ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1333.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1333/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. října 2011 o dovolání obviněného J. H ., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 9 To 204/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 121/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 9 To 204/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 1. 2011, č. j. 2 T 121/2009 – 409, kterým byl obviněný J. H. uznán vinným pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a za tento trestný čin a za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 5. 8. 2010, č. j. 1 T 110/2010-47, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let a rozhodnuto bylo rovněž o nároku poškozeného podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 9 To 204/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu je podle názoru obviněného dáno tím, že soudy neakceptovaly jeho návrh na provedení důkazu, kterým mohlo být určeno, zda se trestného činu dopustil obviněný nebo jiná osoba. Podle obviněného tím, že nebyl akceptován jeho návrh, došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. V této souvislosti zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 31/2010, a dále pak i rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, ze kterých vyplývá podle stěžovatelova přesvědčení, že i v rámci dovolání se Nejvyšší soud může zabývat námitkami týkajícími se nesprávné realizace důkazního řízení, které mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný argumentuje tím, že od počátku tvrdí, že se skutku nedopustil a jednal v bezmezné důvěře k panu Š.a stal se tak nástrojem v jeho rukou, přičemž návrh na výslech tohoto svědka byl soudy zamítnut. V této souvislosti vznáší výhrady k odůvodnění rozhodnutí, které podle jeho mínění neodpovídá znění §125 tr. ř. Dále poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby dovoláním napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního soudu, byly zrušeny a věc přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním je vhodné uvést, že v daném případě obviněný ve své podstatě zpochybňuje zjištěný skutkový stav, neboť podle jeho názoru, pokud by soudy provedly dokazování v jím navrženém rozsahu, musely by dospět k jinému skutkovému zjištění, „ že se skutku nedopustil, že jednal v bezmezné důvěře k panu Š. a stal se pouze nástrojem v jeho rukou“. V reakci na tuto argumentaci obviněného však musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný sice tvrdí, že se skutku nedopustil, na druhou stranu připouští, že k jednání došlo – neboť jednal v bezmezné důvěře a v této souvislosti považuje za podstatné to, že nebyl jím navržený svědek vyslechnut.
K otázce skutkového stavu věci je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Na tomto místě je potřebné uvést, že obviněný zmiňuje celou řadu rozhodnutí (viz shora) Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, kterými dokládá hodnověrnost své argumentace při odkazu na uplatněný dovolací důvod ve spojitosti s neprovedeným důkazem. Nejvyšší soud musí uvést, že zmíněná rozhodnutí jsou mu známa, avšak na tuto trestní věc obviněného nedopadají. Pokud obviněný nepřímo zmíněná rozhodnutí spojuje s nerespektováním ustanovení §125 tr. ř., pak této jeho argumentaci nelze v žádném případě jako objektivní přisvědčit. Je vhodné také uvést, že námitkou nevyslechnutého svědka se ve svém usnesení zabýval také soud druhého stupně, který velmi podrobně na str. 3 – 4 rozvedl okolnosti, pro které se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že není potřebné svědka Š. vyslýchat. S uvedenými a velmi podrobnými úvahami soudu druhého stupně se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, tudíž není pravdivé tvrzení obviněného, že by se soud s problematikou, proč svědek nebyl vyslechnut apod., jak požaduje §125 odst. 1 tr. ř., zákonu odpovídajícím způsobem nevypořádal. Nad rámec úvah soudu prvního, ale zejména soudu druhého stupně k nutnosti vyslechnout zmíněného svědka musí Nejvyšší soud poukázat na č.l. 318 spisu, kdy v přípravném řízení do záznamu o prostudování spisu obviněný s obhájcem uvedli, že nemají žádné návrhy na doplnění dokazování (tuto skutečnost zmiňuje Nejvyšší soud pouze v rámci představy o charakteru obhajoby obviněného v průběhu celého trestního řízení). V tomto směru jsou pak zásadního významu úvahy soudu druhého stupně vyjádřené na str. 3 jeho usnesení, kdy mj. je nutno opětovně zmínit tu skutečnost, že pokud obviněný trval na výslechu svědka, tak k hlavnímu líčení dne 13. 1. 2011 za účelem doplnění dokazování výslechem svědka, obviněný, který byl ve výkonu trestu, výslovně prohlásil, že si nepřeje být k tomuto hlavnímu líčení eskortován. Sama tato skutečnost vzbuzuje pochybnosti o skutečném záměru
a nezbytnosti výslechu svědka, když obviněný se tímto svým prohlášením vzdal možnosti klást svědkovi otázky, reagovat na jeho výpověď apod.
Souhlasit lze rovněž se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího ohledně viny obviněného, kdy výpověď obviněným navrženého svědka by stěží mohla zvrátit výsledky dokazování. Soud prvního stupně podrobně na str. 8 – 9 rozvedl hodnotící úvahy k jednotlivým důkazům, které byly v trestní věci obviněného provedeny a stejně tak i soud druhého stupně své úvahy k uplatněné obhajobě obviněného vyjádřil způsobem odpovídajícím ustanovení §134 tr. ř. na str. 4 svého usnesení.
V daném případě pokud obviněný cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a argumentuje tím, že se Nejvyšší soud může zabývat námitkami týkajícími se nesprávné realizace důkazního řízení, pak lze sice s jeho tvrzením souhlasit, ale pouze za situace (jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění nejsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě nezjistily skutkový stav věci a nevyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů. Pokud však napadené rozhodnutí takové vady nevykazují, pak nelze hovořit ani o tzv. extrémním nesouladu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann