněným, v níž sám obviněný tvrdil, že již před J. J. zaslal na dobírku zboží minimálně čtyřem zájemcům, kteří si však zásilku nevyzvedli, takže byly vráceny obviněnému a ten proto požadoval po svědkovi J. J. platbu předem (viz č. l. 9). Úspěšně prodal obviněný program Swap Magic 3 plus ještě před kontaktem s J. J. ve třech případech, a to M. B., F. H. a R. J., kteří zaplatili kupní cenu poštovními poukázkami dne 27. 6. 2008 (pokud jde o první dva jmenované kupce, viz č. l. 52 a 53), resp. 30. 6. 2008 (č. l. 73). Sám obviněný v hlavním líčení konaném dne 24. 9. 2009 připustil, že disponoval čtyřmi nebo pěti kusy předmětného počítačového programu a že jednal s vizí, že „něco na tom vydělám“, ale protože se očekávaný zisk nedostavil, dál už předmětný produkt neprodával (srov. č. l. 493). Dovolatel se tak ani nesnažil zastírat svou zištnou pohnutku a je zřejmé, že i přes nízké nebo žádné výnosy pokračoval v obchodování s programem, dokud neprodal všechny, popř. téměř všechny (připustíme-li, že měl u sebe 5 kusů). Vzhledem k tomu lze usuzovat, že i kdyby měl v zásobě ještě další zboží, nepřestal by je inzerovat sám z vlastní iniciativy. Chronologický sled realizovaných prodejů jednoznačně vypovídá o tom, že kontrolní nákup J. J. (či osoby J. N., na jehož adresu si firma soukromého detektiva nechávala balíky z kontrolních nákupů zasílat) byl posledním prodejem ze všech uskutečněných, a v dalším pokračování v nelegálním obchodování s pirátským počítačovým programem tak mohlo být obviněnému zabráněno právě podáním trestního oznámení, resp. odhalením jeho počínání.
Lze proto shrnout, že čtyřmi případy nezákonného prodeje počítačového programu Swap Magic 3 plus obviněný J. Š. porušil trestním zákonem chráněný zájem na ochraně umělecké tvůrčí činnosti a požitků z ní plynoucích nikoli nevýrazným způsobem, zvlášť za situace, kdy tohoto trestného jednání nezanechal, až ve chvíli, kdy vyčerpal své zásoby nelegálního počítačového programu (popř. byla jeho trestná činnost odhalena). Konečně nelze opomenout, že v praxi jsou prostředky trestního práva trestáni i pachatelé menšího počtu případů nezákonného obchodování se zbožím, které zasahují do autorských práv chráněných trestním právem hmotným, pokud nebylo evidentní, že by se jednalo o ojedinělý exces obviněného (srov. např. výše již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 619/2010, které se týkalo obviněného, jenž prodal „pouze“ dvě kopie počítačové hry). Nejvyšší soud doplňuje, že obecně se předmětný druh trestné činnosti v České republice již poměrně dlouhou dobu rozmáhá a tento negativní trend se nedaří zvrátit, za což je Česká republika v mezinárodním měřítku často otevřeně kritizována. Bagatelizováním případů, kdy veškeré zákonné znaky příslušné skutkové podstaty včetně její materiální stránky zjevně byly naplněny, čehož se obviněný domáhal, by stěží bylo možné dosáhnout nápravy v poskytování ochrany autorských práv v České republice zejména z hlediska její efektivity.
Mezi formální znaky skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. nepatřil vznik škody. Námitky obviněného v tomto směru, formulované doslova „…z obsahu spisu vůbec nevyplývá, že uvedené společnosti způsobil jakoukoliv škodu“ navíc zpochybňují soudy provedené dokazování a také proto vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu nemohly obstát. Pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud obviněný způsobem popsaným ve výroku o vině napadeného rozsudku nabízel prostředek k obcházení ochrany konzole proti používání (přehrávání) kopírovaného softwaru zaznamenaného na nosičích typu CDR/RW, zcela nepochybně tímto jednáním výrobce originální konzole poškozoval. Jde o zařízení, které slouží k překonání ochrany, která je tomuto druhu výrobků záměrně instalována, a tudíž jde jasně o poškozovací jednání vůči výrobci, resp. držiteli příslušného autorského oprávnění, proti jehož zájmům chráněným i trestním zákonem obviněný jednal.
Pokud obviněný namítl procesní nepoužitelnost důkazů získaných při domovní prohlídce z důvodu závady příkazu k domovní prohlídce, a to absence objasnění neopakovatelnosti či neodkladnosti úkonu, vytýkal nedostatky v provedeném dokazování a nikoli vady v hmotně právním posouzení skutku. Protože uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky procesního charakteru nepřipouští, nebylo možno podřadit pod něj dovolací argumentaci namířenou proti nedostatečnému odůvodnění příkazu k domovní prohlídce a užití důkazů zajištěných při domovní prohlídce (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1312/2010).
Nad rámec dovolání a vědom si toho, že uvedená námitka nenaplnila deklarovaný důvod dovolání, Nejvyšší soud připouští určité pochybení orgánů činných v trestním řízení. Příkaz k domovní prohlídce podle zjištění dovolacího soudu skutečně postrádá náležité odůvodnění. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že zjistil pouze formální vadu, která nemohla způsobit nepoužitelnost tohoto úkonu v rámci trestního řízení.
Neodkladnost úkonu ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. spočívá v tom, že nesnese odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, protože existuje nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu, a neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno provést před soudem. Neopakovatelný úkon se tedy posuzuje s přihlédnutím k řízení před soudem a neodkladný úkon se vztahuje k zahájení trestního stíhání. Oba typy úkonů, mají-li být provedeny v přípravném řízení, s konečnou platností hodnotí z toho pohledu, zda se skutečně jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon v uvedeném smyslu, soud rozhodující o vině a trestu. Krajský soud v Plzni shledal, že domovní prohlídka provedená dne 30. 10. 2008 v bytě rodičů obviněného J. Š. „objektivně měla charakter jak neodkladného, tak i neopakovatelného úkonu“, a příkaz k provedení domovní prohlídky podle názoru odvolacího soudu odpovídal požadavkům ve smyslu §83 odst. 1 tr. ř., byť jeho odůvodnění „mohlo být preciznější“ (srov. str. 13 napadeného rozsudku krajského soudu). V této souvislosti soud dále uvedl, že domovní prohlídka a na jejím základě opatřené důkazy neměly podstatný význam pro právní posouzení skutku uvedeného v obžalobě pod bodem 1a), když z tohoto pohledu důležitou roli měla domovní prohlídka ve vztahu ke skutkům pod body 1b) a 2. obžaloby.
Návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce podala Okresnímu soudu v Karlových Varech státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech dne 24. 10. 2008 a jako neodkladný tento úkon ve svém návrhu také označila. Navrhovanou prohlídku považovala za neodkladnou z toho důvodu, že důkazy nacházející se ve vytypovaném bytě nelze zajistit jiným způsobem (srov. text návrhu, č. l. 95 trestního spisu). Soudce Okresního soudu v Karlových Varech návrhu státní zástupkyně vyhověl a dne 25. 10. 2008 vydal příkaz k domovní prohlídce s odůvodněním, že daný byt užívá podezřelá osoba a tudíž by se v něm mohly nacházet věci důležité pro trestní řízení, zejména počítačová technika sloužící k výrobě nelegálních rozmnoženin CD a DVD, emailová korespondence se zákazníky, listinné materiály apod. (viz č. l. 96). Nařízená domovní prohlídka byla vykonána dne 30. 10. 2008, o jejím průběhu byl sepsán protokol, který se nachází na č. l. 98 a násl. trestního spisu. Zajištěny byly při prohlídce důkazní prostředky, jež se týkaly všech tří skutků, jejichž spáchání kladla obžaloba obviněnému za vinu. S projednávaným skutkem souvisely tyto zajištěné předměty: 10 ks poštovních dobírkových poukázek typu C, 5 ks podacích lístků k obchodním zásilkám, 1 ks tzv. Slide Tool, nástroje k úpravě uzávěru dvířek herní konzole Sony Playstation PS2, 1 ks listu originálního manuálu k softwaru Swap Magic 3 a konečně 1 ks osobního počítače, který byl podroben znaleckému zkoumání soudního znalce z oboru kybernetika Ing. Jana Janka.
Význam a nutnost výslovného uvedení konkrétních skutečností, na jejichž základě je určitý úkon považován za neodkladný nebo neopakovatelný, opakovaně vysvětloval zejména Ústavní soud. Jeho ustálená rozhodovací praxe (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/07) vyzdvihuje ochranu ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí jak ve vztahu k prohlídce jiných prostor, tak, a tím spíše, stran domovní prohlídky obydlí. Ústavní soud dovodil, že ve stadiu trestního řízení před zahájením trestního stíhání je nezbytné odůvodnit v naznačeném smyslu nejen příkaz k prohlídce, ale již i návrh na jeho vydání by měl obsahovat důvody, pro něž by mělo jít o úkon neodkladný nebo neopakovatelný. Za závažnou vadu příkazu k domovní prohlídce označil Ústavní soud, pokud otázka, zda se jedná o úkon neodkladný či neopakovatelný, není z odůvodnění příkazu alespoň v minimálním rozsahu a jakýmkoli způsobem (např. interpretací) seznatelná.
Také Nejvyšší soud zastává konstantní názor, že tvrzenou neopakovatelnost či neodkladnost úkonu musí příslušný orgán činný v trestním řízení vždy řádně odůvodnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 47/2011). Stane-li se, že úkon trpí nedostatkem takového zdůvodnění, je však nutné, s ohledem na okolnosti každého konkrétního případu, vždy zvažovat povahu případného pochybení zejména z materiálního hlediska, kdy i bez náležitého odůvodnění lze úkon akceptovat, pokud určité specifické okolnosti případu na neopakovatelnost či neodkladnost úkonu zjevně poukazují. Podle názoru Nejvyššího soudu se v posuzované věci právě s ohledem na skutečnosti zjištěné do okamžiku podání návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce skutečně prokazatelně jednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon. Trestní oznámení podal na konkrétní osobu – J. Š. soukromý detektiv J. J., který zároveň poskytl orgánům Policie České republiky text inzerátu, v němž obviněný nabízel nelegální počítačový program, emailovou korespondenci s obviněným, a předal jim i obdrženou zásilku, jež obsahovala pirátský program Swap Magic 3 plus. Konečně tento svědek svou výpovědí objasnil některé skutečnosti případu prodeje a nákupu tohoto zboží. Od příslušného úřadu České pošty, a. s., byly dále ještě před návrhem na vydání příkazu k domovní prohlídce policejním orgánem opatřeny příslušné poštovní poukázky dokladující zaplacení peněžních částek 830,- Kč, 790,- Kč, 780,- Kč odesílateli M. B., F. H. a R. J. (viz č. l. 52, 53 a 73) ve prospěch adresáta J. Š., resp. v případě placení R. J. ve prospěch účtu. Tento účet bylo možno již v té době přiřadit k obviněnému J. Š., jenž stejné číslo účtu zadal při komunikaci s J. J. (srov. č. l. 9). Jak dále sám obviněný informoval J. J. v jemu adresovaných emailech, odmítal zaslání počítačového programu Swap Magic 3 plus na dobírku, ale hodlal tak učinit až poté, co mu bylo za zboží zaplaceno. Tuto korespondenci s obviněným dal svědek J. J. k dispozici orgánu Policie České republiky ještě před podáním návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce.
Z uvedených skutečností jednoznačně vyplývá, že v okamžiku podání návrhu na vydání domovní prohlídky, resp. v době vydání příkazu k jejímu provedení, z dosud opatřených podkladů bylo zřejmé důvodné podezření, že se v bytě rodičů obviněného nachází věc důležitá pro trestní řízení ve smyslu §83 odst. 1 tr. ř., a s ohledem na charakter této věci existovala i oprávněná obava, že úkon nebude možné provést po zahájení trestního stíhání ani před soudem. Zejména tehdy, je-li prověřováno podezření ze spáchání daného druhu trestné činnosti, hrozí zmaření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání úpravou dat uložených v počítači či jiným podobným zásahem do jeho softwarového či hardwarového vybavení. Objektivně tedy tato vysoce pravděpodobná eventualita, že by podezřelý naložil s významným důkazním materiálem poté, co by mu bylo sděleno obvinění, takovým způsobem, aby znehodnotil na něm uložené informace významné pro trestní postih, dostatečně odůvodňuje hodnocení úkonu – domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1312/2010). Tím však dovolací soud neschvaluje postup jak státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, tak soudce Okresního soudu v Karlových Varech, kteří se zcela nedostatečně a velmi stroze vyjádřili k důvodům povolení tak podstatného zásahu do ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí, jakým vykonání domovní prohlídky bezpochyby je, a měly by se dále vyvarovat podobných nedostatků.
Zásadní právní námitku uplatněnou dovolatelem, jíž se dožadoval právní kvalifikace skutku podle norem zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „trestní zákoník“), posoudil Nejvyšší soud jako nedůvodnou. Konkrétně se obviněný domníval, že ustanovení §270 odst. 1 trestního zákoníku definující základní skutkovou podstatu trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi, jež byla dříve upravena v ustanovení §152 odst. 1 tr. zák., je pro obviněného příznivější, neboť nově za trestné považuje jednání toho, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu,… Slovní spojení „nikoli nepatrně“ předchozí právní úprava daného trestného činu neobsahovala a podle přesvědčení obviněného se tak na rozdíl od trestního zákoníku vztahovala i na nepatrné zásahy do chráněných práv.
Nejprve je třeba připomenout, že již shora se dovolací soud poměrně podrobně zabýval povahou jednání obviněného J. Š., a dospěl k jednoznačnému závěru, že pouze o nepatrný zásah do zákonem chráněných práv se nejednalo. Rovněž Krajský soud v Plzni se naprosto shodné námitce obviněného věnoval a poměrně podrobným způsobem označil veškeré okolnosti významné z hlediska posouzení časové působnosti trestního zákona, přičemž dospěl ke správnému závěru, že nová právní úprava není pro obviněného příznivější. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně doplnit argumenty odvolacího soudu. Podmínku, aby se jednalo o nikoli nepatrný zásah zařadil zákonodárce do nové právní úpravy vzhledem k tomu, že se celkově změnilo původně formálně materiální pojetí trestného činu. Nový trestní zákoník tak pro trestnost činu výslovně nevyžaduje materiální podmínku, aby stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost nebyl nikoli nepatrný vyjádřenou v §3 odst. 1, 2 tr. zák. Při úvahách o tom, zda pachatel naplnil materiální znak trestného činu, bylo nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný; i když byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě nedosahoval stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, pokud neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu (viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
V trestním zákoníku se již k materiální stránce trestného činu nepřihlíží, veškeré znaky nutné pro naplnění skutkové podstaty určitého trestného činu jsou vyjmenovány v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku. Proto, aby nedocházelo ke kriminalizaci ojedinělých případů porušení trestním právem chráněných zájmů, stanovil zákonodárce jednak obecně zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 trestního zákoníku) a dále výslovně zařadil u některých trestných činů podmínku určité intenzity trestného jednání, např. právě u trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 trestního zákoníku. Změna ve výčtu podmínek pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu v porovnání s předchozí právní úpravou tedy nemá za důsledek zúžení případů, které bude možno kvalifikovat jako trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi, jak se mylně domníval dovolatel. Jde pouze o reakci zákonodárce na odklon od formálně materiálního pojetí trestného činu, jež fakticky nemá na právní hodnocení jednání odpovídajícího znakům příslušné skutkové podstaty žádný vliv.
Ustanovením trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších přepisů, které upravovalo časovou působnost zákona byl §16, podle jehož odst. 1 se trestnost činu posuzovala podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzovala jen tehdy, jestliže to bylo pro pachatele příznivější. Shodně řeší časovou působnost také nová právní úprava, a to v §2 odst. 1 trestního zákoníku. Nový trestní zákoník tedy lze aplikovat výlučně v případech, kdy je pro obviněného příznivější. Jak vyplývá z předcházejícího výkladu, skutková podstata podle §270 odst. 1 trestního zákoníku obsahuje prakticky shodné podmínky trestnosti jako ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §3 tr. zák., a proto nebyl důvod užít na danou věc (a to i z hlediska možného druhu a výše trestu) novou právní úpravu zákona č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb.
Pokud se obviněný J. Š. domáhal, aby byla trestní věc ohledně projednávaného skutku vyřešena stejně jako ve vztahu skutku pod bodem 2. obžaloby, jednalo se jednak o výhradu procesní povahy a zejména k takovému postupu nebyly splněny zákonné předpoklady. Nejvyšší soud k této námitce pouze ve stručnosti konstatuje, že skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák., se podle zjištění krajského soudu stal, avšak cvičné náboje a střely k nábojům, jež obviněný přechovával, nebyly vůbec objektivně schopné ohrozit život a zdraví jiných osob. Nepřipadala tak v úvahu ani hypotetická možnost, že by obviněný neoprávněně zasáhl do trestním právem chráněného zájmu na bezpečnosti lidí proti možnému ohrožení jejich života a zdraví vyplývajícího z nekontrolovaného držení, nošení a výroby střelných zbraní, střeliva a výbušnin. Odvolací soud neshledal takovou intenzitu porušení objektu citovaného trestného činu, jež by odůvodnila vznik trestní odpovědnosti obviněného, a skutek pod bodem 2. obžaloby postoupil správnímu orgánu k posouzení jako přestupek. Stejný charakter však nemělo jednání obviněného J. Š. ve vztahu k činu popsanému pod bodem 1a) obžaloby, jak již bylo zdůrazněno. Obviněný tímto skutkem nikoli nevýznamně zasáhl do práv, jež byla chráněna ustanovením §152 odst. 1 tr. zák., a to činností, kterou v současnosti lze považovat za rozšířenou kriminalitu, na niž je nutné uplatnit prostředky trestní represe.
Na podkladě uvedených skutečností posoudil Nejvyšší soud dovolání jako částečně neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, a pokud některá z námitek byla v souladu se zákonným vymezením a výkladem důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud v dané trestní věci jako opodstatněnou. Proto podané dovolání obviněného J. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Mohl tak učinit na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání bez nutnosti doplňovat dokazování podle §265r odst. 7 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. dubna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová