ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.436.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 436/2011-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2011 o dovoláních, která podali obvinění A. S. a Ing. P. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 8 To 449/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 248/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 11 T 248/2009, byli obvinění A. S. a Ing. P. P. uznáni vinnými přečinem porušování práv k ochranné známce a jiným značením podle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „trestní zákoník“), kterého se dopustili ve stručnosti tím, že jako jednatelé a společníci společnosti ASPEP, s. r. o., IČ 27735354, se sídlem v Brně, Jakubské nám. 109/1, v době od 1. 1. 2008 do 26. 11. 2008 jednak skladovali v nebytových prostorách domu v B. na J. nám., dále v bytové jednotce domu v B. na ulici P., v bytové jednotce domu v B. na ulici R., v bytové jednotce domu v B. na ulici D., a jednak prostřednictvím internetových stránek na doméně www.emporionew.cz , www.backlight.cz a www.bigone.cz , jejímž provozovatelem byla společnost ASPEP, s. r. o., nabízeli k prodeji, prodávali a distribuovali na základě internetových objednávek zákazníkům nejprve prostřednictvím České pošty, s. p., a poté společnosti PPL CZ, s. r. o., blíže nezjištěné množství textilního zboží, obuvi, opasků, tašek, hodinek a řetízků neoprávněně označených ochrannými známkami, přičemž konkrétně dne 26. 11. 2008 na uvedených místech skladovali, nabízeli k prodeji a prodávali zboží různých značek a v počtech, jak jsou blíže specifikovány ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, ačkoli věděli, že předmětné výrobky jsou neoprávněně označeny slovním a grafickým vyobrazením, které je chráněné ochrannými známkami, k nimž mají výhradní práva další obchodní subjekty vyjmenované ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a takto jednali v rozporu s ustanovením §8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, a poškodili oprávněné zájmy držitelů práv k uvedeným ochranným známkám, např. Diesel, Gucci, Versage, Chanel atd.
Za to byl obviněnému Ing. P. P. uložen trest odnětí svobody podle §268 odst. 1 trestního zákoníku v trvání šesti měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku soud uložil obviněnému peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb ve výši 2000,- Kč, tj. celkem 200 000,- Kč a pro případ, že by peněžitý test nebyl ve stanové lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní test odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Dále byl obviněný Ing. P. P. odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu čtyř roků. Obviněnému A. S. soud uložil za přečin porušování práv k ochranné známce a jiným značením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku a za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu dvou roků. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku okresní soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2008, sp. zn. 5 T 287/2008, včetně dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících. Rovněž tomuto obviněnému uložil soud peněžitý trest podle §69 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku v počtu 105 denních sazeb ve výši 2.000,- Kč, tj. celkem 210 000,- Kč a stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců a dvou týdnů. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku odsoudil soud obviněného A. S. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu jednak v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev zapsaných v obchodním rejstříku na dobu čtyř roků a jednak v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Současně soud prvního stupně uložil oběma obviněným trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozsudku a to podle §70 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
Odvolání obviněných proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 8 To 449/2010, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění prostřednictvím společného obhájce Mgr. Karla Neuberta ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, která opřeli o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatelé nejprve připomněli své odvolací námitky a poté vyjádřili výhrady k tomu, jak se s nimi vypořádal soud druhého stupně. Nesouhlasili s názorem krajského soudu, který označil jejich obhajobu za naivní a účelovou, naopak označili argumentaci soudu za odporující zásadám logiky. Nesprávné právní posouzení spatřovali v chybějící subjektivní stránce, byli přesvědčeni, že nebyl proveden jediný důkaz, který by jednoznačně prokazoval jejich vinu. Poté opakovali tvrzení o dokladech na veškeré zboží, přičemž na jednotlivých fakturách dodavatel připojil garanci původu zboží. Obviněný A. S. se dále ohradil proti výroku o trestu napadeného rozsudku městského soudu v rozsahu, jímž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Protože tento trest dovolatel již vykonal, považoval dovolatel jeho uložení za nezákonné. Z uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek (správně usnesení, resp. jak rozsudek soudu prvního stupně tak usnesení odvolacího soudu), aby oba obviněné zprostil sám obžaloby, anebo aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že obě podaná dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti usnesení, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání byla podána osobami k tomu oprávněnými /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./ v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahují náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolateli uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad, jež jsou založeny na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tak může dojít pouze v případech nesprávné aplikace zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení oprávněn přezkoumat soudy zjištěný skutek v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, které směřují proti jeho právnímu posouzení. V dovolání lze proto v podstatě namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo že je nutné jej posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, event. že nemůže být posouzen podle žádného ustanovení trestního zákona, neboť se nejedná o jednání trestné. Není však možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily ani jak postupovaly při dokazování.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohou být dále namítány vady nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§§43 a 45 trestního zákoníku a před jeho účinností §§35 odst. 1, 2 a 37a tr. zák., viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pokud podaná dovolání obsahovala námitky, jež bylo možné podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posoudil je Nejvyšší soud jako neopodstatněné. Vzhledem k formulaci dovolacích námitek se Nejvyšší soud vyjádří k oběma dovoláním obviněných společně, samostatně pak jen k námitce vytýkající uložení souhrnného trestu obviněnému A. S.
Úvodem považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na to, že v podstatě veškeré výhrady, jež vznesli obvinění v mimořádném opravném prostředku, uplatnili již ve svých odvoláních nebo tvořily součást jejich obhajoby od počátku trestního řízení. Odvolací soud se, byť stručně, ke všem v napadeném usnesení vyjádřil a Nejvyšší soud se v zásadě ztotožnil s důvody, pro které nebyly výhrady obviněných akceptovány jak soudem druhého stupně, tak již soudem prvního stupně. Oba dovolatelé shodně zpochybnili naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování práv k ochranné známce a jiným značením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku, který spáchali ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Svou obhajobu založili na tom, že nevěděli o nepravosti původu jimi nabízených výrobků, a přitom odkazovali na faktury, na nichž je podle jejich mínění připojeno vyjádření prodávajícího o garanci původu zboží. Zejména pokud jde o poslední výhradu, Nejvyšší soud vysvětlí obsah této „garance“, jinak lze uvést, že tvrzení obviněných o neexistenci úmyslu vychází z jejich nesouhlasu s výsledky skutkových zjištění v dané věci a především ze způsobu, jakým soudy jednotlivé důkazy hodnotily. V tomto smyslu jsou podaná dovolání s ohledem na uvedený výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mimo rámec možností dovolacího přezkumu.
Městský soud v Brně vyčerpávajícím způsobem popsal okolnosti nákupu zboží, které již samy o sobě vzbuzovaly důvodné pochybnosti o možné představě obviněných, že odebírají originální výrobky. Nedokázali označit žádnou odpovědnou osobou ze společností, které uvedli jako své dodavatele, a na jimi uváděných adresách ani žádná z dodavatelských společností nikdy nesídlila. Zcela v souladu se zásadami obecné logiky soud hodnotil i další skutečnosti, na jejichž podkladě dospěl k závěru o tom, že obvinění věděli o původu zboží a o tom, že zasahují do zákonem chráněných práv držitelů ochranných známek.
Pro úplnost dovolací soud pouze dodává, že není sporu o tom, že obvinění aktivně nabízeli k prodeji produkty neoprávněně vybavené grafickým znázorněním shodným nebo zaměnitelným s ochrannými známkami, k nimž přísluší výhradní právo jiné osobě. Obecně se předpokládá, že prodejce má určité znalosti o sortimentu, který je předmětem jeho obchodní činnosti a samozřejmě je i jeho povinností respektovat přitom platné normy. Jednotlivé kusy oblečení, doplňků, páry obuvi apod. si mohli zákazníci prohlédnout na fotografiích na různých internetových stránkách, kde je obvinění prezentovali vědomě jako výrobky určitých většinou velmi známých obchodních značek. Podle Nejvyššího soudu nelze zpochybnit úvahu soudů, že si dovolatelé museli být vědomi toho, že jimi nabízené zboží je neoprávněně označeno a jedná se tak o falzifikáty. K povaze rozdílů mezi originálními výrobky a jejich napodobeninami, s nimiž obvinění obchodovali, podala vysvětlení většina z poškozených. Uvedli ve svých písemných vyjádřeních, že oblečení, obuv, doplňky a další druhy zboží prodávané obviněnými byly vyrobeny z materiálů mnohem horší kvality nežli originály a způsob jejich zpracování také zdaleka nedosahoval kvalitativní úrovně padělaného zboží (srov. např. vyjádření společnosti RIJA Fashion, s. r. o., na č. l. 221 nebo M. S. za společnosti Diesel S. p. A. a GADO S. r. l. na č. l. 225, resp. 229, Italfashion, s. r. o., na č. l. 7, advokáta Mgr. Karla Šindelky za společnost GUCCIO GUCCI S. p. A. na č. l. 251 aj.). Grafická vyobrazení na padělcích napodobující ochranné známky byla oproti skutečným znázorněním ochranných známek nápadnější jak většími rozměry, tak způsobem umístění na výrobcích (originály mívají ochrannou známku většinou v méně viditelných částech oblečení, při pohledu na plagiáty naopak označení shodné či podobné s ochrannou známkou zaujme zákazníka jako první, viz např. kabelka neoprávněně označená ochrannou známkou Abercombie and Fitch, jejíž logo viditelně umístěno do středu boční strany, jejíž fotografie je na č. l. 218). Kromě těchto na první pohled zřejmých charakteristik padělků, navíc zcela typických pro tento druh zboží, rovněž někteří ze zákazníků v rámci reklamačního řízení upozorňovali na evidentně nepravý původ zboží (srov. např. č. l. 376, 377, 381 a další). Ani jejich zcela nekompromisní vyjádření, že obdrželi „hadr“, zboží, které není originální, triko s dírkou, náramek, který vypadá jako používaný, apod. však obviněné nezalarmovala a nedonutila učinit potřebné kroky k nápravě, a to evidentně právě proto, že si původu nabízených výrobků byli plně vědomi. V neposlední řadě i v minimálně informovaném zákazníkovi (natož v prodejci) musela vzbudit podezření nápadně nízká cena zboží, s čímž opět korespondují i vyjádření poškozených či jejich zástupců (viz např. č. l. 351, 345, 349, 272). Jednalo se tedy o natolik markantní rozdíly jak mezi samotnými produkty, tak způsobem označení původního a padělaného zboží, že je prakticky vyloučeno, aby obvinění spoléhali na to, že skutečně obchodují s pravým zbožím, které může být oprávněně označeno ochrannými známkami.
Pokud jde o faktury vystavené společnostmi ROLAMEX-Praha, s. r. o., Bohemia Corporation, s. r. o., a AAA trade, s. r. o., pro odběratele - společnost ASPEP, s. r. o., v níž dovolatelé působili jako jediní jednatelé a společníci, jejich vypovídací hodnota o dodaném zboží je skutečně, jak se vyjádřil městský soud, téměř nulová, neboť předmět fakturace je zcela nedostatečně označen tak, aby bylo možné rozpoznat, o jaký konkrétní výrobek se jedná. Pokud pak ve spodní části některé faktury obsahovaly prohlášení (účetní doklady vystavené dodavatelem AAA trade, s. r. o., je zcela postrádaly), z něhož obvinění dovozovali, že se jedná o originální výrobky příslušných renomovaných značek, jednalo se o prohlášení, které s ochrannými známkami nemá vůbec žádnou spojitost. Podle faktur založených v trestním spise na č. l. 523 a násl. dodavatelé svého odběratele ujistili, že „podle zákona č. 22/97 Sb.“ bylo na dodané výrobky vydáno Prohlášení o shodě (viz faktury společnosti ROLAMEX-Praha, s. r. o.), resp. že výrobky splňují podmínky bezpečného výrobku ve smyslu ustanovení zákona o shodě výrobku (viz prohlášení na fakturách společnosti Bohemia Corporation, s. r. o.). Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně některých zákonů upravuje jednak /a)/ způsob stanovování technických požadavků na výrobky, které by mohly ve zvýšené míře ohrozit zdraví nebo bezpečnost osob, majetek nebo životní prostředí, popřípadě jiný veřejný zájem, (dále jen "oprávněný zájem"), dále /b)/ pak práva a povinnosti osob, které uvádějí na trh nebo distribuují, popřípadě uvádějí do provozu výrobky, které by mohly ve zvýšené míře ohrozit oprávněný zájem; tímto nejsou dotčena ustanovení zvláštních právních předpisů pro provoz výrobků, /c)/ práva a povinnosti osob pověřených k činnostem podle tohoto zákona, které souvisí s tvorbou a uplatňováním českých technických norem nebo se státním zkušebnictvím, /d)/ způsob zajištění informačních povinností souvisejících s tvorbou technických předpisů a technických norem, vyplývajících z mezinárodních smluv a požadavků práva Evropských společenství, a dále citovaný zákon upravuje v návaznosti na přímo použitelný předpis Evropských společenství akreditaci subjektů posuzování shody. Zákon č. 22/1997 Sb. vychází ze zásady, že stát musí určovat především podstatné, rámcově definované technické požadavky na výrobky, omezené na ochranu veřejného zájmu na zdraví a bezpečnosti osob a na ochranu majetku a zabezpečovat potřebné prostředky. Těmi jsou jednak soustava nezávazných českých technických norem plně sladěných s mezinárodními a především evropskými normami, jednak systém posuzování shody výrobků s požadavky technických předpisů a technických norem, krátce v souladu se zahraniční vžitou terminologií posuzování shody (srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 22/1997 Sb.). Z uvedeného je patrno, že dotčený zákon reguluje pouze výrobky za tím účelem, aby byla zabezpečena ochrana před výrobky, které by mohly způsobit újmu na zdraví nebo majetku. Jinými slovy sleduje pouze ve veřejném zájmu ochranu před nebezpečnými produkty a prohlášení ve smyslu tohoto zákona neposkytuje jakoukoli informaci či garanci ve vztahu k původu zboží. Námitka obviněných, že zmíněná prohlášení na fakturách (a to pouze na některých z nich) jim poskytovala garanci originality odebíraných výrobků, tak vůbec neměla racionální základ a Nejvyšší soud ji shledal neopodstatněnou.
V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že vyspělé hospodářské země trestné jednání spočívající v porušování práv k ochranné známce netolerují. Výsledky potírání tohoto typu trestné činnosti v České republice jsou na mezinárodní úrovni považovány za nedostačující, což se promítlo i do nové právní úpravy trestního práva hmotného (č. 40/2009 Sb.). Podle jeho ustanovení §266, jež se týká trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením, lze nově trestnímu postihu vystavit i ty osoby, které se podílejí na trestné činnosti jednáním předcházejícím uvádění do oběhu např. výrobou, dovozem, vývozem či skladováním příslušných výrobků nebo služeb (zatímco podle dřívějšího trestního zákona č. 140/1961 Sb. bylo možné uplatnit trestní odpovědnost jen vůči osobám, které uvádějí do oběhu výrobky nebo poskytují služby neoprávněně označované ochrannou známkou jiného nebo známkou s ní snadno zaměnitelnou). Zejména Evropská společenství trvají na důsledném postihu této výrazně společensky závažné trestné činnosti a ochraně práv duševního vlastnictví přisuzují stejnou závažnost jako ochraně majetkových vztahů (srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb.).
Výkladu podstaty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídala také výtka obviněného A. S. proti výroku o uložení souhrnného trestu, přičemž uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců označil za „duplicitní“. Nejvyšší soud i tuto námitku shledal nedůvodnou.
Dovolateli byl městským soudem ukládán souhrnný trest zcela v souladu s ustanovením §43 odst. 2 trestního zákoníku při respektování i dalších ustanovení tohoto zákona, a to zejména §43 odst. 4 a §105 odst. 5, 6. V případě, kdy soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin, uloží mu tzv. souhrnný trest. Zároveň s tím soud prvního stupně zruší výrok o trestu, který byl pachateli uložen dřívějším rozsudkem, jakož i na zrušený výrok o trestu navazující rozhodnutí (§43 odst. 2 trestního zákoníku). Ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jakoby nebyl odsouzen (§43 odst. 4 trestního zákoníku), přičemž takové účinky má např. zahlazení odsouzení (viz §106 trestního zákoníku). Bylo-li pachateli uloženo více trestů vedle sebe, nelze odsouzení zahladit, pokud neuplyne doba pro zahlazení toho trestu, k jehož zahlazení zákon stanoví dobu nejdelší (§105 odst. 5 trestního zákoníku). Ustanovení odst. 5 §105 trestního zákoníku se přiměřeně použije také na případ, kdy pachateli bylo uloženo vedle sebe více trestů, u kterých může nastat účinek, že se na pachatele hledí, jakoby nebyl odsouzen (§105 odst. 6 trestního zákoníku).
Nejvyšší soud si vyžádal trestní spis vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 287/2008 a zjistil, že v projednávané věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 248/2009 byly splněny předpoklady pro ukládání souhrnného trestu ve vztahu k jeho předcházejícímu odsouzení v citované věci téhož soudu. Trestný čin, pro který je obviněný A. S. stíhán ve věci, v níž je projednáváno dovolání, totiž spáchal předtím, než mu byl doručen trestní příkaz Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2008, sp. zn. 5 T 287/2008 (tj. 22. 12. 2008), který nabyl právní moci dne 15. 12. 2008 a jímž mu byl uložen jednak peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Peněžitý trest obviněný A. S. vykonal dne 10. 7. 2009, o čemž svědčí záznam o složení na č. l. 29 trestního spisu 5 T 287/2008. V souladu s ustanovením §105 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku bylo podmínkou pro zahlazení peněžitého trestu uloženého trestním příkazem obviněnému A. S., aby vedl po výkonu trestu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně jednoho roku, tj. nejméně do 10. 7. 2010. Avšak za situace, kdy trestním příkazem ve věci sp. zn. 5 T 287/2008 bylo obviněnému uloženo několik druhů trestů vedle sebe, přichází v úvahu postup uvedený v §105 odst. 5, 6 trestního zákoníku, a odsouzení za peněžitý trest bude možné zahladit až nastane účinek, že se na pachatele hledí, jakoby nebyl odsouzen, také u trestu zákazu činnosti. Co se týče trestu zákazu činnosti, a to zákazu řídit všechna motorová vozidla, od zbytku jeho výkonu bylo upuštěno za současného stanovení zkušební doby od tohoto podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti na dobu jednoho roku na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2010, č. j. 5 T 287/2008-53, které nabylo právní moci dne 19. 3. 2010. Vzhledem k tomu, že podle §74 odst. 2 trestního zákoníku se na pachatele hledí, jakoby nebyl odsouzen, jakmile byl trest zákazu činnosti vykonán a s ohledem na opakovaně citovaná ustanovení §105 odst. 5, 6 trestního zákoníku, nemohly nastat účinky zahlazení v době, kdy byl obviněný odsouzen v projednávané trestní věci. Neexistovala proto žádná překážka pro uložení souhrnného trestu, naopak městský soud musel tento druh trestu obviněnému uložit při respektování všech zákonných ustanovení a bylo jeho povinností výrok o trestu vyslovený trestním příkazem zrušit a nově jej pojmout do výroku o souhrnném trestu podle pravidel uvedených v §43 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Nejedná se proto o dvojí potrestání, jak naznačil obviněný A. S. v dovolání, zjevně však jeho názor vycházel z určité obavy o možnost nového výkonu trestů, jež do doby dalšího odsouzení již vykonal. Taková situace však nemůže nastat.
Cílem ustanovení §43 odst. 2 trestního zákoníku o souhrnném trestu je, aby souhrnný trest tvořil jednotu, jako by šlo o trest úhrnný. Znamená to tedy, že odsouzený při souhrnném trestu musí být zásadně ve stejné situaci jako v případě trestu úhrnného, tj. jako by o všech spáchaných trestných činech bylo rozhodnuto v jednom řízení (srov. č. 13/1968-I. Sb. rozh. tr.). Proto při splnění všech zákonných podmínek je soud povinen postupovat podle §43 odst. 2 trestního zákoníku a uložit souhrnný trest (pokud podle §44 od jeho uložení neupustí) a nemůže místo toho jen dříve uložený trest „doplnit“ trestem novým, byť s přihlédnutím k dřívějšímu trestu. Městský soud v Brně tudíž postupoval zcela správně, ba naopak, pokud by postup podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 nedodržel, mohl by zavdat důvod k podání dovolání (a to i ve svůj prospěch) nebo stížnosti pro porušení zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 143/2001, uveřejněný pod č. T 365 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 15/2002).
Pachatel nemá mít újmu ani prospěch ze skutečnosti, že mu byl uložen trest souhrnný, ač by mu jinak byl ukládán trest úhrnný, a proto zákon vyžaduje, aby se započítal předchozí trest v míře, v jaké byl vykonán, do později ukládaného souhrnného trestu (viz ustanovení §92 trestního zákoníku). Ve smyslu §334 tr. ř. tak soud učiní po právní moci rozsudku, jímž byl souhrnný trest uložen, a to zvláštním usnesením, což se v projednávané věci také stalo.
Rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu tak z uvedených důvodů nejsou zatíženy žádnou hmotně právní vadou. Nejvyšší soud proto dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. května 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová