ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1319.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1319/2011-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. října 2011 o dovolání obviněného M. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2011, č. j. 5 To 181/2011-233, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 T 19/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2011, č. j.
5 To 181/2011-233, byl k odvolání obviněného M. R. podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 2. 2011, č. j. 20 T 19/2011-200, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle
§171 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 10. 2010, č. j. 20 T 148/2010-110, který mu byl doručen
a nabyl právní moci dne 9. 12. 2010, podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, když pro výkon trestu odnětí svobody byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a byl odsouzen za tento zločin a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 10. 2010, č. j.
20 T 148/2010-110, který mu byl doručen dne 9. 12. 2010, a odsouzen podle §199
odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, když podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou, současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 10. 2010, č. j.
20 T 148/2010-110, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2011, č. j.
5 To 181/2011-233, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je podle mínění obviněného dáno tím, že „soudy nepostupovaly podle principu ultima ratio, vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zák.“ Poukazuje na to, že ustanovení trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným, „za týrání považuje zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, která tato osoba pociťuje jako těžké příkoří“. Podle obviněného však nikdy k fyzickému násilí nedošlo
a sám nikdy vůči matce nejednal s úmyslem jí ublížit, či jí způsobovat jakékoli příkoří. Soudům vytýká, že své závěry o jeho vině vybudovaly na výpovědi poškozené a svědků, kterým si poškozená stěžovala, přičemž poukazuje na to, že v důsledku jeho chování nevznikla poškozené žádná psychická újma a nebyla nucena vyhledat lékařskou pomoc psychiatra či psychologa. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i rozhodnutí na něj obsahově navazující a „sám ve věci rozhodl ve smyslu ustanovení §222 odst. 2 tr. ř.“.
Státní zástupce se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi nejen obviněného, ale také poškozené a dalších svědků, stejně jako důkazy, které ve věci provedl (viz str. 2-4). V souvislosti s charakteristikou a chováním obviněného nelze přehlížet také skutečnosti, které vyplynuly ze záznamů Policie ČR a Komise k projednávání přestupků Statutárního města Chomutov. V souvislosti s obviněným uplatněnou obhajobou jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i s obhajobou uplatněnou v rámci řízení o odvolání, je nezbytné uvést, že námitky, které byly uplatněny v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými před soudem prvního a druhého stupně. Pro případ takových námitek je podstatné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 82/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C.H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v dovolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, o takový případ se však v dané trestní věci nejedná, neboť obviněným byly uplatněny námitky, které žádný z dovolacích důvodů nenaplňují.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnosti, které podle jeho názoru byly podstatné v rámci hodnocení důkazů, a které jej vedly k závěru
o správnosti úvah soudu prvního stupně ohledně právní kvalifikace jednání obviněného. Na str. 2-3 svého rozsudku pak úvahy, které jej vedly k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znaky zločinu podle 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, rozvedl, a to způsobem odpovídajícím ustanovení §125 tr. ř., přičemž vycházel v rámci hodnocení důkazů plně z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Oproti námitkám uplatněným v řízení před soudem prvního a druhého stupně argumentoval obviněný v dovolání tím, že jeho jednání mělo být posuzováno podle principu ultima ratio. Nejvyšší soud k uvedenému principu musí uvést, že tento je sice vyjádřen v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, tudíž by přicházelo v úvahu tuto námitku posoudit s ohledem na dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr.ř.] jako námitku právně relevantní. V této souvislosti je však podstatné uvést, v čem spočívá základ námitek obviněného ve vztahu k jím uplatněnému principu. Obviněný soudům vytýká, že přes jeho výpověď, kdy charakterizoval vztahy s poškozenou, nebylo uvěřeno jeho výpovědi a soud za věrohodnou vzal výpověď poškozené a svědků, kteří měli částečně pouze zprostředkované informace od poškozené. Nebylo podle něj prokázáno, že by poškozené v důsledku jeho chování vznikla jakákoli psychická újma. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že zákon nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí. Přehlédnout v této souvislosti nelze dobu, po kterou se způsobem zákonu odporujícím obviněný k poškozené choval, přičemž toto jeho chování se stalo předmětem šetření různých orgánů. Přehlédnout nelze ani to, co bylo prioritním důvodem chování obviněného, což byla snaha získat peníze po poškozené, své matce, ve věku více jak xx let, aniž by obviněný sám o práci projevoval zájem. Dále je nutno odkázat také na rozhodnutí publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr., kde bylo poukázáno na to, že ve smyslu §215a odst. 2 písm. d) tr. zák. [nyní §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku] pro znak „po delší dobu“ je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je nutno též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. S ohledem na všechny okolnosti, které vyplývají ze skutkových zjištění, je nepochybné, že obviněný naplnil svým jednáním znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Za situace, kdy jeho jednání muselo být posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty, je jeho odkaz na nutnost použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku zcela nepřiléhavý. Veškeré námitky uplatněné obviněným bylo nutno posoudit jako námitky skutkové, pro které by přicházel postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy byly soudy zjištěny v rámci dokazování všechny znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným [§199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku], s ohledem na již zmíněná rozhodnutí (Sb. rozh. tr.) bylo nutno, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265h tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann