ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.338.2011.2
5 Tdo 338/2011-I. -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2011 o dovolání obviněného P. S. , a obviněného T. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 5 To 26/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 5/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 5 To 26/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc obviněných P. S. a T. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 50 T 5/2009, byli obvinění P. a T. K. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustili tím, že po předchozí vzájemné dohodě se záměrem zkrátit spotřební daň z tabáku a opatřit tak sobě majetkový prospěch, se společně podíleli na dovozu, skladování a prodeji tabáku za účelem jeho další distribuce blíže neurčeným osobám bez řádného odvedení spotřební daně z tabáku v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen zák. o spotřebních daních), a to tak, že obviněný P. S. v průběhu listopadu a prosince roku 2007 v H. a jinde, u dosud nezjištěného dodavatele telefonicky a přes zprostředkovatele v Řecku, objednal nejméně 8400 kg tabáku ke kouření, následně sjednal jako dopravce tohoto zboží spoluobviněného T. K., kterého instruoval, kde a kdy má tabák v Řecku naložit, posléze jej také požádal, aby dovezené zboží ukryl v prostorách, které měl obviněný T. K. pronajaty v areálu firmy EURO-Šarm, s. r. o., v Šenově na ulici Těšínská 222, a tento tabák nabízel ke koupi a pokoušel se prodat blíže neurčeným osobám, obviněný T. K. na základě pokynů obviněného P. S. dne 14. 12. 2007 na blíže nezjištěném místě v Řecku naložil nejméně 84 lepenkových krabic o objemu každá 100 kg tabáku ke kouření na jím řízenou nákladní soupravu sestávající z tahače tovární značky Renault Magnum registrační značky …. a návěsu tovární značky Metaco BO.BR registrační značky ……., a do dne 17. 12. 2007 jej dovezl na území České republiky, kde byl složen a skladován za účelem dalšího prodeje v areálu firmy EURO-Šarm, s. r. o., v Šenově na ulici Těšínské 222, do doby zajištění zboží hlídkou mobilního dohledu Celního ředitelství Ostrava dne 4. 2. 2008, a takto oba jednali s cílem zatajit dovoz tabáku před celními orgány, když dovoz tabáku nebyl předem hlášen příslušnému celnímu úřadu, čímž porušili ustanovení §108 odst. 1 zák. o spotřebních daních, navíc tabák převáželi bez průvodního dokladu a skladovali jej mimo daňový sklad, přičemž se jednalo o tabákové výrobky neznačené tabákovou nálepkou, které se snažili uvádět do volného daňového oběhu, aniž by přiznali daň, čímž porušili ustanovení §9 odst. 1, 2, §25 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. b), §114 odst. 2 zák. o spotřebních daních a takto postupovali s plným vědomím, že se jedná o tabákové výrobky určené k další distribuci bez řádného odvedení spotřební daně a mimo jakoukoli evidenci celních orgánů, kdy svým jednáním způsobili České republice na spotřební dani škodu v celkové výši nejméně 10.752.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný P. S. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl tento obviněný pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný T. K. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, přičemž podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Tento rozsudek napadli oba obvinění P. S. a T. K. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě odvoláními, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 5 To 26/2010, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněných P. S. a T. K. a státního zástupce jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 50 T 5/2009, podali obviněný P. S. prostřednictvím obhájce JUDr. Julie Xinopulosové a obviněný T. K. prostřednictvím obhájce Mgr. Richarda Koliby dovolání, oba shodně z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný P. S. ve svém mimořádném opravném prostředku zdůraznil, že výrok nalézacího soudu neobsahuje všechny základní atributy. Ke kontrolnímu převážení na kalibrované váze uvedl, že převážena byla pouze jedna ze zajištěných krabic, další převážení provedeno nebylo a soud se spokojil pouze se skutečností, že každá krabice vážila 114 kg a samotný tabák vážil 100 kg. Obviněný dále namítal, že soudy se spokojily s výpočty orgánu Celního ředitelství v Ostravě k datu 4. 2. 2008, kdy byla stanovena podle §104 odst. 1 zák. o spotřebních daních sazba tabáku ke kouření ve výši 1.280,- Kč/kg, z čehož vyplývá, jak je uvedeno ve výroku, že došlo ke škodě v celkové výši nejméně 10.752.000,- Kč. Podle rozsudku se naopak uvádí, že zmíněný tabák byl přivezen v prosinci roku 2007 do České republiky, přičemž od této doby již měla být řešena otázka daňové povinnosti a v tuto dobu podle §104 zák. o spotřebních daních sazba a výpočet daně z tabákových výrobků byla stanovena ve výši 905,- Kč/kg (od 1. 10. 2007 do 31. 12. 2007), což při výpočtu celkově činí 7.602.000,- Kč. K tomu obviněný podotknul, že nebylo přesně zjištěno, kde byla provedena forma naložení tabáku v Řecku, nebyly provedeny jakékoliv kontroly, nebylo také přesně stanoveno, ve kterou dobu bylo zboží do České republiky dovezeno, a proto je nutno brát na zřetel, že sazba a výpočet daně z tabákových výrobků byla v průběhu poloviny roku 2007 ve výši 720,- Kč/kg a předtím, tedy na přelomu roku 2006 a 2007 byla 660,- Kč/kg. Po provedení důkazů, které přicházely v úvahu, přetrvávají podstatné pochybnosti a právě tyto pochybnosti byl soud povinen v souladu s procesní stránkou ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. týkající se zásady in dubio pro reo hodnotit ve prospěch obviněného. V tomto směru obviněný také nabyl přesvědčení, že došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaný článkem 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle obviněného je zejména nutné zvýraznit rozdíl jednotlivých finančních částek s ohledem na zmíněnou sazbu a výpočet daně z tabákových výrobků, neboť právě jeho rozdílnost v rámci časových posloupností s ohledem na neúplnost a nepřesnost výroku se jeví v neprospěch obviněného.
Závěrem obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l tr. ř. přikázal trestní věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný T. K. podal své dovolání jak proti výroku o vině, tak i proti výroku o trestu, a to, jak již bylo zmíněno, z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný T. K. nejdříve soudům nižších stupňů vytknul, že bez relevantních důvodů upustily od provedení obviněným navrhovaných důkazů, a to konkrétně výslechů svědků K. a T. a zprávy příslušných celních úřadů Řecka, Bulharska, Rumunska, Maďarska a Slovenské republiky, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Soudy navíc svá rozhodnutí upustit od provedení obviněným navržených důkazů ve smyslu ustanovení §125 tr. ř. náležitě neodůvodnily. Podle názoru obviněného není možno jednání, z něhož je vinen, posuzovat jako dokonaný trestný čin, jelikož podle zák. o spotřebních daních vzniká povinnost daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit okamžikem uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky. V souladu s ustanovením §20 tr. zákoníku pak příprava u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 tr. zákoníku trestná není. Dále obviněný uvedl, že soudy se řádně nevypořádaly s jeho námitkami týkajícími se váhy zajištěného tabáku a okolností, že odposlouchávaná komunikace byla z velké části vedena v jiném než českém jazyce, čímž podle obviněného došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Obviněný také uvedl, že v neposlední řadě se soudy vypořádaly (zřejmě však myslel, že se soudy nevypořádaly) s právním posouzením platnosti, účinnosti a závaznosti nájemní smlouvy, na jejímž základě pronajal obviněný jím užívané prostory obchodní společnosti MEDAX, s. r. o. Na základě výše uvedených skutečností se tedy obviněný domnívá, že závěr o jeho vině se opírá o nesprávné právní posouzení otázky naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, pro který byl odsouzen.
Závěrem obviněný T. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 5 To 26/2010, kterým bylo rozhodnuto o odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 50 T 5/2009, a aby podle §265m tr. ř. nově rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu, případně aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněných P. S. a T. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že oba dovolatelé uplatňují zčásti námitky, které deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. V případě obviněného T. K. za relevantně uplatněnou lze považovat pouze námitku, podle které skutek v podobě jak byl vymezen v soudních rozhodnutích není dokonaným trestným činem. Tuto námitku však státní zástupce nepovažuje za důvodnou. Státní zástupce vyšel z ustanovení §4 odst. 1 písm. f), §9 odst. 3 písm. e), §114 odst. 2 a §116 odst. 2 zák. o spotřebních daních a uzavřel, že obvinění nabyli předmětný tabák nejpozději dne 17. 12. 2007, kdy tento tabák dopravili na území České republiky a zde uskladnili. Již tímto datem jim vznikla povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit použitím tabákové nálepky. Pokud tak s úmyslem zkrátit spotřební daň neučinili a dovoz tabáku zatajili před celními orgány, byl již tímto dnem dokonán zločin podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V případě obviněného P. S. považuje státní zástupce za odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky týkající se výše daňového úniku, když tyto námitky lze považovat za námitky týkající se nesprávné aplikace mimotrestní normy, tj. nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Tyto námitky považuje za částečně důvodné. Jak již bylo uvedeno v souvislosti s dovolacími námitkami obviněného K., byl zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku dokonán již dnem 17. 12. 2007. Jestliže u majetkových trestných činů je při stanovení výše škody nutno vycházet ze situace existující v době spáchání činu, pak i v případě daňového deliktu je nutno při stanovení výše daňového úniku nutno vycházet z toho, jak byla výše daňové povinnosti upravena daňovými předpisy platnými v době dokonání činu. V tomto směru je pak dovolateli nutno přisvědčit v tom, že podle §104 odst. 1 zák. o spotřebních daních ve znění platném do 31. 12. 2007 činila sazba spotřební daně u tabáku ke kouření (stejně jako u ostatního tabáku) 905,- Kč/kg, což při zjištěném množství tabáku 8400 kg odpovídá celkové výši nepřiznané a nezaplacené spotřební daně v dovolatelem uváděné částce 7.602.000,- Kč. Je skutečností, že i takováto výše daňového úniku by naplňovala znak spáchání činu ve velkém rozsahu ve smyslu §240 odst. 3 tr. zákoníku. Na druhé straně se však jedná o únik cca o 1/3 nižší než bylo ve výroku uvedených 10.752.000,- Kč. Tato okolnost by mohla mít dopad na výrok o trestu a nelze proto dovodit, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Pokud ovšem podatel v dovolání naznačuje, že k dovozu tabáku mohlo dojít dříve než 17. 12. 2007 v době, kdy byla sazba daně ještě nižší, jde již o námitky skutkového charakteru, které deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby podané dovolání obviněného T. K., který uplatňuje pouze námitky neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu nebo námitky zjevně nedůvodné, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k částečné důvodnosti dovolání obviněného P. S. současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v části týkající se obviněného S. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 5 To 26/2010, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přiměřené použití §261 odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného T. K. ponechal na úvaze Nejvyššího soudu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst.1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných P. S. a T. K. jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl oběma obviněnými P. S. i T. K., uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovoláních, jakož i řízením napadeným rozhodnutím předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody podle §265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obviněných, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla tato dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadeným rozhodnutím předcházející.
Obvinění P. S. a T. K. shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly náležitě právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Z těchto hledisek proto zásadně nelze přezkoumávat napadené usnesení odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu nalézacího, z hlediska obviněnými P. S. a T. K. tvrzených nedostatečných a nesprávných skutkových zjištění, byť by byly důsledkem procesních vad předcházejícího řízení, které obvinění spatřují zejména v tom, že byly zamítány jejich důkazní návrhy a že při zjišťování množství skladovaného tabáku byla kontrolně převážena pouze jedna ze zajištěných krabic. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., následně tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněn pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Takový závěr však nelze ve vztahu k dokazování provedenému v rámci řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí učinit, zvláště když již v odůvodnění nalézacího soudu je reagováno na námitky obviněných týkající se neprovedení navrhovaných důkazů (výslechy dalších svědků a vyžádání zpráv celních orgánů), převážení pouze jedné krabice zajištěného tabáku, nesprávné interpretace telekomunikačního provozu, přičemž se nalézací soud dostatečně vypořádal s těmito námitkami, jakož i s navazujícím právním posouzením namítané nájemní smlouvy.
Proto Nejvyšší soud, pokud jde o zjištěný skutkový stav, odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se již shodnými námitkami zabývaly a své závěry dostatečným a přezkoumatelným způsobem zdůvodnily, přičemž se s jejich závěry naprosto ztotožňuje. Nalézací soud na straně 8 až 9 rozsudku zachytil výpověď svědka D. P., který uvedl, že jednu ze zajištěných krabic převezli do objektu Mlýny Šenov, kde bylo v přítomnosti obviněného T. K. provedeno kontrolní vážení na kalibrované váze, přičemž jedna krabice včetně obalu vážila 114 kg, samotný tabák vážil něco málo přes 100 kg. Všech 84 krabic bylo převezeno do kontrolní haly v objektu Celního ředitelství v Chotěbuzi, kde opět za přítomnosti obviněného K. odebrali ze všech krabic vzorky tabáku k dalšímu posouzení. Protokolem o místním šetření se nalézací soud zabývá na straně 16 rozsudku a vyvozuje z něj, že každá krabice byla označena nalepenou papírovou etiketou s vytištěným popisem 114 kg, tara 14 kg, netto 100 kg, a údajem 12. 12. 2007. Z protokolu o místním šetření je dále patrno, že v přítomnosti obviněného K. bylo provedeno kontrolní vážení namátkou vybrané krabice s tabákem, k čemuž došlo v provozovně firmy V. I. T. Group, s. r. o., ul. Těšínská 1508, Šenov (viz zpráva Celního ředitelství Ostrava a doklady založené v příloze č. 3 spisu). Krabice s tabákem vážila 114 kg, proti čemuž obviněný K. nevznesl žádnou námitku. Jelikož balíky byly rozměrově shodné a byly označeny hmotností, převážení ostatních balíků nebylo učiněno. Celkové množství zajištěného tabáku činilo 84 kartonů – 8400 kg, což je doloženo rozhodnutím o zajištění věci (č. l. 5). Fiktivností nájemní smlouvy se nalézací soud věnuje na straně 17 až 18 rozsudku, přičemž zde odkazuje na výpověď svědka M. F., kdy dále poznamenává, že i samotný obsah zmíněné nájemní smlouvy vzbuzuje značné pochybnosti a neodpovídá běžným standardům, když v ní není označen pronajímatel, u nájemce je nepřesně uvedena adresa (podstatně zkomolený název ulice, na níž spol. MEDAX sídlila), není specifikováno jaké prostory se pronajímají, když je toliko obecně konstatováno, že se prostory nacházejí v areálu EURO-Šarm, lživě se též tvrdí, že pronajímatel je výlučným vlastníkem nemovitosti a prostory jsou označovány jako přijímací, skladovací a kancelářské (srov. str. 17 rozsudku nalézacího soudu). Co se týče realizovaných odposlechů, nalézací soud poznamenal, že skutečností je, že část hovorů proběhla mezi subjekty na česko – polském pohraničí, kdy hovory byly vedeny ze strany obviněného P. S. místním příhraničním dialektem, jenž však je v tomto regionu obecně srozumitelný a ani obvinění či další strany v průběhu trestního řízení, jakož i při provedení tohoto důkazu u hlavního líčení, nenamítli jejich nesrozumitelnost (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu). Návrhy obviněných na doplnění dokazování výslechem svědků J. K., L. T. a vyžádáním vyjádření celních orgánů či ústředí správních orgánů Bulharska, Rumunska a Řecka ohledně ověření, jakým způsobem oficiálně probíhá přeprava podobného zboží, jak je žalováno, po trase Řecko – Česká republika, soud jako nadbytečné zamítl, když má protiprávní jednání obviněných za dostatečně prokázané. Co se týče navrženého výslechu svědka L. T., jakožto osoby, která měla dodat přepravované zboží, pak s ohledem na doloženou žádost obviněného P. S., obsaženou v hovoru ze dne 15. 5. 2008, aby jeho řečtí partneři zajistili v řecké továrně likvidaci záznamu o nákladu tabáku obviněným K., se jeví výslech této osoby nadbytečný pro posouzení předmětné trestní věci. Svědka J. K. soud sice zprvu na návrh obhajoby k hlavnímu líčení předvolal, bylo to však v době, kdy ještě nebyly provedeny veškeré důkazy v předmětné trestní věci, přičemž dalšími důkazy byla obhajoba obviněných ohledně pronájmu prostor jednoznačně vyvrácena, proto soud za situace, kdy tento svědek se opakovaně k hlavnímu líčení na předvolání nedostavil, od jeho výslechu upustil (srov. str. 22 rozsudku).
Odvolací soud se také vyjadřoval ke zvukovým záznamům telefonních hovorů, které byly u hlavního líčení před soudem prvního stupně přehrány dne 15. 10. 2009 (č. l. 1172 až 1175), přičemž u tohoto hlavního líčení neměl nikdo z přítomných osob žádné námitky vůči jejich obsahu či srozumitelnosti. U hlavního líčení dne 30. 11. 2009 bylo pokračováno v přehrávání zvukových záznamů odposlechnutých telefonních hovorů (č. l. 1196 až 1198). Opět neměl nikdo žádné výhrady. Dne 2. 12. 2009 (č. l. 1199 až 1206) u hlavního líčení rovněž nikdo k přehraným zvukovým záznamům ničeho nenamítal. Dne 3. 12. 2009 (č. l. 1207 až 1218) stejně tak. Obhájce obviněného T. K. tak učinil až v rámci závěrečného návrhu u hlavního líčení dne 11. 1. 2010, avšak ani v tomto návrhu blíže nespecifikoval, kterým odposlechnutým telefonickým hovorům nerozuměl a v jakém rozsahu. Naopak je třeba uvést, že u všech hovorů byl jejich obsah průběžně soudem konfrontován s obsahy protokolů o jejich přepisu (srov. str. 9 usnesení odvolacího soudu). U námitky týkající se množství a váhy zajištěného tabáku odvolací soud také vycházel ze svědecké výpovědi D. P. a protokolu o ohledání místa činu (srov. str. 9 až 10 usnesení odvolacího soudu). K zamítnutí provedení dalších navrhovaných důkazů nalézacím soudem odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně o návrzích obviněných na doplnění dokazování předepsaným způsobem v souladu se zákonem u hlavního líčení dne 11. 1. 2010 rozhodl (viz č. l. 1246) a v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal, z jakých důvodů těmto návrhům obžalovaných nevyhověl (str. 22 rozsudku). Odvolací soud se s tímto jeho přístupem i jeho odůvodněním naprosto ztotožnil, zejména za situace, pokud takto rozhodl v době, kdy zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) [v podrobnostech srov. str. 10 až 11 usnesení odvolacího soudu].
Právně relevantní námitka dovolatele P. S. spočívala v tom, že byla špatně určena výše neodvedené spotřební daně, pokud orgány činné v trestním řízení vycházely z výpočtů celního úřadu, který počítal s výší sazby určené ke dni 4. 2. 2008, zatímco podle rozsudku byl tabák přivezen již v prosinci roku 2007, kdy sazba daně byla podstatně nižší, a tak zjištěná výše škody měla správně činit 7.602.000,- Kč, nikoliv 10.752.000,- Kč, jak je uvedeno ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Obviněný T. K. ve svém dovolání uvedl, že trestný čin, za který byl odsouzen, nebyl dokonán, neboť podle zák. o spotřebních daních vzniká povinnost daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit okamžikem uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky. Jelikož nebylo soudy nižších stupňů jednoznačně stanoveno, kdy došlo k uvedení tabáku do volného daňového oběhu, je také tato námitka obviněného K. relevantní, neboť tato skutečnost má zásadní význam pro určení data, ke kterému vznikla povinnost daň přiznat a odvést a tedy i podle jaké sazby měla být spočítána výše neodvedené spotřební daně.
Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu. Daní se rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba odvádějí ze svých příjmů, ze zdanitelné činnosti, ze zdanitelných výrobků, z převodu či přechodu majetku nebo na základě jiných zákonem stanovených skutečností do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně, cla, poplatku, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění a podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová (poplatková, celní a další) povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pokud jde o větší rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít vykládací pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 50.000,- Kč. Výši zkrácení představuje rozdíl mezi daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Nebyla-li daň (poplatek, clo, pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Úmyslné jednání pachatele, jímž docílí, že mu daň nebo jiná povinná platba nebyla vůbec vyměřena nebo mu byla vyměřena v nižší částce, anebo jímž vyláká výhodu na některé z uvedených povinných plateb, je dokonaným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže byla daň či jiná povinná platba zkrácena ve větším rozsahu nebo byla ve větším rozsahu vylákána uvedená výhoda, anebo pokud větší rozsah byl způsoben součtem částek zkrácení povinné platby a vylákání výhody na povinné platbě. Příprava k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby není po nabytí účinnosti trestního zákoníku (1. 1. 2010) již možná (srov. §20 odst. 1 tr. zákoníku). Vyjádřením finančních orgánů o výši zkrácení daně (event. jiné povinné platby) není soud vázán při posouzení, zda byla daň zkrácena ve větším rozsahu, a zda tedy jde o trestný čin. Soud však není vázán ani pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného finančního orgánu o výši zkrácené daně, ale je povinen se jím zabývat a vypořádat se i s celým spisovým materiálem finančního orgánu postupem uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. V praxi dochází často k rozdílům mezi závěrem finančního orgánu a rozhodnutím soudu o zkrácené dani v důsledku toho, že dokazování v daňovém řízení podle zákona o správě daní a poplatků, nově podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, je z hlediska toho, k čemu může správce daně přihlížet, mnohem volnější a širší v porovnání s dokazováním v trestním řízení. Pokud jde o velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5.000.000,- Kč. Za velký rozsah lze v tomto případě považovat celou daň (event. jinou povinnou platbu), jen jestliže nebyla v důsledku jednání pachatele vyměřena vůbec, jinak jde vždy o rozdíl mezi zkrácenou vyměřenou daní (event. jinou povinnou platbou) a daní (event. jinou povinnou platbou), která měla být podle zákona správně – nebýt jednání pachatele – vyměřena. Nebyla-li daň (poplatek, clo, pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.
Především Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že pokud obviněný T. K. namítá, že není možno jednání, z něhož je vinen, posuzovat jako dokonaný trestný čin, jelikož podle zák. o spotřebních daních vzniká povinnost daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit okamžikem uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky a v souladu s ustanovením §20 tr. zákoníku pak příprava u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby není podle ustanovení §240 tr. zákoníku trestná, nelze s tímto jeho názorem souhlasit. Jak již bylo zmíněno výše, v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se uvádí, že se jednalo o tabákové výrobky neznačené tabákovou nálepkou, které obvinění nabízeli ke koupi různým subjektům, poskytovali jejich vzorky a snažili se je prodat, resp. částečně prodali, dovezený tabák byl tedy určen k další distribuci a popsaným jednáním byl uváděn do volného daňového oběhu (srov. str. 20 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud k tomu ještě poznamenal, že s ohledem na režim daně z tabákových výrobků, upravený v obecné části a dále i v hlavě V. zvláštní části zák. o spotřebních daních, se jedná o čin dokonaný a nikoliv o jeho přípravu (srov. str. 11 usnesení odvolacího soudu). Přestože oba nižší soudy jednoznačně neurčily, zda byl tabák uváděn do volného daňového oběhu před 31. 12. 2007 nebo po 1. 1. 2008, podle názoru Nejvyššího soudu bylo beze vší pochybnosti prokázáno, že ve stíhaném období k distribuci následně zabaveného tabáku došlo a není tedy žádných pochyb o tom, že předmětný trestný čin byl dokonán. Z těchto důvodů není proto v této věci relevantní, že příprava k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby po nabytí účinnosti trestního zákoníku (1. 1. 2010) není již trestná (srov. §20 odst. 1 tr. zákoníku), neboť úmyslné jednání pachatele, jímž docílí, že mu daň nebo jiná povinná platba v rozhodném období, kdy mělo být takto postupováno, nebyla vůbec vyměřena, je dokonaným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže byla daň či jiná povinná platba zkrácena ve větším rozsahu.
Jak zjistil Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu, nalézací soud se zabýval stanovením sazby spotřební daně a rozsahem neodvedením spotřební daně na str. 16 až 17 odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl, že celním úřadem v Karviné byl zajištěný tabák zařazen pod položku podle §101 odst. 3 písm. c), bod 1 zák. o spotřebních daních, jako tabák ke kouření – tabák řezaný, způsobilý ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování, se zákonem stanovenou pevnou daňovou sazbou podle §104 odst. 1 shora citovaného zákona ve výši 1.280,- Kč/kg (viz č. l. 862, 867). Způsobený daňový únik na spotřební dani při množství 8400 kg tak činí 10.752.000,- Kč. V této souvislosti dále zdůraznil, že ze sdělení Celního úřadu Karviná (č. l. 865) plyne, že obviněný K. neměl povolený daňový sklad v objektu spol. EURO-Šarm, s. r. o., Těšínská 222, Šenov, ani jinde, přičemž na uvedené adrese nebylo povolení vystaveno ani žádnému jinému subjektu. Ze zprávy Celního úřadu Karviná a výzvy k podání daňového přiznání ke spotřební dani z tabákových výrobků (č. l. 869 - 870) plyne, že povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká plátcům daně podle §4 odst. 1 písm. f) zák. o spotřební dani dnem nabytí vybraných výrobků nebo dnem jejich prodeje nebo dnem zjištění vybraných výrobků u plátců, a to dnem, který nastal dříve. Obviněný K. byl vyzván k podání daňového přiznání dne 17. 12. 2008, výzvu převzal dne 7. 1. 2009. Dne 30. 1. 2009 byl vydán Celním úřadem Karviná platební výměr č. 9-SPD/09, jímž byla obviněnému K. vyměřena spotřební daň z tabákových výrobků ve výši 10.214.400,- Kč (viz č. l. 879), neboť zdaněn nebyl tabák odebraný na vzorky v množství 420 kg (viz č. l. 879). Obviněný K. podal proti výměru v zákonné lhůtě odvolání (srov. str. 16 – 17 rozsudku nalézacího soudu). Na straně 20 nalézací soud shrnuje, že se jednalo o tabákové výrobky neznačené tabákovou nálepkou, které obvinění nabízeli ke koupi různým subjektům, poskytovali jejich vzorky a snažili se je prodat, resp. částečně prodali, dovezený tabák byl tedy určen k další distribuci a popsaným jednáním byl uváděn do volného daňového oběhu, aniž by byla přiznána spotřební daň, čímž obvinění porušili mimo jiné §108 odst. 1, §9 odst. 1, 2, §25 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. b) a §114 odst. 2 zák. o spotřebních daních, čímž zkrátili stát na spotřební dani z tabáku o částku ve výši nejméně 10.752.000,- Kč. Jedná se o škodu výrazně přesahující částku 5.000.000,- Kč, což je hranice škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Pro úplnost nalézací soud poznamenal, že ze všech 84 zajištěných krabic s tabákem byly odebrány vzorky a po posouzení byl tabák zařazen podle §101 odst. 3 písm. c) bod 1 zák. o spotřebních daních pod položku tabák ke kouření, kde je pevně stanovená daňová sazba ve výši 1.280,- Kč/kg, z kteréžto sazby bylo vycházeno při propočtu výše daňového úniku (srov. str. 20 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud na straně 11 odůvodnění svého usnesení uvedl, že soud prvního stupně se náležitým způsobem věnoval otázce rozsahu zkrácení daně a nevycházel toliko z rozhodnutí orgánu příslušného k rozhodování o daňové povinnosti, jak to v odvolání namítl obviněný P. S., nýbrž důsledně postupoval podle zák. o spotřebních daních (viz str. 20 rozsudku nalézacího soudu) a správně stanovil daňovou sazbu tabáku ke kouření v souladu s tímto zákonem na částku 1.280,- Kč za kilogram. Z této sazby správně vycházel při výpočtu výše daňového úniku. Následně dodal, že s ohledem na režim daně z tabákových výrobků, upravený v obecné části a dále i v hlavě V. zvláštní části zák. o spotřebních daních, se jedná o čin dokonaný a nikoliv o jeho přípravu, jak to namítal obviněný P. S. (srov. str. 11 usnesení odvolacího soudu).
Jak je zřejmé z výše uvedeného, oba soudy při stanovení výše škody vyšly ze sazby spotřební daně tabáku ke kouření ve výši 1.280,- Kč/kg, jak vyplývá z ustanovení §104 odst. 1 zák. o spotřebních daních ve znění účinném od 1. 1. 2008. Podle vyjádření Celního úřadu Karviná povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká plátcům daně podle ustanovení §4 odst. 1 písm. f) zák. o spotřebních daních dnem nabytí vybraných výrobků nebo dnem jejich prodeje nebo dnem zjištění vybraných výrobků u těchto plátců, a to tím dnem, který nastal dříve – viz ustanovení §9 odst. 3 písm. e) zák. o spotřebních daních. V tomto případě připadá v úvahu den zjištění, tj. 4. 2. 2008 (srov. č. l. 869). Z postupu vyměření spotřební daně z tabákových výrobků se podává, že správce daně zjistil podle rozhodnutí o zajištění VV č. j. 1/2008-1401 množství vybraného výrobku, tabák ke kouření podle §101 odst. 3 písm. c) bod 1 zák. o spotřebních daních, 84 krabic po 100 kg netto, tj. 8400 kg, které vynásobil pevnou sazbou daně stanovenou podle §104 odst. 1 zák. o spotřebních daních ve výši 1.280,- Kč a tímto postupem vyměřil spotřební daň z tabákových výrobků v celkové výši 10.752.000,- Kč (srov. č. l. 862). Tyto závěry Celního úřadu Karviná, jak na ně odkazuje také nalézací soud na str. 17 odůvodnění svého rozsudku, však podle Nejvyššího soudu vzbuzují pochybnosti, neboť celní úřad zřejmě nesprávně aplikoval ustanovení §9 odst. 3 písm. e) zák. o spotřebních daních, a to v tom směru, že rozhodným pro splnění povinnosti daň přiznat a zaplatit je den zjištění, tj. 4. 2. 2008. Přitom ustanovení §9 odst. 3 písm. e) zdůrazňuje, že povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká také dnem nabytí vybraných výrobků nebo dnem jejich prodeje plátci uvedenými v §4 odst. 1 písm. f) nebo dnem zjištění, že plátce vybrané výrobky po nějakou dobu držel, nebo že je drží, a to tím dnem, který nastal dříve. O tom, že tabák byl dovezen z Řecka do České republiky v době od 14. 12. 2007 do 17. 12. 2007 byl celní úřad informován v žádosti Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odbor hospodářské kriminality, ze dne 19. 1. 2009 (srov. č. l. 868). Celní úřad Karviná tak přes informace, které mu poskytla policie, určil zřejmě nesprávný den vzniku povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň, neboť dnem nabytí byl den 14. 12. 2007, kdy obviněný T. K. naložil na blíže nezjištěném místě v Řecku nejméně 84 lepenkových krabic o objemu každá 100 kg tabáku ke kouření, resp. nejpozději den 17. 12. 2007, kdy byl tabák dovezen na území České republiky. Uvedený den nastal dříve, než den zjištění, tj. 4. 2. 2008. Podle ustanovení §104 odst. 1 zák. o spotřebních daních účinného do 31. 12. 2007 činila sazba daně za tabák ke kouření 905,- Kč/kg.
K zjištěné skutečnosti, že tabák byl nabyt obviněnými již v prosinci roku 2007 je nutné v první řadě odkázat na znění výroku nalézacího soudu, kde se uvádí, že „… dne 14. 12. 2007 na blíže nezjištěném místě v Řecku naložil (obviněný T. K.) nejméně 84 lepenkových krabic o objemu každá 100 kg tabáku ke kouření na jím řízenou nákladní soupravu sestávající z tahače tovární značky Renault Magnum registrační značky .…. a návěsu tovární značky Metaco BO.BR registrační značky …, a do dne 17. 12. 2007 jej dovezl na území České republiky, kde byl složen a skladován za účelem dalšího prodeje v areálu firmy EURO-Šarm, s. r. o., v Šenově na ul. Těšínské 222, do doby zajištění zboží hlídkou mobilního dohledu Celního ředitelství Ostrava dne 4. 2. 2008“. K prosinci roku 2007 se také vztahují úvahy nalézacího soudu zachycené na str. 15 rozsudku, kde popisuje, že z hovorů týkajících se obchodu s tabákem, z jejich obsahu i časové posloupnosti, lze bez jakýchkoliv pochybností dovodit, že obviněnými byl dovezen v období od 14. 12. do 17. 12. 2007 z Řecka do České republiky tabák, posléze zajištěný dne 4. 2. 2008 v objektu firmy EURO-Šarm, s. r. o. Dalšími důkazy se zabývá nalézací soud na str. 18 až 19 rozsudku, kde uvádí, že obviněný K. vydal na výzvu celních orgánů provádějících šetření předmětné trestní věci záznamy o provozu vozidla nákladní dopravy, resp. záznamy o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, záznamy jízdy na tachografu vozidla RZ …… (celkem 8 kotoučů), faktury, objednávky, doklady o platbě za palivo, potvrzení o zaplacení mýtného (vše viz příloha č. 1 spisu). Prověrkou tachografických kotoučů bylo zjištěno, že schází kotouč z doby od 7. 12. do 14. 12. 2007, a co se týče dalších kotoučů v době jízdy od 14. do 17. 12. 2007, tyto nebyly řádně obviněným K. vyplňovány. Je z nich ale patrno, že z Řecka odjížděl až 14. 12. 2007 ve večerních hodinách, taktéž z doloženého CMR svědkem J. je zřejmé, že nakládka zboží pro něj byla provedena ve V. dne 14. 12. 2007. Z dokladů předložených obviněným vztahujících se k předmětné jízdě nalézací soud dále zjistil, že v Řecku obviněný tankoval dne 14. 12. 2007 ve 13.34 hod. (viz č. l. 79 přílohy č. 1) a téhož dne v době od 15.23 hod. do 21.00 hod. projížděl Řeckem na trase L., L., K., S., což je patrno z dokladů o platbách mýtného (viz č. l. 83 přílohy č. 1). Následně dne 15. 12. 2007 platil v Bulharsku mýtný poplatek, což je zřejmé z potvrzení na č. l. 40 a taktéž platil poplatek za přepravu kamionu po řece mezi Bulharskem a Rumunskem (viz faktura č. l. 41 přílohy č. 1). Konečně dne 15. 12. 2007 ve 14.31 hod. obviněný K. koupil v Rumunsku dálniční nálepku, jak je patrno z doložené faktury založené na č. l. 39 přílohy č. 1 spisu.
Nalézací soud ve výroku rozsudku a v jeho odůvodnění na str. 20 uvádí, že obvinění porušili ustanovení §9 odst. 1, 2 zák. o spotřebních daních. Podle §9 odst. 1 zák. o spotřebních daních povinnost daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit vzniká okamžikem uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky. Podle odst. 2 téhož ustanovení při dovozu vybraných výrobků vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit dnem vzniku celního dluhu, pokud vybrané výrobky nebyly uvedeny do režimu podmíněného osvobození od daně. Nepodléhají-li vybrané výrobky clu, má se pro účely tohoto zákona za to, že celní dluh vznikl, jsou-li splněny ostatní podmínky pro jeho vznik, které stanoví zvláštní právní předpis. Při dovozu vybraných výrobků, které byly uvedeny do režimu podmíněného osvobození od daně, vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit podle odst. 1. Celkovou výši škody 10.752.000,- Kč vzniklou na spotřební dani určil nalézací soud shodně s celním úřadem, který vycházel z ustanovení §9 odst. 3 písm. e) zák. o spotřebních daních. Soud druhého stupně, aniž by blíže rozvedl své úvahy, pouze zkonstatoval, že soud prvního stupně se náležitým způsobem věnoval i otázce rozsahu zkrácení daně a nevycházel toliko z rozhodnutí orgánu příslušného k rozhodování o daňové povinnosti, nýbrž důsledně postupoval podle zákona č. 353/2003 Sb. (viz str. 20 napadeného rozsudku) a správně stanovil daňovou sazbu tabáku ke kouření v souladu s tímto zákonem na částku 1.280,- Kč za kilogram. Z této sazby správně vycházel při výpočtu výše daňového úniku (srov. str. 11 usnesení odvolacího soudu).
Podle názoru Nejvyššího soudu byla správná úvaha Celního úřadu Karviná potud, že vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit vyplývá z ustanovení §9 odst. 3 písm. e) zák. o spotřebních daních. Toto ustanovení však bylo celním úřadem interpretováno v rozporu s jeho zněním, neboť celní úřad se při jeho aplikaci neřídil dovětkem, podle nějž je rozhodný ten den, který nastal dříve, což v projednávané věci představuje nejpozději datum 17. 12. 2007, kdy již obvinění prokazatelně tabák nabyli a přivezli jej přes hranice do České republiky, nikoliv datum 4. 2. 2008, kdy bylo zajištěno zboží hlídkou mobilního dohledu Celního ředitelství Ostrava. Přesto oba soudy nižších stupňů, ačkoliv nejsou vázány vyjádřením finančních orgánů o výši zkrácení daně a měly by se jejich závěry zabývat zejména po právní stránce, došly ke shodné částce neodvedené spotřební daně, která se řídila sazbou daně u tabáku ke kouření podle ustanovení §104 odst. 1 zák. o spotřebních daních ve znění účinném od 1. 1. 2008, tj. 1.280,- Kč/kg. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil, jakými právními úvahami se řídil, není zřejmé, zda vycházel z ustanovení §9 odst. 3 písm. e) tr. ř. zák. o spotřebních daních (zde je předpoklad, že by shodně s celním úřadem vyšel ze dne zjištění, tj. 4. 2. 2008) nebo zda se řídil tím, že obvinění porušili ustanovení §9 odst. 1, odst. 2 zák. o spotřebních daních (jako to učinil nalézací soud), kdy by však současně musel prokázat, že tabákové výrobky byly uvedeny do volného daňového oběhu až po 1. 1. 2008, eventuelně že až po tomto datu vznikl celní dluh, což nevyplývá ani z odůvodnění nalézacího soudu.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal podaná dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněných P. S. a T. K. důvodnými, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 5 To 26/2010, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc obviněných P. S. a T. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se bude odvolací soud znovu zabývat výší neodvedené spotřební daně, kdy zejména vyřeší otázku ke kterému dni vznikla obviněným povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň, tedy zda se jednalo o datum 14. 12. 2007 či 17. 12. 2007, kdy již obvinění prokazatelně tabák nabyli a převezli jej přes hranice České republiky, nebo až 4. 2. 2008, kdy byl tabák zajištěn hlídkou Celního ředitelství Ostrava, a uvede, kterými ustanoveními zák. o spotřebních daních se přitom řídil. V odůvodnění svého rozhodnutí následně pečlivě své závěry odůvodní a podrobně rozvede, na základě čeho k nim dospěl. Jestliže dojde odvolací soud k závěru, že rozhodný rozsah zkrácení daně je podstatně nižší, zohlední také tuto skutečnost při úvaze o výši trestu.
V souvislosti s tím Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Vrchní soud v Olomouci, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obou obviněných, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Závěrem je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Podobně také z případného navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněnými, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění jejich odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.