ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.817.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 817/2011-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný V. Ch. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 6 To 582/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 2 T 112/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 2 T 112/2010, byl obviněný V. Ch. L. uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „trestní zákoník“). Za to byl podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku citovaného rozsudku.
Obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 6 To 582/2010. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Klatovech v části výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §268 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí v trvání čtyř měsíců a výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku, tedy ve stejné výměře jako soud prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný V. Ch. L. dovolání prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávné právní posouzení spatřoval obviněný především v tom, že „skutek“, který je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, „nebyl v trestním řízení prokázán“ a označil jej za pouhou spekulaci. Podle jeho přesvědčení neexistuje důkaz, z něhož by vyplývalo, že to byl právě obviněný, kdo manipuloval s věcmi, jež byly při kontrole zajištěny ve skladu a v něm uchovávány, a že by zboží neoprávněně opatřené ochrannými známkami nabízel zákazníkům. Připomněl, že i odvolací soud připustil, že nebylo prokázáno jeho vlastnictví zajištěných věcí, proto také znovu neuložil obviněnému trest propadnutí těchto věcí. Obviněný pak označil za naprosto nedostatečný podklad pro vyslovení viny skutečnost, že jeho vztah ke skladu byl dovozen pouze z faktu, že jej dokázal odemknout. Poté dovolatel provedl stručné srovnání právní úpravy dané skutkové podstaty a vyslovil názor, že krajský soud vycházel z její neplatné formulace a výkladu podle §150 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, který však pozbyl účinnosti dne 1. 1. 2010, neboť nerozlišil mezi pojmy „uvedení do oběhu“, a jinými formami spáchání daného trestného činu, jež obsahuje nová právní úprava v ustanovení §268 odst. 1 tr. zák., tj. nabízení výrobků bez jejich prodeje, zprostředkování výrobků, jejich výroba, dovoz, vývoz nebo jiné jejich opatření nebo přechovávání. V této souvislosti zdůraznil, že ve věci nebylo zjišťováno, zda do předmětného skladu měly přístup i jiné osoby a jejich případný vztah k uloženým věcem. Dále poukázal na zásadu „ultima ratio“ jako podmínku trestnosti přečinu podle trestního zákoníku a vyjádřil pochybnost nad tím, že by konkrétní jednání obviněného mělo být postihováno trestní sankcí, a za dostačující považoval prostředky civilního nebo obchodního práva. Závěrem vyslovil názor, že provedené důkazy nepostačují ani k posouzení skutku jako přestupku a obviněný měl být proto zproštěn obžaloby. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, aby přikázal krajskému soudu věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud rozhodl sám.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta označila převážnou část námitek mimo obsah dovolacích důvodů. Pokud obviněný brojil proti naplnění znaku “uvedení do oběhu“, považovala jeho výhrady za oprávněné, neboť i pro novou úpravu trestného činu lze použít dosavadní výklad tohoto způsobu spáchání činu, jemuž zcela odpovídají konkrétní skutkové okolnosti zjištěné v předmětné trestní věci. Státní zástupkyně přitom označila za nadbytečnou část tzv. skutkové věty „…za účelem následného prodeje..“, která může zavádět k možnému posouzení jednání obviněného podle jiných v zákoně uvedených forem spáchání trestného činu. Jedná se však pouze o formální nepřesnost, jež nemusí být nijak napravena v řízení o mimořádném opravném prostředku. Rovněž tak napadená míra škodlivosti jednání obviněného je již s ohledem na množství zajištěného zboží odpovídající trestnímu postihu, když prostředky obchodního práva by zcela jistě nevystihovaly všechny aspekty protiprávnosti činu. Státní zástupkyně proto navrhla odmítnout podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal podané dovolání přípustným podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, je určen k nápravě vad, jež jsou založeny na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tak může dojít pouze za podmínky, kdy soudy ve věci rozhodující nesprávně aplikovaly zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu na jimi zjištěný skutkový stav. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze proto v podstatě namítat, že skutek nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo že je nutné jej posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, event. že nemůže být posouzen podle žádného ustanovení trestního zákona, neboť nejde vůbec o trestný čin. Není však možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu na podkladě provedeného dokazování a to včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily, ani jak postupovaly v průběhu dokazování.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohou být dále namítány vady nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§§43 a 45 trestního zákoníku a před jeho účinností §§35 odst. 1, 2 tr. zák. a §37a tr. zák., viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu celého dovolání je patrné, že prakticky všechny námitky jsou založené na tvrzení obviněného, že celními orgány zajištěné zboží nepatří jemu, neměl k němu přístup a do prostor toalet, kde bylo nalezeno, směřoval výhradně z hygienických důvodů. Opakoval tak převážnou část své dosavadní obhajoby založené na tom, že klíče, jimiž následně otevíral jednotlivé místnosti, nepatřily jemu, nýbrž je nalezl na místě bezprostředně před zaměstnanci celní správy. Výslovně pak namítl, že nebylo prokázáno, že by s předmětným zbožím jakkoli manipuloval, a mj. odkázal na závěr odvolacího soudu, který sám připustil, že zajištěné zboží nemuselo patřit obviněnému. Celý skutek popsaný ve výroku o vině tak označil za pouhou spekulaci. Následně obviněný vyslovil přesvědčení, že odvolací soud „nepochopil novou právní úpravu dané skutkové podstaty“, když nerozlišil znak „uvedení do oběhu“ od ostatních forem spáchání trestného činu podle §268 trestního zákoníku. Jeho výtku je možné chápat tak, že čin popsaný ve výroku o vině odpovídá formě jednání spočívající v „přechovávání“ a nikoli v „uvedení do oběhu“. Z formulace citovaných výhrad jednoznačně vyplývá, že obviněný setrvává na svém tvrzení, podle něhož se zajištěným zbožím neměl vůbec nic společného, nepatřilo jemu, nijak jím nemanipuloval, ani neměl k němu přístup a stalo se tak jen díky náhodnému nalezení odpovídajících klíčů. Uvedené důvody, pro které se dovolatel domáhá zrušení ve věci vydaných rozhodnutí, však vůbec neodpovídají citovanému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jinému), neboť směřují proti zjištěnému skutku. Pokud snad se určitou částí obviněný dotkl nesprávnosti v hmotně právním posouzení činu, ačkoli jeho argumenty jsou jen spíše obecně formulované bez podrobnějšího výkladu, Nejvyšší soud se s jím naznačenou změnou právního posouzení neztotožnil.
Popis výroku o vině obsahuje všechny zásadní skutkové okolnosti, které jsou rozhodné pro jeho právní posouzení jako přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku, a odpovídající je i soudy použitá právní věta. Přečinu se obviněný měl dopustit ve stručnosti tím, že dne 13. 5. 2010 skladoval v prostoru toalet prodejního centra „U K. “ na adrese Ž. R. , K. , okres K. , za účelem následného prodeje textilní zboží v celkovém počtu 297 kusů, specifikované v příloze k rozhodnutí o zadržení zboží na č. l. 33-35 trestního spisu, ačkoliv věděl, že tyto věci jsou neoprávněně označeny ochrannými známkami celkem devíti příslušných vlastníků a jiných oprávněných osob, čímž porušil jejich práva ve smyslu ustanovení §8 odst. 2, 3 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Soud prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil i soud odvolací, posoudil čin jako spáchaný formou „uvedení do oběhu“. Nejvyšší soud k užité formě jednání nemůže mít jakékoli výhrady, byť skutek není ve výroku o vině zcela přesně popsán, ale zjištěným skutkovým okolnostem odpovídá provedení činu „uvedením do oběhu“ než obviněným navrhované „přechovávání za účelem uvedení do oběhu“. Z provedených důkazů zejména z výpovědí na místě zasahujících zaměstnanců Celního úřadu Plzeň, místo pracoviště Klatovy, jakož i z listinných důkazů pořízených o průběhu zásahu v boční části objektu prodejního centra, jednoznačně vyplynulo, že obviněný byl spatřen svědkem L. H. , jak ve dvou případech odtud vynesl zboží směrem ke svému prodejnímu místu, následně se dostavili další pracovníci celního úřadu (svědci M. B. a F. P. ), v prostoru toalet kontrolovali jinou prodejkyni, která zde měla rovněž uložené zboží, a přišel obviněný s klíči, jimiž na výzvu otevřel místnost nevyužívaných sprch, v níž bylo nalezeno textilní zboží neoprávněně označené ochrannými známkami. Fotodokumentace založená v trestním spise i místo uložení padělaných výrobků jednoznačně svědčí o tom, že obviněný, který provozuje prodej jednak textilního zboží, dále i alkoholu a cigaret v prostoru objektu blízko hraničního přechodu v Ž. R. , používal jako tzv. příruční sklad nevyužívané místnosti toalet v boční části celého komplexu budov. Evidentně s ohledem na velikost prostor, kde bylo zboží uloženo, se jednalo o takové množství výrobků, které běžně přenášel na místo prodeje, odkud je přímo nabízel k prodeji zákazníkům. Skladování předmětného zboží tak mělo pouze dočasný charakter, a plnilo funkci krátkodobého „uložení“ výrobků mimo vlastní prodejní stánek a to zjevně jen z důvodů nedostatku místa. V provizorních prostorách tzv. pomocného skladu, kde bylo zajištěno, tak zboží bylo odloženo jen do doby, kdy bude moci být přemístěno do stánku prodejce, kterým byl obviněný. Jeho vlastní podnikatelská činnost totiž spočívala přímo v prodeji mj. i padělaných výrobků a nezabýval se jeho skladováním ve vlastním slova smyslu tak, aby došlo k naplnění jedné ze zákonem definovaných forem jednání tj. „přechovávání“. Obviněný tak na zjištěném místě ukládal nikoli významné množství výrobků neoprávněně označených ochrannými známkami, k nimž příslušelo výhradní právo jinému, a to za účelem jeho následného prodeje v místě, jež se nacházelo v bezprostřední blízkosti. Takový způsob provedení odpovídá definici skutkové podstaty trestného činu podle §268 trestního zákoníku, a to jejího znaku „uvedení do oběhu“. Pokud může být tento čin spáchán i formou „přechovávání“, musí se jednat o situace, kdy je tato forma jednání hlavní činností pachatele, tzn. že zboží neoprávněně označené taková osoba skladuje, resp. přechovává, a to ať již pro sebe či pro jiného, aniž by se následně musela přímo podílet na jeho distribuci do velkoobchodní či maloobchodní sítě. Samozřejmě i u tohoto způsobu jednání však musí být mj. splněna podmínka, že tak pachatel činí proto, aby se přechovávané výrobky uvedly do oběhu, aniž by se však na vlastní realizaci této fáze musel jakkoli podílet. O takový případ se však ve věci obviněného nejednalo, a proto Nejvyšší soud neshledal vadu v právním posouzení skutku.
Jak již bylo naznačeno, v řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán výsledky skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, nemůže přezkoumávat jejich správnost, resp. správnost provedeného dokazování, a to především proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Své opodstatnění tak nemá ani argument obviněného, týkající se názoru odvolacího soudu ve vztahu k určení vlastnictví v dané věci zajištěného textilního zboží, jímž se rovněž snažil domoci změny skutkového závěru ve svůj prospěch. Obviněný nesprávně vyhodnotil poněkud stručné konstatování Krajského soudu v Plzni v odůvodnění napadeného rozsudku o tom, že neshledal podmínky pro uložení trestu propadnutí zajištěných věcí podle §70 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Odvolací soud se ztotožnil s částí odvolacích námitek obviněného s tím, že v trestním řízení nebylo bezpečně zjištěno, že zabavené textilní zboží bylo skutečně jeho vlastnictvím. K uložení tohoto druhu trestu nepřistoupil tudíž pro nedodržení zákonné podmínky, aby šlo o věc, náležející pachateli vyjádřenou v ustanovení §70 odst. 2 trestního zákoníku. Z pouhého konstatování odvolacího soudu o nedostatečném dokazování ve vztahu ke zjištění skutečného vlastníka zajištěných věcí však v žádném případě nelze dovodit, že by současně soud vyjádřil jakékoli pochybnosti o tom, že obviněný disponoval s výrobky neoprávněně označenými ochrannou známkou a nabízel je k prodeji. Takový závěr by byl ve zřejmém rozporu s jinou částí napadeného rozsudku, v níž se krajský soud zcela ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, považoval je za dostatečné a za správné označil i právní posouzení skutku. V této souvislosti je možné ještě zdůraznit fakt, že pro vyslovení viny v dané věci nebylo určení vlastnictví padělaného zboží zásadní otázkou, neboť pachatel trestného činu podle §268 odst. 1 trestního zákoníku nemusí být vlastníkem výrobků, které uvádí do oběhu, a které jsou neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému. Proto není možné přisvědčit výkladu obviněného, jenž se snažil zvrátit vyslovení viny soudy nižších stupňů, a jeho interpretaci odvolacího rozhodnutí nelze přijmout.
Nad rámec uplatněné námitky, která se nemohla dotknout správného právního posouzení skutku, Nejvyšší soud připouští, že odůvodnění Krajského soudu v Plzni ve vztahu k výroku je natolik stručné, že s ním v podstatě nelze polemizovat, proto se Nejvyšší soud omezí na to, že podmínka obsažená v odst. 2 §70 trestního zákoníku nebyla soudem prvního stupně nijak zohledněna. Okresní soud v odůvodnění svého výroku o vyslovení trestu propadnutí věci poukázal výlučně na ustanovení §70 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku s tím, že se týká věcí určených ke spáchání přečinu. Nezkoumal však vůbec další ze zákonných předpokladů pro uložení tohoto druhu trestu. Proto je sice správné, že odvolací soud se snažil tento nedostatek napravit, avšak učinil tak přinejmenším ne zcela přiléhavým způsobem. Tím, že této části odůvodnění napadeného rozsudku chybí v podstatě jakékoli bližší argumenty, lze se pouze dohadovat, oč krajský soud opřel svou pochybnost o vlastnictví předmětného zboží, a akceptovat skutečnost, že soud považoval za nadbytečné provádět k jejímu objasnění další dokazování v rámci trestního řízení. Odvolací soud se však v rámci svých „úvah“ týkajících se tohoto druhu trestu opomněl zabývat vymezením pojmu „náležet pachateli“ tak, jak je definován v ustanovení §135 trestního zákoníku. Podle této nové právní úpravy totiž věc (nebo jiná majetková hodnota) náleží pachateli, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nebo majitel nakládá, aniž je oprávněný vlastník, majitel nebo držitel takové věci nebo jiné majetkové hodnoty znám. Podle názoru Nejvyššího soudu není možné zcela odmítnout možnost vyslovení propadnutí zajištěných věcí obviněnému, který s nimi fakticky jako vlastník nakládal a jejich případný oprávněný vlastník nebyl znám. Odvolací soud ale rozhodl zcela ve prospěch obviněného, pokud nevyslovil trest propadnutí zajištěných věcí, a případná změna již nepřichází v úvahu (zásada zákazu změny k horšímu).
V podstatě jedinou skutečně právní námitkou, již obviněný v dovolání uplatnil, je tvrzení o intenzitě zásahu do práv osob oprávněných užívat dotčené ochranné známky. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že nestačí, aby zjištěný skutek odpovídal znakům skutkové podstaty trestného činu, jako v daném případě, ale s ohledem na zásadu „ultima ratio“ je nutné zkoumat závažnost a intenzitu porušení případných práv chráněných v zákoně č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Podle obviněného ani samotní vlastníci ochranných známek nepovažují prodejce drobného zboží včetně textilu, kteří nabízí výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, jež přísluší jim, za konkurenční, neboť obě skupiny podnikatelů se pohybují na jiných částech trhu. Tento názor dovodil z toho, že poškozené společnosti nevyužívají možnosti domáhat se náhrady škod způsobených neoprávněným prodejem označeného zboží v občanskoprávním řízení. Podle obviněného jde v dané věci o nepatrný zásah do chráněných práv poškozených, a proto nemělo být proti obviněnému použito trestní sankce. Nejvyšší soud však s takovým hodnocením protiprávního jednání nesouhlasí a námitku obviněného považuje za neopodstatněnou.
Především je těžké posuzovat četnost soudních sporů týkajících se případných náhrad majetkové újmy způsobené vlastníkům ochranných známek bez potřebných podkladů. Je však nutné poukázat na to, že obchod se zbožím neoprávněně označeným ochrannou známkou, která přísluší jinému, neznamená jen majetkovou újmu pro osobu oprávněnou nakládat s takovým zbožím. Právě způsob prodeje na tržištích a především velice nízká kvalita jednotlivých výrobků značně devalvuje chráněná označení a přispívá tak ke vzniku majetkových škod nýbrž i ke značné morálně újmě jednotlivých vlastníků ochranných známek. Přestože již poměrně dlouhou dobu jsou pachatelé těchto deliktů postihováni mj. i podle trestního práva, dochází i v současné době k dost masivnímu neoprávněnému zneužívání ochranných označení a v žádném případě není možné takovou činnost vyjmout z trestního postihu. Je možné připomenout, že všechny vyspělé hospodářské země netolerují porušování práv k ochranné známce. Naopak Česká republika byla při mezinárodním srovnání četnosti deliktů v oblasti ochrany práv vlastníků ochranných známek často vystavena odsuzující kritice za určitý liberální přístup k tomuto druhu tzv. „podnikání“. I z důvodové zprávy k zákonu č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, vyplývá, že oproti předcházející právní úpravě došlo k rozšíření postihu i na jednání časově předcházející samotnému prodeji neoprávněně označených výrobků a služeb (tj. nabízení, zprostředkování, výroba, dovoz...). Navíc Česká republika je zavázána k plnění povinnosti potírat tento druh protiprávního jednání i v rámci svého přístupu k mezinárodním dohodám v oblasti práv k duševnímu vlastnictví, např. Pařížskou úmluvou z roku 1883, naposledy revidované v roce 1967 publikované vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí ze dne 13. 1. 1975 pod č. 64/1975 Sb. Proto není na místě jakkoli zmírňovat postih pachatelů trestných činů určených k ochraně autorských práv včetně vlastníků ochranných známek.
Pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ a jej realizující princip subsidiarity trestní represe zakotvený v ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku zásadně nevylučují možnost trestního postihu porušení povinností, které je možné sankcionovat i mimotrestními prostředky. Trestní zákoník totiž chrání i soukromé zájmy fyzických a právnických osob a ustanovení §268 tohoto zákoníku je konkrétně určeno k zajištění ochrany takových oprávnění, která jsou garantována v normě jiného právního odvětví tj. v zákoně č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, resp. sankcionování těch pachatelů, kteří deklarovaná oprávnění vlastníků ochranných známek poruší. Jak vyplývá z trestního spisu, obviněný V. Ch. L. se již v minulosti dopustil prakticky totožného jednání, konkrétně prodával textilní zboží nedovoleně označené chráněnou známkou (např. B. , L. , CH. D. ) a rovněž neznačené lihoviny (viz č. l. 147-151 trestního spisu). Jak sám připustil u hlavního líčení, byl za takové jednání postižen finanční pokutou. Ačkoli tedy proti obviněnému bylo již použito mírnějšího postihu v listopadu 2009 (vzhledem k malému množství zboží), nadále pokračoval v neoprávněném obchodování se stejným druhem zboží. Vzhledem k tomu, jakož i samozřejmě s ohledem na splnění všech zákonných předpokladů pro jeho trestní odpovědnost, nepovažuje Nejvyšší soud jednání, které je předmětem tohoto trestního stíhání, za natolik výjimečné, aby se vymykalo běžně se vyskytujícím případům a mohlo být posouzeno v rámci soukromoprávních vztahů dotčených subjektů. Trestní postih obviněného proto není porušením principu trestního práva jako krajního prostředku (tzv. „ultima ratio“) a zcela oprávněně byl shledán vinným a uložen mu trest. Námitku obviněného směřující proti hmotně právnímu posouzení skutku tak Nejvyšší soud posoudil jako zcela nedůvodnou.
Převážná část výhrad dovolatele nesměřovala proti hmotně právnímu posouzení skutku, či jiné skutkové okolnosti, jak vyžaduje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v tomto rozsahu bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než připouští zákon. Námitku zpochybňující možnost uplatnění trestní odpovědnosti obviněného za zjištěné protiprávní jednání pak Nejvyšší soud neshledal důvodnou. Protože rozsudek Krajského soudu v Plzni i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Klatovech nejsou z uvedených důvodů zatíženy žádnou hmotně právní vadou, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. srpna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová