ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1293.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1293/2011-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. října 2011 o dovolání obviněného J. Z., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, č. j. 12 To 270/2011-417, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 226/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, č. j. 12 To 270/2011-417, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 5. 2011, č. j. 1 T 226/2009 – 388, kterým byl obviněný uznán vinným pod bodem 1) jednak trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a dále pod bodem 2) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, č. j. 12 To 270/2011-417, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného spočívá naplnění dovolacího důvodu v tom, že „nebyla naplněna subjektivní stránka uvedených trestných činů, neboť soud provedenými důkazy bez pochyby neprokázal úmyslné zavinění obviněného vztahující se k žalovaným skutkům“. Podle obviněného šlo v daném případě spíše o spor mezi bývalými partnery. Je toho názoru, že skutek uvedený pod bodem 1) mu nebyl prokázán, přičemž soud prvního stupně ani soud odvolací nevzaly v úvahu skutečnosti významné pro posouzení jeho viny, přičemž osoby svědků K. Č. aj. Č. považuje za nevěrohodné, kdy se jedná o osoby duševně nemocné a jejich svědectví bylo považováno za věrohodné bez dalšího znaleckého zkoumání. Poukazuje na to, že nebyl prokázán motiv jednání, dále absentují otisky prstů na tyči, kterou měl údajně poškozenou bít. Dále poukazuje na nedostatky ohledně jeho dalšího trvání vazby (propuštění z vazby).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že se k tomuto nebude věcně vyjadřovat, a to v zájmu urychlení dalšího postupu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislostí s námitkami, které obviněný uplatnil v podaném dovolání, je potřebné uvést, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, které jím byly uplatněny již v řízení před soudem odvolacím. Pro takový případ musí Nejvyšší soud poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
Obviněný v podaném dovolání argumentuje tím, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestných činů. Na tomto místě lze uvést, že subjektivní stránku trestného činu lze podřadit pod pojem hmotného práva, avšak obviněný uvádí, že tato subjektivní stránka nebyla prokázána. Taková námitka však není námitkou právní, ale skutkovou, neboť prokázání subjektivní stránky obviněný dále váže na nedostatky provedeného dokazování, kdy podle jeho představ měly být provedeny znalecké posudky k osobám některých svědků, dále na to, že důkazy nebyly objektivně hodnoceny, a proto byl ve své podstatě nesprávně zjištěn skutkový stav, neboť je názoru, že v případě jednání pod bodem 1) šlo o spor mezi bývalými partnery.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, které důkazy při svém rozhodování bral v úvahu a jakým způsobem tyto důkazy hodnotil. Soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení na str. 2 odkazuje na to, že soud prvního stupně hodnotil důkazy v souladu s trestním řádem a dospěl ke správnému skutkovému zjištění (§2 odst. 5 tr. ř.). Pokud obviněný soudům vytýká, že nedostatečně zjistily skutkový stav a nebyl prokázán jeho úmysl, pak je třeba uvést, že zcela přehlíží velmi podrobný popis jednotlivých důkazů a jejich hodnocení soudem prvního stupně na str. 2 - 10 jeho rozsudku, kde popisuje nejen jednotlivé důkazy, které ve věci byly provedeny, ale zejména podrobně se zabývá otázkou úmyslu obviněného. Zde je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Námitkami obviněného (shodnými s těmi, které uplatnil v dovolání) se zabýval rovněž velmi pečlivě soud druhého stupně, který své úvahy k nedůvodnosti podaného odvolání vyjádřil zákonu odpovídajícím způsobem (§134 tr. ř.) na str. 2 – 3).
Pro případ odkazu obviněného na neprovedení podle jeho mínění podstatných důkazů a nedostatky jejich hodnocení musí Nejvyšší soud konstatovat, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu jde o námitky irelevantní, a to i s ohledem na níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pod sp. zn. II. ÚS 681/04, pak Ústavní soud mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann