ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.883.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 883/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný B. J. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 5 To 107/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 9/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný B. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 34 T 9/2003, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále jen „trestní zákoník“), jehož se měl dopustit v podstatě tím, že v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch jako jediný jednatel a jeden ze společníků společnosti Forestreal, s. r. o., se sídlem Vidče 433, okres Vsetín, jež byla registrována jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty a poplatník daně z příjmů právnických osob u správce daně - Finanční úřad v Rožnově pod Radhoštěm, se záměrem neoprávněně uplatnit vyšší odpočet daně z přidané hodnoty a současně neoprávněně dosáhnout snížení základu daně pro výpočet daně z příjmů právnických osob, předložil jménem společnosti Forestreal, s. r. o., správci daně:
1) nepravdivá daňová přiznání k dani z přidané hodnoty dne 27. 1. 1998 za zdaňovací období IV. čtvrtletí 1997, dne 27. 4. 1998 za zdaňovací období I. čtvrtletí 1998, dne 13. 11. 1998 za zdaňovací období III. čtvrtletí 1998, dne 5. 2. 1999 za zdaňovací období IV. čtvrtletí 1998 a dne 2. 8. 1999 za zdaňovací období II. čtvrtletí 1999 a v rozporu s ustanovením §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění, do nichž zahrnul nerealizovaná plnění specifikovaná v celkem šesti fiktivních fakturách (označených ve výroku o vině) za nákup dřevní hmoty v celkové hodnotě 9.115.553,60 Kč včetně DPH od dodavatele R. J. – T. b. f., čímž zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši 1.643.789,- Kč,
2) nepravdivé daňové přiznání společnosti Forestreal, s. r. o., k dani z přidané hodnoty ze dne 27. 10. 1999 za zdaňovací období III. čtvrtletí 1999 a v rozporu s ustanovením §10 odst. 1, 3 zákona o dani z přidané hodnoty, přestože uskutečnil zdanitelné plnění, nepřiznal daň z přidané hodnoty na výstupu za prodej dřevní hmoty celkem 13 specifikovaným odběratelům na základě celkem 49 faktur konkretizovaných ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty o 2.040.974,- Kč,
3) nepravdivá daňová přiznání společnosti Forestreal, s. r. o., k dani z příjmů právnických osob ze dne 31. 3. 1998, 31. 3. 1999, 9. 6. 2000 za zdaňovací období roku 1997, 1998, 1999 a v rozporu s ustanovením §23, §24 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, v tehdy platném znění, zde zahrnul 6 fiktivních faktur za nákup dřevní hmoty počínaje dnem 2. 12. 1997 a konče dnem 5. 6. 1999 v celkové částce 9.115.553,60 Kč včetně DPH od dodavatele firmy R. J. – T. f., a dále 1 fakturu v celkové částce 1.360.000,- Kč od dodavatele B. Č., přičemž při snížení základu daně o náklady vynaložené na pořízení dřevní hmoty, která byla předmětem uskutečněných zdanitelných plnění, nepřiznaných společností Forestreal, s. r. o., v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty ze dne 27. 10. 1999 za III. čtvrtletí 1999 ve výši 3.528.000,- Kč, došlo ke zkrácení daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 1997-1999 v celkové výši 1.797.410,- Kč,
přičemž jednáním v bodech 1)-3) zkrátil daně v celkové výši 5.479.173,- Kč ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem v Rožnově pod Radhoštěm.
Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se trestný čin poškozování lesa těžbou podle §181c odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jímž byl obviněný B. J. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 7. 2004, sp. zn. 11 T 205/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 14 To 69/2004, za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 1 T 148/2002, a za trestný čin pohrdání soudem podle §169b tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 2 T 571/2001, byl obviněný B. J. odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho soud podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně krajský soud uložil obviněnému podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500,- Kč a dále mu podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to jako fyzické osobě, jakož i v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby zabývající se podnikatelskou činností s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř roků.
Zároveň krajský soud zrušil výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 7. 2004, sp. zn. 11 T 205/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 14 To 69/2004, Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 1 T 148/2002, a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 2 T 571/2001, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný B. J. odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 5 To 107/2010, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 5 To 107/2010, dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel především namítl, že učiněná skutková zjištění neodůvodňují soudy zvolenou právní kvalifikaci podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Konkrétně se ohradil proti postupu odvolacího soudu, který nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování novým znaleckým posudkem k otázce výše škody. Soudy obou stupňů podle obviněného postupovaly v rozporu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného, neboť, jak tvrdil obviněný, nepřihlédly k existující možnosti, že dřevní hmota byla nakoupena od plátců daně z přidané hodnoty. Dále obviněný zpochybnil závěr soudů o fiktivnosti některých faktur a naopak pravosti jiných, který nebyl soudy podle jeho přesvědčení řádně vysvětlen. Obecně dovolatel označil argumenty soudu druhého stupně za nedůvodné pro trestní řízení, vhodné spíše pro potřeby daňového řízení, z odůvodnění odvolacího soudu dovodil nanejvýše nesprávně vedené účetnictví, což nenaplňuje objektivní stránku daného trestného činu. V případě fiktivní faktury vystavené dodavatelem B. Č. trval na tom, že obchod se uskutečnil, což podpořil poukazem na „ověřenou listinu pana Č.“. Z uvedených důvodů obviněný B. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby Krajskému soudu v Ostravě přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby sám rozhodl rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce ve svém podání ze dne 23. 6. 2011 uvedl, že k dovolání obviněného B. J. se nebude věcně vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný B. J. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, a podané dovolání obsahuje všechny náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je možné použít v těch případech, kdy došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Může tak sloužit k nápravě vad, jejichž příčinou je nesprávné použití ustanovení trestního zákona na zjištěný skutek, který vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl obviněný uznán vinným, případně skutek nemůže být posouzen vůbec jako trestný čin, neboť nenaplňuje znaky žádné ze skutkových podstat uvedených v trestním zákoně. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tam, kde soudy určitou skutkovou okolnost posoudily podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou proto nezbytné takové námitky, které směřují proti aplikaci hmotného práva, tj. především trestního zákona na ten skutkový stav, jaký soudy zjistily. Tvrzení dovolatele pak musí být podloženo konkrétními argumenty, jimiž bude podporovat svůj právní názor na vadné právní posouzení skutku soudem. Vytýkaná pochybení proto nemohou spočívat v nedodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů.
Uvedenému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však námitky obviněného B. J. neodpovídají, z obsahu dovolání je zřejmé, že svou dovolací argumentaci obviněný založil na jiném skutkovém stavu věci, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů. V té části dovolání, jíž brojil proti úvahám odvolacího soudu obsaženým v odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, shledal Nejvyšší soud dovolání nepřípustným (§265a odst. 4 tr. ř.).
Podle závazných skutkových zjištění zejména krajského soudu neměly faktury popsané v bodě 1) výroku o vině rozsudku tohoto soudu reálný podklad (byly fiktivní). Od dodavatele firmy R. J. – T. b. f., který byl plátcem daně z přidané hodnoty, nemohl obviněný odebrat v rozhodnou dobu žádnou dřevní hmotu, neboť jí tato společnost v daný čas vůbec nedisponovala. Svůj závěr o fiktivnosti faktur od jmenovaného dodavatele soud prvního stupně podrobně vysvětlil na str. 45-46 odsuzujícího rozsudku, kde současně vyložil, z jakých důvodů považoval výpověď svědka R. J., na niž odkazoval dovolatel, za nevěrohodnou. Ke zcela jednoznačným a logickým úvahám krajského soudu, jež se opírají mj. i o šetření zaměstnanců Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm, neměl dovolací soud jakékoli výhrady. Nelze proto dát za pravdu obviněnému, jemuž „nebylo známo, proč faktury označily soudy jako fiktivní“.
Ohledně původu dřevní hmoty, kterou dovolatel prodal na základě jednotlivých faktur uvedených v bodě 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, učinily soudy jasný závěr, že byla pořízena od neplátců daně z přidané hodnoty a pocházela z oblasti V. K., M. u V., B., L., Ž. a dalších, přičemž jejich konkrétní dodavatele se nepodařilo určit. Nicméně v trestním řízení nevyvstaly jakékoli pochyby o tom, že obviněný skutečně provedl vyfakturované dodávky dřevní hmoty, což potvrdili sami odběratelé Ing. I. J., J. B., D. K., E. R. aj. (blíže srov. str. 4849 rozsudku soudu prvního stupně). Jestliže tedy obviněný B. J. zpochybňoval opravdovost faktur specifikovaných pod bodem 2) výroku o vině rozsudku krajského soudu, protože podle jeho tvrzení dřevní hmotu vzhledem k fiktivnosti faktur pod bodem 1) téhož výroku ani nenabyl, opět se nejednalo o právní námitku, ale o snahu změnit napevno postavená skutková tvrzení soudů, k nimž tyto dospěly na podkladě řádného dokazování. Argumenty uplatněné obviněným z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu zcela nepřípustně pomíjí skutečnost, že, byť nákup materiálu od dodavatele firmy R. J. – T. b. f. neproběhl, dřevní hmota byla odebrána od jiných dodavatelů, kteří nebyli plátci daně z přidané hodnoty, a tudíž předmět obchodních transakcí uvedených pod bodem 2) dotčeného výroku o vině existoval a obviněný B. J. jím disponoval.
Pokud se týká nepravdivých daňových přiznání k dani z příjmů právnických osob /bod 3) výroku o vině rozsudku krajského soudu/, k nimž obviněný doložil mj. také jednu fakturu vystavenou B. Č., ze soudy provedeného dokazování vyplývá, že B. Č. představoval tzv. bílého koně, předmětnou fakturu nevyhotovil, dřevní hmotu obviněnému nedodal, ani za ni nepřevzal kupní cenu (obdržel pouze odměnu ve výši 30.000,- Kč za využití své osoby k realizaci fiktivní transakce). Také v tomto případě dovolatel oponoval skutkovým závěrům soudů, když namítl, že s B. Č. skutečně obchodoval, což je však v rozporu s provedeným dokazováním (zejména s výpovědí svědka B. Č. a dále pracovnice Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm A. R.). Všechny argumenty, jimiž obviněný ve svém dovolání projevil nesouhlas s právním posouzením skutku, tak mají svůj podklad v jiném průběhu skutkového stavu, než jaký stanovily soudy ve věci rozhodující. Jejich zjištění, které je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, vychází z jednotlivých ve věci provedených důkazů, pokud mezi nimi došlo ke vzájemným rozporům, soudy vysvětlily důvody, které je vedly k vyhodnocení dokazování a přesvědčivým způsobem své úvahy vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Reagovaly přitom na obhajobu obviněného, kterou uplatnil v průběhu trestního řízení.
Dovolatel rovněž vznesl námitku proti zamítnutí svého návrhu na doplnění dokazování novým znaleckým posudkem, a to za tím účelem, aby byla vypočítána výše „škody“ s přihlédnutím k tomu, že dřevní hmotu nakupoval od plátců daně z přidané hodnoty (byť podle skutkových zjištění soudů mu byla dodána neplátci daně z přidané hodnoty). Obecně k tomu Nejvyšší soud připomíná, že závisí pouze na úvaze příslušného soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Uvedené oprávnění soudů ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Jak je z uvedeného principu zřejmé, obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 364/05). Není tedy povinností soudu akceptovat v trestním řízení jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí takové rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, jak se stalo i v trestní věci dovolatele. Vrchní soud v Olomouci na str. 11-12 svého usnesení přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč návrhu obviněného nevyhověl a považoval jej za nadbytečný. V procesním postupu odvolacího soudu tak dovolací soud neshledal jakékoli pochybení.
Jak již Nejvyšší soud vyložil, obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze uplatnit na případy, kdy jsou zpochybňována skutková zjištění soudů ve věci rozhodujících, a to včetně otázek hodnocení důkazů a rozsahu dokazování. Proto nebylo možné akceptovat ani výhrady obviněného proti znaleckým posudkům ve věci vypracovaným. Dovolání totiž nelze považovat za další odvolání, ale je to mimořádný opravný prostředek určený k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti, úplnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud na tomto místě pouze připomíná, že „škoda“, jejíž korekce se dovolatel domáhal novým znaleckým posudkem, není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku, a to ani v kvalifikované sazbě. Určujícím kritériem trestnosti podle základní skutkové podstaty je „větší rozsah“ zkrácení daně nebo jiné povinné platby, resp. vylákání výhody na některé z povinných plateb. Obviněný byl odsouzen podle odstavce třetího citovaného ustanovení trestního zákoníku, neboť součtem částek, o něž byla v důsledku jeho protiprávního jednání zkrácena jeho daňová povinnost, resp. obchodní společnosti, v níž byl statutárním orgánem a jejímž jménem podával daňová přiznání, přesáhl 5 milionů Kč. Vzhledem k tomu, že k určení pojmu „rozsah“ je nutné v tomto případě vycházet z pravidel stanovení výše škody ve smyslu ustanovení §138 odst. 2 trestního zákoníku, jedná se již o tzv. „velký rozsah“, a tudíž byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud zjištěný skutek kvalifikoval podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud nemohl k dovolacím výhradám obviněného přihlížet.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný B. J. v dovolání uplatnil námitky, které neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému v zákoně uvedenému. Své formální tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku totiž dovozoval z jiného průběhu skutkového stavu, než jaký zjistil soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Za této situace obviněný dovodil hmotně právní vadu spočívající v nesprávné právní kvalifikaci stíhaného jednání z jemu příznivějšího průběhu skutku, nikoli však z aplikovaného ustanovení trestního zákona. Domáhal se dále změny v rozsahu provedeného dokazování jakož i ve způsobu hodnocení ve věci již provedených důkazů. Nejvyšší soud neshledal jakoukoli nesrovnalost v hodnotících úvahách soudů obou stupňů, která by mohla svědčit o porušení zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, jak naznačoval obviněný, a to již nad rámec možného dovolacího přezkumu. Soudy interpretovaly důkazy v souladu s jejich obsahem a závěry, které z důkazů vyvodily, respektují obecně uznávaná pravidla logického uvažování. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných než zákonem stanovených důvodů. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud své rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání, aniž byl oprávněn přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. srpna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka R o u š a l o v á