ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.570.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 570/2011-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2011 o dovoláních, která podali obvinění D. M. a L. A . proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění D. M. a L. A. byli rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 43 T 3/2007, uznáni vinnými pod bodem 1. výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., a pod bodem 2. výroku o vině pomocí k trestným činům zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 4 tr. zák. a porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §10 odst. 1 písm. c) k §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Za tuto trestnou činnost byl obviněným D. M. a L. A. uložen každému podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli zařazeni podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně zároveň rozhodl o zproštění obžaloby dalšího obviněného P. K.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadli odvoláními jak obvinění D. M. a L. A., tak v jejich neprospěch státní zástupce. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 To 123/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl znovu tak, že oba obviněné při nezměněném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odsoudil podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. každého k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon je zařadil podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl oběma obviněným uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v „zákazu výkonu funkce statutárních zástupců v obchodních společnostech a v družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, a zákazu podnikatelské činnosti v oblasti velkoobchodu a maloobchodu, zprostředkování obchodu a služeb a podnikatelského, finančního, organizačního a ekonomického poradenství“ na dobu 5 let.
Podle §256 tr. řádu pak Vrchní soud v Olomouci týmž rozsudkem zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných D. M. a L. A.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dne 17. 2. 2009 dovolání, o kterých rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 637/2009, tak, že z podnětu dovolání obviněných D. M. a L. A. podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 To 123/2008, v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě citovaného usnesení Nejvyššího soudu se Vrchní soud v Olomouci znovu zabýval touto trestní věcí obviněných. Rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2008, pak odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněných D. M. a L. A. a státního zástupce částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 43 T 3/2007, v odsuzující části ve výroku o vině pod bodem 2. a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými pomocí k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr. zákoník“).
Za pomoc k uvedenému zločinu a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ohledně kterého zůstal výrok o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně nedotčen, uložil odvolací soud oběma obviněným podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody každému v trvání 5 let, pro jehož výkon je podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl oběma obviněným uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a v družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to v trvání 5 let. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Obvinění D. M. a L. A. podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2008, prostřednictvím svého obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho naplnění spatřují v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku časové působnosti trestního zákona ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. Tento postup má podle názoru obviněných podstatný význam pro možnost použití ustanovení §40 odst. 2 tr. zák., což by pro ně znamenalo příznivější postup ve věci. Navíc obvinění shledávají v posuzovaném skutku jen pomoc k mírněji trestnému činu podle §148a odst. 1 tr. zák. Závěrem svých dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265l odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2008, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 43 T 3/2007, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2008, podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněných D. M. a L. A. stížnost pro porušení zákona, o které rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 5 Tz 50/2010, tak, že z jejího podnětu vyslovil porušení zákona, zrušil napadený rozsudek v části, v níž odvolací soud nově rozhodl o vině a trestech obviněných, a Nejvyšší soud poté sám uznal obviněné vinnými a uložil jim tresty.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných D. M. a L. A. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně nepovažuje za účelné podrobněji se zabývat podanými dovoláními za stavu, kdy z podnětu stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obou obviněných, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 5 Tz 50/2010, zrušil rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláními obviněných.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda jsou dovolání obviněných D. M. a L. A. přípustná ve smyslu §265a tr. řádu. Rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí podle §265a odst. 1 tr. řádu splňovat kumulativně stanovené podmínky. Vyžaduje se tedy, aby šlo o pravomocné rozhodnutí soudu, kterým rozhodl ve druhém stupni, a aby rozhodnutí bylo učiněno ve věci samé. Taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé a proti nimž je přípustné dovolání, je uveden v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, dovolací soud sice přezkoumává napadené pravomocné rozhodnutí ve věci samé podle hledisek obsažených v ustanoveních §265i odst. 3 až 5 tr. řádu, a to na podkladě skutkového a právního stavu v době vydání takového rozhodnutí, avšak nutným předpokladem této přezkumné činnosti je existence rozhodnutí (resp. výroku rozhodnutí) napadeného dovoláním. Proto za stavu, kdy po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé již došlo později k jeho zrušení, je vyloučena i přezkumná činnost dovolacího soudu, neboť nelze přezkoumávat už neexistující rozhodnutí. V takovém případě Nejvyšší soud odmítne dovolání podané proti zrušenému rozhodnutí postupem podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, uveřejněné pod č. T 683. v sešitě 4 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 11 Tvo 25/2010, uveřejněné pod č. T 1358. v sešitě 72 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011). V trestní věci obviněných D. M. a L. A. to znamená, že pokud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2008, napadený jejich dovoláními, již Nejvyšší soud zrušil z podnětu stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněných, a to rozsudkem ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 5 Tz 50/2010, nelze považovat dovolání obviněných za přípustná. Nejvyšší soud totiž nemůže přezkoumat již neexistující výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž směřují dovolání obviněných.
Pro úplnost je třeba uvést, že obvinění D. M. a L. A. podali svá dovolání dne 17. 6. 2010 – viz č. l. 1420 trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2007. Jak ovšem dále vyplývá z tohoto trestního spisu (viz jeho č. l. 1363), již dne 16. 6. 2010 Krajský soud v Brně zaslal trestní spis Ministerstvu spravedlnosti k jeho žádosti o přezkoumání zákonnosti řízení a rozhodnutí. Ze spisových podkladů je dále patrné, že soud prvního stupně dodatečně nezaslal dovolání obviněných ani Ministerstvu spravedlnosti ani následně Nejvyššímu soudu. Přitom Nejvyšší soud zjistil ze své elektronické evidence došlých věcí, že mu byl předmětný spisový materiál dne 1. 7. 2010 doručen Ministerstvem spravedlnosti k provedení řízení o stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §266 a násl. tr. řádu, aniž by v něm byla zařazena také dovolání obviněných. V době řízení o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud tedy neměl k dispozici dovolání obviněných, přičemž ani jejich obhájci ho neinformovali o podání těchto dovolání, přestože se osobně účastnili veřejného zasedání konaného dne 6. 10. 2010 o stížnosti pro porušení zákona. Za tohoto stavu Nejvyšší soud tedy nemohl postupovat podle §266a odst. 2 tr. řádu a projednat oba mimořádné opravné prostředky ve společném řízení, neboť se od oprávněných osob nedozvěděl o podaných dovoláních, takže si je nemohl ani opatřit např. vyžádáním od soudu prvního stupně nebo osobním doručením kopií těchto dovolání při veřejném zasedání konaném o stížnosti pro porušení zákona ze strany obhájců obou obviněných.
S ohledem na všechny uvedené argumenty proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obvinění D. M. a L. A. podali svá dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které již neexistuje, neboť bylo zrušeno v předcházejícím řízení o stížnosti pro porušení zákona. Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu tedy byla dovolání obviněných jako nepřípustná odmítnuta, přičemž vzhledem k tomuto závěru Nejvyšší soud dále nezjišťoval další okolnosti týkající se obsahových náležitostí dovolání ani jejich důvodnosti.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. 5. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y